ECLI:CZ:NS:2016:7.TZ.37.2016.1
sp. zn. 7 Tz 37/2016-27
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jindřicha Urbánka projednal ve veřejném zasedání dne 14. 6. 2016 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného A. P. , proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 1 Rtv 66/92, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 1 Rtv 66/92,
byl porušen zákon
v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného A. P.
Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 5. 1993, sp. zn. 1 Rtv 66/92, a rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 20. 5. 1993, sp. zn. 1 Rtv 66/92.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 23. 10. 1953, sp. zn. T 64/53, v celém rozsahu. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 23. 10. 1953, sp. zn. T 64/53, byl obviněný A. P. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky a k trestu ztráty čestných práv občanských a ztráty práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zák. na pět roků. Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že obviněný dne 11. 8. 1953 po nástupu vojenského cvičení odmítl u svého útvaru převzít zbraň a konat s ní výcvik a odvolával se při tom na svoje náboženské přesvědčení, že je vyznavačem víry adventistů sedmého dne. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. dnem 23. 10. 1953.
Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podal obviněný, rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze 21. 4. 1993, sp. zn. 1 Rtv 66/92, tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se zrušuje výrok o trestu v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 23. 10. 1953, sp. zn. T 64/53, a že podle §14 odst. 3 cit. zákona se zrušují i další obsahově navazující rozhodnutí. Usnesení nabylo právní moci dne 30. 4. 1993 v řízení před býv. Vojenským obvodovým soudem v Brně jako soudem prvního stupně.
V řízení, které následovalo, býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 5. 5. 1993, sp. zn. 1 Rtv 66/92, podle §223 odst. 1 tr. ř., §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., čl. V rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 zastavil trestní stíhání obviněného pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Obviněný podle §11 odst. 3 tr. ř. prohlásil, že na projednání věci trvá, a proto se v jeho trestním stíhání pokračovalo. Trestní stíhání obviněného pak pravomocně skončilo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 20. 5. 1993, sp. zn. 1 Rtv 66/92, jímž bylo rozhodnuto tak, že za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 23. 10. 1953, sp. zn. T 64/53, se mu podle §227 tr. ř. neukládá trest.
Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného dne 12. 5. 2016 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 1 Rtv 66/92. Vytkl, že tímto usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněného, neboť rozsah rehabilitace byl nesprávně omezen jen na výrok o trestu. Ministr spravedlnosti vyjádřil názor, že rehabilitace obviněného měla být vztažena i na výrok o vině, který nemohl obstát z hlediska ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Poukázal na to, že obviněný posuzovaným činem uplatnil své právo na svobodu svědomí a že jeho jednání bylo jako trestný čin posouzeno v rozporu s tehdejší Ústavou 9. května a také Všeobecnou deklarací lidských práv. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí, aby podle §271 odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 23. 10. 1953, sp. zn. T 64/53, i další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Základním pochybením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně bylo to, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně. V důsledku toho býv. Vojenský obvodový soud v Brně chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu. Jeho závěr uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci s ustanoveními §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
Podle §1 odst. 1 cit. zákona je účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle §1 odst. 2 cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Pokud by býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení náležitě uvážil obsah a význam citovaných ustanovení ve vztahu k posuzované věci, musel by dojít k závěru, že obviněný A. P. byl odsouzen pro čin, jímž jen uplatňoval své právo na svobodu svědomí, které vyplývalo z ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a které bylo ve vnitrostátním zákonodárství zakotveno v ustanovení §15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). Ústava 9. května však neposkytovala uvedenému právu reálné záruky a naopak sama toto právo nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu a nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení §34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v §15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 18/1992 Sb. a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.
Z toho je zřejmé, že výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. byl v rozporu s ustanoveními čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, §15 odst. 1 Ústavy 9. května, že na tento výrok se vztahovala ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a že v v rehabilitačním řízení měl být tento výrok zrušen. Tento výklad je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, na který odkázal také ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona.
Býv. Vojenský obvodový soud v Brně měl správně zrušit rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad (mezi nimi zejména usnesení ze dne 5. 5. 1993 o použití amnestie a rozsudek ze dne 20. 5. 1993 o neuložení trestu při nedotčeném výroku o vině). Nejvyšší soud sám o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci meritorně rozhodl tak, že podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 23. 10. 1953, sp. zn. T 64/53, v celém rozsahu a podle §14 odst. 3 cit. zákona zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením tohoto rozsudku pozbyla podkladu.
Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného, jak navrhl ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které učinil býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení z podnětu návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Po zrušení tohoto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodnout opět jen o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Rámec rehabilitačního řízení navrhované rozhodnutí o zproštění překračuje v tom smyslu, že je výsledkem řízení konaného na podkladě původní obžaloby.
Odkaz ministra spravedlnosti na to, že v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zprošťujícím výrokem v minulosti rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001, je nepřiléhavý. Citovaným rozsudkem Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, která byla podána proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1958, sp. zn. T 287/58, jímž byl jiný obviněný uznán vinným a odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. Nejvyšší soud poté, co vyslovil porušení zákona a zrušil napadený rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Ostravě i další obsahově navazující rozhodnutí, v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. K tomu, aby Nejvyšší soud mohl přikročit ke zproštění, byl dán podklad tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána v původní trestní věci proti odsuzujícímu rozsudku, a nikoli – jak se stalo v projednávané věci obviněného A. P. – proti pozdějšímu rozhodnutí učiněnému v rehabilitačním řízení. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je ovládáno zásadou, že v rámci postupu podle §271 odst. 1 Nejvyšší soud svým novým rozhodnutím nahrazuje rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno a které bylo z tohoto podnětu zrušeno. Rozhodnutím, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného A. P., nebyl původní rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší rozhodnout o zproštění.
Další řízení na podkladě obžaloby, která byla podána na obviněného A. P. pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., provede Městský soud v Brně (§15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů). Městský soud v Brně o obžalobě meritorně rozhodne.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu