ECLI:CZ:NS:2016:7.TZ.19.2017.1
sp. zn. 7 Tz 19/2017-23
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., a JUDr. Josefa Mazáka projednal ve veřejném zasedání dne 7. 6. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. B. proti pravomocnému rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 28/54, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 28/54,
byl porušen zákon
v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného J. B.
Tento rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
J. B. ,
zprošťuje se
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon), jehož se měl dopustit tím,
že dne 29. 6. 1954 nenastoupil u Okresní vojenské správy v D. S. jednadvacetidenní vojenské cvičení, jak byl podle řádně doručeného povolávacího rozkazu povinen, a odvolával se na to, že mu ve výkonu vojenské služby brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův,
tedy
že v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 28/54, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky, k trestu ztráty čestných práv občanských na tři roky a k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem.
Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Brně spočíval v tom, že obviněný J. B. dne 29. 6. 1954 nenastoupil u Okresní vojenské správy v D. S. jednadvacetidenní vojenské cvičení, jak byl podle řádně doručeného povolávacího rozkazu povinen, a odvolával se na to, že mu ve výkonu vojenské služby brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův.
Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 17. 8. 1954, a nebyl předmětem přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Proti rozsudku podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného dne 15. 5. 2017 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Namítl, že odsouzení obviněného, který v době totalitního režimu setrval na svém náboženském přesvědčení, se příčilo tehdejším ustanovením §15 odst. 1 Ústavy 9. května, §1 odst. 1, §2 odst. 3 tr. ř. (zákon č. 87/1950 Sb.) a že nemůže obstát ani z hlediska zásad uvedených v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 tr. ř. (zákon č. 87/1950 Sb.) ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného, aby zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
Základním pochybením býv. Nižšího vojenského soudu v Brně bylo to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný nenastoupil na vojenské cvičení s odvoláním na své náboženské přesvědčení. Podle bližších zjištění uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku obviněný nerespektoval povolávací rozkaz, nenastoupil na vojenské cvičení, a když byl kvůli tomu předveden na okresní vojenskou správu, prohlásil, že na cvičení nenastoupil proto, že mu v tom brání náboženské přesvědčení, že zbraň do ruky nevezme a cvičit s ní nebude. V dalším pak vysvětlil, že jako Svědek Jehovův nemůže konat vojenskou službu.
Býv. Nižší vojenský soud v Brně nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) v ustanovení §15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle §16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Býv. Nižší vojenský soud v Brně odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou 9. května.
Právům, která v citovaných ustanoveních Ústava 9. května formálně deklarovala, však nebyly poskytnuty žádné reálné záruky a sama Ústava 9. května naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanoveních §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení §34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v §15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu výkonu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo konat tuto službu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 18/1992 Sb. Výkon vojenské služby na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, pak byl vynucován prostředky trestní represe.
Za tohoto stavu výrok o vině obviněného trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) odporoval nejen ustanovení §15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení §265 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) o trestném činu nenastoupení služby v branné moci a staví výrok o vině obviněného do pozice, v které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, na které ministr spravedlnosti výstižně odkázal ve stížnosti pro porušení zákona.
Tím, že skutek posoudil jako trestný čin, býv. Nižší vojenský soud v Brně porušil zákon v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením rozsudku ztratila podklad, a podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Namítané porušení zákona v ustanovení §2 odst. 3 tr. ř. (zákon č. 87/1950 Sb.) nepokládal Nejvyšší soud za nutné vyslovit. Toto ustanovení obsahovalo obecnou úpravu úkolů soudu v trestním řízení a nemělo přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci bylo vadné právní posouzení skutku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu