ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.734.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 734/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. listopadu 2016 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 3 To 70/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 104/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 6 T 104/2014, byl obviněný M. S. uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračujícími přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním uvedeným v bodech ad 1) až 20) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Toto jednání spočívalo v neoprávněném vnikání do domů nebo jejich sklepních prostor po překonání zajištění, kde v případě nalezení vhodných věcí tyto odcizil. Za to byl odsouzen podle §205 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 3 To 70/2015, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný M. S. podal řádně a včas dovolání proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 6 T 104/2014. V dovolání uplatnil důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto důvodu dovolání spatřuje v extrémním nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy a v porušení zásady „in dubio pro reo“, čímž podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podrobně odcitoval námitky svojí obhajoby ohledně jeho výslechu v přípravném řízení a argumentaci odvolacího soudu k těmto námitkám. Namítá, že i odvolací soud založil jeho vinu pouze na základě jeho výpovědi v přípravném řízení, kterou ale následně popřel, a byť tento soud odkazuje i na další důkazy, které mají tuto výpověď potvrzovat, žádné další důkazy neuvádí a podle obviněného ani žádné nejsou. Namítá proto, že odvolací soud pominul závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, podle kterého obsah doznání obviněného lze považovat za věrohodný jen tehdy, je-li jeho věrohodnost prokázána dalšími věrohodnými důkazy a na vinu nelze usuzovat z osobních či jiných charakteristik obviněného. Odvolacímu soudu vytýká, že tento závěr uvedeného nálezu svým rozhodnutím zcela popřel, neboť kromě jeho doznání není žádný důkaz, který by jej usvědčoval, nebyly nalezeny žádné usvědčující stopy a poškození jej ani neviděli. Jedinou výjimkou je jednání v bodě ad 20) výroku o vině, u kterého byl chycen a který také doznává. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že se po seznámení s jeho obsahem nebude k němu věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Předně Nejvyšší soud uvádí, že dovolání není běžným opravným prostředkem, ale je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je v zásadě vyloučeno. V dovolání uplatněné námitky mají obecně relevanci z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Uváží-li se charakter dovolacích důvodů, které jsou v zákoně vymezeny taxativním výčtem, je zřejmé, že dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tak stojí mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Dovoláním se nelze domáhat jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy prvního a druhého stupně, a tím pádem ani změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu prosazovanou obviněným. Protože podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je zřejmé, že výše uvedené námitky obviněného tomuto uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají, čehož si je obviněný vědom, když namítá také existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu je nutný z hlediska zachování zásad spravedlivého procesu.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Českých Budějovicích, a provedenými důkazy, není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve výpovědi obviněného v přípravném řízení, kde podrobně, konkrétně a přesvědčivě popsal jednotlivé dílčí útoky svého pokračujícího jednání, které bylo ukončeno až jeho zadržením krátce po spáchání posledního případu vloupání dne 5. 3. 2014 v pozdních nočních hodinách (viz č. l. 8 resp. 15 tr. spisu). Dalšími důkazy prokazujícími jednotlivé případy vloupání, způsob jejich provedení a odcizení věcí, jsou pak výpovědi poškozených, fotodokumentace a další listinné důkazy obsaženy v trestním spise. Tyto důkazy přitom potvrzují věrohodnost výpovědi obviněného ze dne 5. 3. 2014, kdy obviněný podrobně popsal způsob jeho jednání na místě činu, jakým způsobem a za použití jakého nástroje překonával překážky a vnikal do jednotlivých domů nebo sklepních prostor. Soud odvolací se přitom správně a dostatečně vypořádal s námitkami obviněného, který v řízení před soudem své jednání popřel a zpochybňoval pravdivost svojí původní výpovědi z přípravného řízení, resp. svého doznání a na toto odůvodnění Nejvyšší soud odkazuje. O věrohodnosti této výpovědi tak nevznikají žádné pochybnosti, přičemž se jedná o přímý důkaz. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného, že ve věci absentuje jakýkoliv věrohodný přímý důkaz. Výrok o vině lze přitom založit i pouze na důkazech nepřímých. Trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny nepřímé důkazy. U zejména poměrně složitých případů nejsou někdy opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé, než jsou důkazy přímé. (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se ale o případ pouze nepřímých důkazů nejedná.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se údajného porušení zásady „in dubio pro reo“, ani tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada jiná, a to zásada „iura novit curia“. Navíc v této trestní věci žádné pochybnosti o skutkových otázkách a o vině obviněného nevznikly.
K porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces tak ve věci nedošlo. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto, když nezjistil ve věci namítaný extrémní rozpor, dovolání obviněného M. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2016
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu