ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.863.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 863/2016-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 7. 2016 o dovolání obviněného R. T. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 6 To 4/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 12/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 50 T 12/2015, byl obviněný R. T. uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jedenáct roků s tím, že pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Ostravě v podstatě v tom, že obviněný dne 31. 1. 2015 kolem 19,30 hodin v O. – Z. na pokoji č. ... Hotelového domu A. s cílem sexuálního uspokojení, využívaje své fyzické převahy, když poškozená M. H. odmítla jeho požadavek, aby s ním strávila další noc, chytil poškozenou za ramena, povalil ji na záda na postel, odkud se za neustálého volání o pomoc pokoušela vstát, na což reagoval tak, že ji udeřil pěstí do levého oka, ovázal jí lepicí páskou hlavu tak, že jí překrývala ústa i nos, což jí znesnadňovalo dýchání, stáhl jí kalhoty i spodní kalhotky, roztáhl jí nohy, nalehl na ni s obnaženým ztopořeným penisem, avšak vsunout svůj pohlavní úd do její pochvy se mu pro aktivní obranu poškozené nepodařilo, a dalšího jednání zanechal poté, co byl vyrušen klepáním na dveře. Ze zjištění uvedených ve výroku o vině vyplývá, že obviněný způsobil poškozené podlitinu pod levým okem, povrchové odřeniny na pravé tváři a hřbetu levé ruky a zejména pak posttraumatickou stresovou poruchu, která přetrvávala nejméně do 23. 11. 2015 s projevy specifikovanými ve výroku o vině.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 6 To 4/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu vytkl, že skutek byl nesprávně posouzen jako pokus zločinu znásilnění a že bylo namístě posoudit ho jen jako přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak mimo rámec dovolacího důvodu namítl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, vadné hodnocení důkazů a neúplnost provedeného dokazování. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil námitky obviněného týkající se právního posouzení skutku za zjevně neopodstatněné a uvedl, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření státního zástupce neobsahovalo žádnou argumentaci nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudů, takže nebylo třeba předkládat ho obviněnému, resp. obhájci k případné replice.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a že neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů, rozsahu dokazování apod. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou uvedeného dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, typicky trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné ovšem je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Je-li dovolání podáno proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, byl nesprávně posouzen jako trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Těmto zásadám odpovídá ta část dovolání, v níž obviněný namítl, že skutek zjištěný soudy měl být posouzen jako přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku.
Přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
Zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo jiného násilím donutí k pohlavnímu styku, spáchá-li uvedený čin souloží a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. Pokusem je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Obviněný sice bránil poškozené ve volném odchodu z hotelového pokoje, avšak v tomto ohledu šlo jen o dílčí část podstatně šířeji založeného útoku proti poškozené. Právnímu posouzení skutku jako přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku evidentně brání zjištění, že jednání obviněného přímo směřovalo k tomu, aby si na poškozené za použití fyzického násilí vynutil pohlavní styk formou soulože. Obviněný tím bez oprávnění bránil poškozené užívat osobní svobody, ovšem rámec znaků trestného činu omezování osobní svobody byl překročen okolnostmi, které odůvodňují závěr, že skutek vykazuje znaky pokusu zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný se totiž násilným jednáním snažil donutit poškozenou k souloži, což se mu nepodařilo pro její aktivní obranu a z důvodu zásahu třetích osob, které z podnětu volání poškozené o pomoc začaly klepat na dveře a posléze vstoupily dovnitř, přičemž jeho jednání mělo závažný následek na duševním zdraví poškozené ve formě těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (delší dobu trvající vážná porucha zdraví). Za tohoto stavu je právní posouzení skutku jako zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v souladu se zákonem.
Těžištěm dovolání byly námitky obviněného proti tomu, že soudy založily svá skutková zjištění na svědecké výpovědi poškozené, kterou označil za nevěrohodnou, s tím, že pokud nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění důkazů, byla mu odepřena možnost prokázat nevěrohodnost svědecké výpovědi poškozené. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z hlediska jejich obsahu je nelze pod tento dovolací důvod zahrnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve svědecké výpovědi poškozené, která velmi podrobně, dostatečně konkrétně a v podstatných směrech bez významnějších nesrovnalostí či rozporů popsala okolnosti, za jakých se ocitla v hotelovém pokoji obviněného, jakému jednání obviněného byla vystavena, jak se jeho jednání bránila a jaké následky pro ni toto jednání mělo. Pravdivost svědecké výpovědi poškozené byla - byť nepřímo - potvrzena i dalšími důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi. Např. poškozená uvedla, že volala o pomoc, což je v souladu s výpovědí svědka F. T., pracovníka hotelového domu, který volání o pomoc a pláč ozývající se z pokoje slyšel, a s výpovědí svědka J. F., policisty, který se dostavil na místo a slyšel z pokoje pláč. Poškozená mimo jiné uvedla, že do hotelového pokoje obviněného přišla jen proto, aby si odnesla tašku se svými věcmi, že ji obviněný při napadení svlékl z kalhot a spodních kalhotek, že jí přelepil hlavu přes ústa a nos lepicí páskou a že ji bil. Tato její tvrzení korespondují s výpovědí svědka J. F., policisty, který potvrdil, že při jeho vstupu do pokoje poškozená seděla na posteli, že v horní polovině těla byla oblečena do bundy a dolní polovinu těla měla zcela obnaženou, že byla od krve a že ve vlasech měla zbytky lepicí pásky. Zranění v obličeji a na ruce bylo prokázáno lékařskou zprávou opírající se o výsledek vyšetření poškozené bezprostředně po činu a plně koresponduje s mechanismem útoku obviněného, jak ho poškozená popsala ve svědecké výpovědi. Vznik, rozvoj a konkrétní projevy posttraumatické stresové poruchy byly u poškozené objasněny znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Tímto znaleckým posudkem bylo prokázáno i to, že poškozená není osobou se sklonem k záměrnému zkreslování prožitých událostí ani se snahou obviněnému nějak přitížit. Za tohoto stavu nelze soudům vytýkat, že jejich skutková zjištění stojí v nějakém rozporu, natož pak v extrémním rozporu, s provedenými důkazy a že porušily ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přesvědčivě vysvětlily, přičemž v tomto rámci také přijatelně zdůvodnily nadbytečnost dalšího dokazování podle návrhů obviněného.
To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu