ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.904.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 904/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 7. 2016 o dovolání obviněného M. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 7 To 381/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 119/2012 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. 8. 2014, sp. zn. 6 T 119/2012, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §214 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na osmnáct měsíců, přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 9. 2012, sp. zn. 6 T 119/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 7 To 543/2012, a další obsahově navazující rozhodnutí. Zároveň byl obviněný M. M. zproštěn části obžaloby. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněného M. B.
O odvolání obviněného M. M. bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 7 To 381/2014. Podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích zrušen v odsuzující části týkající se obviněného M. M. a podle §259 odst. 3 byl obviněný M. M. nově uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za tento přečin a dále za přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 9. 2012, sp. zn. 6 T 119/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 7 To 543/2012, podle §214 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na osmnáct měsíců, přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 9. 2012, sp. zn. 6 T 119/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 7 To 543/2012, a další obsahově navazující rozhodnutí.
Jako přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Litoměřicích modifikovaných a doplněných Krajským soudem v Ústí nad Labem spočíval v podstatě v tom, že obviněný M. M. v přesně nezjištěné době nejpozději do 9. 2. 2012 v K. n. V. od blíže nezjištěné osoby koupil část osobního motorového vozidla zn. Volkswagen Passat Variant bez registračních značek za částku 15 000 Kč, ačkoli hodnota vozidla byla nejméně 29 100 Kč, a poté vozidlo odvezl do areálu autodílen v T. , ač vozidlo bylo dne 12. 1. 2012 odcizeno v P. – B. , ul. N. V. , a s ohledem na kupní cenu vozidla, okolnosti jeho koupě, stav vozidla a vlastní zkušenosti s prodejem ojetých vozidel věděl, že vozidlo může pocházet z trestné činnosti.
Obviněný M. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu, avšak z dalšího kontextu je patrno, že dovolání směřovalo proti výroku o vině a v důsledku toho i proti výroku o trestu (tj. nikoli též proti zrušovacímu výroku). Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo na sebe převede z nedbalosti věc nikoli malé hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky. Věcí nikoli malé hodnoty se rozumí věc v hodnotě dosahující částky nejméně 25 000 Kč (§138 odst. 1, 2 tr. zákoníku).
Subjektivní stránka uvedeného trestného činu spočívá v nedbalostním zavinění pachatele.
Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Skutková část výroku o vině v napadeném rozsudku použitím dikce „věděl, že vozidlo může pocházet z trestné činnosti“ vyvolává úvahu, že šlo o vědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale postrádá uvedení konkrétních skutkových okolností odpovídajících té části definice vědomé nedbalosti, která spočívá v tom, že pachatel bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. V odůvodnění napadeného rozsudku pak je jako závěr úvah Krajského soudu v Ústí nad Labem ohledně zavinění obviněného uvedeno, že obviněný se jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil „přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti“. Mělo-li by jít o nevědomou nedbalost, postačovalo by, že obviněný nevěděl, že vozidlo pochází z trestného činu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Nejvyšší soud se ztotožnil s tím, že znaky nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byly naplněny.
I když lze připustit, že obviněný nevěděl o původu vozidla, je namístě úsudek, že o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Z okolností, které provázely koupi vozidla, vystupuje do popředí již to, že vozidlo obviněnému nabídla jemu neznámá náhodná osoba, jejíž totožnost neznal a nijak si ji neověřil, a že vozidlo od této osoby koupil, aniž věnoval odpovídající pozornost původu vozidla. Obviněný se spokojil s tím, že prodávající mu původ vozidla vysvětlil tak, že ho koupil od pojišťovny, která předtím odškodnila původního majitele, jemuž bylo vozidlo odcizeno, přičemž do dispozice pojišťovny se vozidlo následně mělo dostat poté, co bylo nalezeno. Takové vysvětlení samo o sobě vzbuzuje vážné pochybnosti o tom, zda je pravdivé, a působí spíše jako smyšlená konstrukce. To bylo i ze subjektivního hlediska obviněného snadno seznatelné. Zároveň to obviněného stavělo do pozice, kdy evidentně se nabízející pochybnosti o původu vozidla si mohl nechat rozptýlit tím nejsnadnějším způsobem, totiž žádostí, aby mu prodávající předložil nabývací titul, tj. kupní smlouvu uzavřenou s pojišťovnou. Pokud by mělo být vysvětlení prodávajícího o původu vozidla pravdivé, pak to bylo bez obtíží doložitelné právě takovou smlouvou či jiným dokladem prokazujícím koupi vozidla. Představa, že by pojišťovna prodala vozidlo bez písemného vyhotovení kupní smlouvy a bez potvrzení o přijetí kupní ceny či podobného dokladu, se vymyká realitě. Hodnota vozidla v částce nejméně 29 100 Kč, jak ji zjistil Krajský soud v Ústí nad Labem ze znaleckého posudku zpracovaného znalcem na žádost obhajoby, nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti a byla obviněnému zřejmá již z toho, v jakém stavu se vozidlo nacházelo. Pokud obviněný za vozidlo zaplatil jen 15 000 Kč, tj. částku nepatrně převyšující polovinu skutečné hodnoty, je to logicky vysvětlitelné právě nejasným původem vozidla a kompenzací reálné možnosti, že vozidlo bylo získáno trestným činem.
Osobní poměry obviněného byly v rozhodné míře ovlivněny tím, že se jako osoba samostatně výdělečně činná věnoval obchodu s ojetými motorovými vozidly. Měl tedy dostatek zkušeností na to, aby věděl, že na trhu s takovými vozidly se objevují i vozidla pocházející z krádeží či jiných trestných činů. Zkušenosti obviněného z jeho podnikání umožňovaly, aby věděl, že prvotním znakem skutečnosti, že vozidlo pochází z trestného činu, je nejasnost jeho původu spojená s absencí dokladů, z nichž je zřejmé, jak prodávající nabyl dané vozidlo. Situace, kdy prodávající nedoloží a není s to doložit, jak vozidlo nabyl, zpravidla již sama o sobě nutně vyvolává podezření na reálnou možnost, že vozidlo pochází z trestného činu.
Okolnosti posuzovaného případu spolu s osobními poměry obviněného odůvodňují úsudek, že obviněný měl a mohl vědět, že vozidlo, které koupil a které mělo nikoli malou hodnotu, pochází z krádeže a že má nelegální původ. Jednání obviněného tudíž bylo neseno jeho zaviněním ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tím byla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Napadený rozsudek není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku (23. 6. 2015) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla předložena dne 24. 6. 2016. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu