ECLI:CZ:NS:2016:7.TZ.32.2016.1
sp. zn. 7 Tz 32/2016-26
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. června 2016 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Michala Mikláše stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného K. B. proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 112/53, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 112/53,
byl porušen zákon
v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
Tento rozsudek se zrušuje .
Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný K. B. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 28. 11. 1953 u svého útvaru v H. S. přes poučování a přesvědčování odmítl v sobotu nastoupiti do denního zaměstnání a konati v sobotu uložené mu povinnosti s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení adventisty 7. dne, tedy úmyslně se vyhýbal plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 112/53, byl obviněný K. B., tehdy vojín základní služby, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) a za tento trestný čin byl odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva a půl roku. Podle §43 tr. zák. soud vyslovil trest ztráty čestných práv občanských a ztrátu práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zák. na tři roky. Dále obviněnému uložil povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem. Podle skutkových závěrů soudu trestný čin spáchal tím, že dne 28. 11. 1953 u svého útvaru v H. S. přes poučování a přesvědčování odmítl v sobotu nastoupiti do denního zaměstnání a konati v sobotu uložené mu povinnosti s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení adventisty 7. dne.
Usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 7. 9. 1993, sp. zn. 1 Rtv 12/93, byl podle §6 odst. 1 s použitím §9 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci zamítnut návrh odsouzeného K. B. na zrušení rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 112/53, v přezkumném řízení, protože byl podán opožděně. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 9. 1993.
Proti zmíněnému odsuzujícímu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného K. B. stížnost pro porušení zákona. Stížnost pro porušení zákona odůvodnil tím, že podle §15 odst. 1 Ústavy České republiky z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) se svoboda svědomí zaručuje.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu bylo účelem trestního řádu upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni.
Podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
Podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti mimo jiné i tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
Odkázal dále na znění §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ministra spravedlnosti vydáním zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zákonodárce sledoval především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo v posuzovaném případě, když obviněný K. B. byl odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Navíc v době rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nebylo zohledněno, že jmenovaný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května 1948 a právo na svobodu svědomí zakotvené v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti. Svoboda svědomí přitom patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května (zákon č. 150/1948 Sb.) sice v §15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Odepřela tedy svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, když toto nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svobody svědomí jako absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní listina z roku 1920.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 112/53, byl v neprospěch obviněného K. B. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 112/53, a dále aby zrušil i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též usnesení bývalého Obvodového vojenského soudu v Brně ze dne 7. 9. 1993, sp. zn. 1 Rtv 12/93, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl při veřejném zasedání, aby stížnosti pro porušení zákona bylo vyhověno a aby Nejvyšší soud postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Obhájce obviněného se připojil k závěrečnému návrhu státního zástupce.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného K. B.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, je účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle §1 odst. 2 cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Podle §15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, svoboda svědomí se zaručuje.
Podle §15 odst. 2 cit. zákona světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.
Podle §16 odst. 1 cit. zákona každý má právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoliv náboženskou víru nebo být bez vyznání.
Podle §16 odst. 2 cit. zákona všechna náboženská vyznání a bezvyznání jsou si před zákonem rovna.
Bývalý Nižší vojenský soud v Brně odsoudil obviněného K. B. pro čin, jímž uplatňoval své právo na svobodu svědomí, které bylo zakotveno v ustanovení §15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). Ústava 9. května však neposkytovala uvedenému právu reálné záruky a naopak sama toto právo nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu a nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem.
Nejvyšší soud však nemohl přisvědčit argumentaci ministra spravedlnosti v tom, že obviněný uplatňoval své právo na svobodu svědomí zakotvené v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv a že bývalý Nižší vojenský soud v Brně tuto okolnost nevzal v úvahu při rozhodování o činu obviněného, a proto postupoval v rozporu s §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, podle něhož bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Je historickou a nespornou skutečností, že Valné shromáždění dne 10. prosince 1948 v Paříži přijalo a vyhlásilo Všeobecnou deklaraci lidských práv, k níž se přihlásilo 48 států, osm států se zdrželo hlasování. Byly to tehdejší Svaz sovětských socialistických republik, Běloruská sovětská socialistická republika, Ukrajinská sovětská socialistická republika, Jugoslávie, Polsko, Jihoafrická Unie, Saudská Arábie a tehdejší Československá republika. Je nesporné, že Všeobecná deklarace lidských práv přispěla svým významem rozhodujícím způsobem k utváření mravního i právního vědomí lidstva. Otázka její právní závaznosti byla sporná již v minulosti a ani dosud mezinárodní právo veřejné uspokojivě nevyřešilo, zda deklarace, tedy prohlášení, mají obecně povahu závazné mezinárodní smlouvy či nikoliv. Převažující názor vychází z toho, že Všeobecná deklarace lidských práv není právně závazná pro státy, které ji přijaly. Z těchto hledisek by bylo třeba nahlížet na tuto deklaraci i v případě, že by ji tehdejší Československá republika přijala. Stojí za zmínku, že k oficiálnímu přijetí Všeobecné deklarace lidských práv došlo až v roce 1975 v Helsinkách na konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.
Je tedy naprosto zřejmé, že obviněný K. B. svým činem neuplatňoval právo na svobodu svědomí podle článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Nižší vojenský soud v Brně neměl žádnou povinnost při svém rozhodování v roce 1954 zohledňovat tuto okolnost, jak se ministr spravedlnosti nesprávně domnívá.
Z toho je zřejmé, že odsouzení obviněného K. B. pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. trestního zákona, bylo v rozporu s ustanoveními §15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, že na toto odsouzení se vztahovala ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Tento výklad je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněného K. B., podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením odsuzujícího rozsudku ztratila svůj podklad. Podle §226 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud zprostil obviněného K. B. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 28. 11. 1953 u svého útvaru v H. S. přes poučování a přesvědčování odmítl v sobotu nastoupiti do denního zaměstnání a konati v sobotu uložené mu povinnosti s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení adventisty 7. dne, tedy úmyslně se vyhýbal plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu