ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.881.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 881/2016-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 7. 2016 o dovolání obviněného Š. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 To 13/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 13/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 41 T 13/2014, byl obviněný Š. N. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst.1 tr. zákoníku a odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci. Výrokem podle §228 odst.1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Praze v podstatě v tom, že obviněný dne 18. 7. 2014 kolem 15:30 hodin v P. ve stanici metra K. v době, kdy jeho schopnosti ovládnout vlastní jednání byly podstatně sníženy pro protrahovaný afekt u dekompenzované poruchy osobnosti odbrzděný prostou opilostí s obsahem alkoholu v krvi v rozpětí 1, 33 až 1, 97 g/kg, po předchozích dlouhotrvajících sporech, žárlivých scénách a vyhrožování zabitím napadl svou bývalou manželku L. N. na jejím pracovišti slovně, fyzicky a vyhrožováním, avšak v dalším napadání L. N. v místnosti dozorčího turniketů, kdy obviněný z batohu vyndal nejméně jeden ze dvou kuchyňských nožů, mu zabránil F. F. tím, že se na něho vrhl a přirazil ho k lednici, načež obviněný v úmyslu F. F. usmrtit ho dvakrát bodl do oblasti břicha, jednou ranou mu způsobil život ohrožující otevřené poranění břicha s krvácením do dutiny břišní, kdy nůž pronikl břišní stěnou do břišní dutiny a do levého laloku jater, a ke smrti poškozeného nedošlo jen proto, že policie přivolala rychlou záchrannou službu a poškozený byl včas operován.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, a odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obviněného proti výroku o vině a trestu, byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 To 13/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek měl být správně posouzen jako pokus zločinu zabití podle §21 odst.1 tr. zákoníku, §141 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo sám ve věci rozhodl ve smyslu uplatněných námitek.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství označila dovolání za zjevně neopodstatněné, vyloučila možnost aplikace ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku a navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci obviněného k případné replice, ale obhájce na něj nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
V této věci soudy rozhodovaly znovu poté, co jejich předcházející rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 863/2015-I, s tím, že Městskému soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem zrušení bylo nesprávné právní posouzení skutku jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, které vyplývalo z nepodloženého závěru soudů, že šlo o pokus usmrcení dvou osob, tj. nejen poškozeného F. F., ale i L. N. Při novém projednání věci soudy odstranily vadu vytknutou v citovaném usnesení Nejvyššího soudu a nově rozhodly v souladu se zákonem, pokud za útok směřující k úmyslnému usmrcení jiného považovaly jen útok na poškozeného F. F. a pokud ho posoudily jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Na tento zločin je stanoven trest odnětí svobody na deset let až osmnáct let.
Zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Na tento zločin je stanoven trest odnětí svobody na tři léta až deset let.
Pokusem je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Zločin zabití je mírněji trestným činem a představuje tzv. privilegovanou skutkovou podstatu oproti zločinu vraždy. Ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku vymezuje alternativně dvě kategorie privilegujících okolností, jimiž jsou jednak silné rozrušení pachatele a jednak předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného.
Silné rozrušení ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku je mimořádným psychickým stavem pachatele, který se ocitl v neobvyklé zátěžové situaci vyvolané vnějším podnětem výjimečné závažnosti a intenzity, takže schopnost takového pachatele rozumně zhodnotit situaci a adekvátně jednat je nejen zeslabena, ale zároveň nahrazena vystupňovanou emotivní reakcí na daný podnět. Zdrojem silného rozrušení musí být omluvitelné hnutí mysli, jehož příkladmo uvedenými konkrétními formami jsou strach, úlek a zmatek. Ze zákonné dikce „nebo jiné omluvitelné hnutí mysli“ logicky vyplývá, že strach, úlek a zmatek jsou privilegujícími okolnostmi pouze za předpokladu, že mají povahu omluvitelného hnutí mysli.
Předchozí jednání poškozeného je privilegující okolností podle §141 odst. 1 tr. zákoníku za podmínky, že je zavrženíhodné, aniž by muselo vyvolat u pachatele stav silného rozrušení. Předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného tu je zvláštním (privilegujícícm) motivem činu, a nikoli okolností charakterizující psychický stav pachatele jako stav v nějakém ohledu mimořádný.
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je jasné, že skutek nelze posoudit jako pokus zločinu zabití podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §141 odst.1 tr. zákoníku, a to právě pro nedostatek některé z privilegujících okolností.
V podaném dovolání se obviněný dožadoval posouzení skutku jako pokusu zločinu zabití podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §141 odst. 1 tr. zákoníku s odkazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, podle něhož jeho „deliktní jednání vzniklo v důsledku městnaného dlouhodobého konfliktu ve stavu střední opilosti, bylo afektogenně podmíněné, sycené silným afektem zlosti a vzteku, mělo charakter nezvládnutého prolongovaného afektu“. Z citované části znaleckého posudku lze vyvodit nanejvýš závěr, že obviněný jednal v silném rozrušení, nikoli ale závěr, že šlo o silné rozrušení „z omluvitelného hnutí mysli“, jak ho předpokládá ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzovaný čin byl vyvrcholením dlouhodobě neurovnaných vztahů mezi obviněným a jeho bývalou manželkou. Po rozvodu se oba nadále určitým způsobem stýkali, ale při tom mezi nimi nadále probíhaly rozepře provázené ze strany obviněného žárlivými scénami, vyhrožováním a podobnými projevy. Ostatně obviněný se v kritickou dobu dostavil na pracoviště bývalé manželky proto, že s ním odmítala komunikovat a nebrala mu telefon a že jí chtěl na pracovišti udělat tzv. výstup, aby měla ostudu. Jednání obviněného vůči bývalé manželce na jejím pracovišti spočívalo v tom, že jí nadával, fyzicky ji napadal a vyhrožoval jí, na což reagoval poškozený F. F., který se na obviněného vrhl a přirazil ho k lednici nacházející se v místnosti. Za této situace obviněný dvakrát úmyslně bodl poškozeného do oblasti břicha, přičemž jedna bodná rána bezprostředně ohrožovala poškozeného na životě.
Obviněný sice jednal ve stavu nezvládnutého prolongovaného afektu, avšak ten vyplýval z jeho dlouhodobého konfliktu s bývalou manželkou, přičemž se tu projevila také smíšená porucha jeho osobnosti vyznačující se nezdrženlivostí, emoční nevyvážeností, afektivní dráždivostí, sebestředností, dominancí, sociální depravací, sníženou frustrační tolerancí a impulzivní reaktivitou v zátěži a opilosti. I když lze připustit, že obviněný jednal v silném rozrušení, není možné pominout, že tento stav nebyl vyvolán žádným vnějším podnětem nějaké výjimečné závažnosti a intenzity, ale vyplýval z osobních vlastností obviněného. Podstatou věci je to, že obviněný sám vyvolal incident, jehož další průběh a konečné vyústění nedokázal kontrolovat tak, aby nepřekročil rámec běžné rozmíšky s bývalou manželkou odehrávající se jen ve verbální rovině. Za tohoto stavu je vyloučen závěr, že silné rozrušení obviněného vyplývalo z „omluvitelného hnutí mysli“.
Pro úplnost je třeba dodat, že povahu privilegující okolnosti nemělo ani předchozí jednání poškozeného. Poškozený F. F. zakročil proti obviněnému za okolností, kdy obviněný napadal bývalou manželku slovně i fyzicky a nakonec jí vyhrožoval zabitím s nožem v ruce. Třebaže obviněný neměl skutečný úmysl ji usmrtit, jednání poškozeného F. F. na její obranu bylo oprávněné a rozhodně nebylo „zavrženíhodné“ ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku.
Výrok o vině obviněného pokusem zločinu vraždy podle §21 odst.1 tr. zákoníku, §140 odst. 1 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Soudy na zjištěný skutek důvodně neaplikovaly ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku o zločinu zabití.
Napadené usnesení, jímž Vrchní soud v Praze ponechal výrok o vině obviněného nedotčen a zamítl jeho odvolání, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu