ECLI:CZ:NS:2016:7.TZ.67.2016.1
sp. zn. 7 Tz 67/2016-47
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jindřicha Urbánka projednal ve veřejném zasedání dne 22. 11. 2016 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněných P. S. a J. M., proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 3. 11. 1954, sp. zn. T 48/54, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 3. 11. 1954, sp. zn. T 48/54,
byl porušen zákon
v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněných P. S. a J. M.
Tento rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvinění
P. S.,
nar. .... v J., okr. S., Slovenská republika, zemř. ......., naposledy bytem J., okr. S., Slovenská republika,
J. M.,
nar. ........ v Z., okr. V. K., Slovenská republika, zemř. ........., naposledy bytem Z., okr. V. K., Slovenská republika,
zprošťují se
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon), jehož se měli dopustit tím,
že ačkoli jim byl řádně doručen povolávací rozkaz k nástupu vojenského cvičení, toto dne 25. 8. 1954 řádně nenastoupili a neučinili tak ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze, přičemž se odvolávali na svoje náboženské přesvědčení,
tedy
že v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupili službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 3. 11. 1954, sp. zn. T 48/54, byli obvinění P. S. a J. M. uznáni vinnými trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) a odsouzeni podle §265 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody obviněný P. S. na jeden a třičtvrtě roku a obviněný J. M. na dva a čtvrt roku a oba obvinění podle §43 tr. zák. k trestu ztráty čestných práv občanských a ztráty práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zák. na tři roky. Zároveň bylo podle §68 odst. 1 písm. a) tr. ř. zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), rozhodnuto, že oba obvinění jsou povinni nahradit náklady trestního řízení každý jednou polovinou.
Podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Brně spáchali obvinění trestný čin tím, že ačkoli jim byl řádně doručen povolávací rozkaz k nástupu vojenského cvičení, toto dne 25. 8. 1954 řádně nenastoupili a neučinili tak ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze, přičemž se odvolávali na svoje náboženské přesvědčení.
Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 3. 11. 1954.
Ministr spravedlnosti podal dne 18. 10. 2016 u Nejvyššího soudu ve prospěch obou obviněných stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně. Odkázal na to, že ve věci nebylo konáno řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Namítl, že obvinění svým jednáním uplatňovali právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května a že toto jednání nelze považovat za trestný čin. Vytkl nepřiměřenou tvrdost rozsudku také ve výroku o trestu s tím, že pokud jde o trest ztráty čestných práv občanských, bylo jeho uložení obviněnému P. S. v rozporu s ustanovením §43 odst. 1 tr. zák. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obou obviněných a v ustanovení §43 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného P. S., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl zprošťujícím výrokem podle §226 písm. b) tr. ř., příp. aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
Zjištění uvedené ve výroku o vině, podle něhož se obvinění odvolávali na svoje náboženské přesvědčení, bylo v odůvodnění napadeného rozsudku blíže specifikováno tak, že oba obvinění byli nejprve kalvinisty a později se stali Svědky Jehovovými. Z tohoto zjištění ale býv. Nižší vojenský soud v Brně nevyvodil odpovídající právní závěry, které by navazovaly na tehdejší Ústavu 9. května (ústavní zákon č. 150/1948).
Ústava 9. května v ustanovení §15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle §16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Těmto právům ovšem samotná Ústava 9. května neposkytovala reálné záruky a naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení §34 odst. 2 bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v §15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nepřipouštělo a nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 18/1992 Sb., a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.
V důsledku toho byl výrok o vině obviněných trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. v rozporu s ustanoveními §15 odst. 1 Ústavy 9. května a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Obvinění byli ve skutečnosti odsouzeni za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněných, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska jsou stanovena v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. I když v posuzované věci nejde o řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, mají uvedená hlediska interpretační význam ve vztahu k ustanovení §265 tr. zák. o trestném činu nenastoupení služby v branné moci. V konfrontaci s těmito hledisky nemůže výrok o vině obviněných jako nezákonný obstát.
Tento závěr má oporu také v právních názorech vyslovených v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Pokud býv. Nižší vojenský soud v Brně posoudil skutek jako trestný čin, porušil tím zákon v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněných.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a zprostil obviněné obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Nejvyšší soud nepokládal za nutné v rámci výroku podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovit namítané porušení zákona v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Toto ustanovení obecně upravovalo otázku, co je úkolem soudů v trestním řízení, a nemá přímý vztah k tomu, že podstatou porušení zákona v dané věci bylo vadné právní posouzení skutku.
Výrok o trestu byl ohledně obou obviněných zrušen již v důsledku toho, že byl zrušen nezákonný výrok o vině. Nejvyšší soud tudíž nepovažoval za nutné zvláště vyslovit u obviněného P. S. namítané porušení zákona v ustanovení §43 odst. 1 tr. zák., tj. v ustanovení, které upravovalo podmínky pro uložení trestu ztráty čestných práv občanských.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu