ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.121.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 121/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2016 o dovolání obviněného J. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 14 To 163/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 141/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 13 T 141/2014, byl obviněný J. Č. v bodě 1) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil společně s obviněnými J. Š. a A. Š. činem popsaným tak, že
dne 17. 12. 2013 v době od 20:30 do 21:45 hodin nejprve v S., v bydlišti poškozených manželů P. T. a E. T. a následně v B. v restauraci hotelu U D. a před tímto hotelem přinutili poškozeného P. T. tím, že na něj vyvíjeli psychický nátlak a vyhrožovali mu násilím, k podepsání uznání dluhu ve výši 13.500 Kč vůči obviněnému J. Č. a ve výši 200.000 Kč vůči sestře poškozeného H. Š., dále po něm požadovali vydání finanční hotovosti ve výši 5.000 Kč jako úhradu nákladů spojených s touto akcí, avšak poškozený žádnou finanční hotovost neměl a odmítl si ji někde půjčit, načež tohoto poškozeného obviněný A. Š. udeřil dvakrát dlaní do obličeje, a proto se nabídla H. Š., že jim to uhradí za něj, což poté, co vybrala peníze z bankomatu, učinila, následně obvinění donutili poškozeného k vydání H. Š. osobního motorového vozidla tov. zn. Audi A6, v hodnotě 40.000 Kč, v SJM poškozených, včetně klíčků a dokladů, a k podpisu dohody o úhradě závazku H. Š. v částce 10.000 Kč formou výše uvedeného vozidla a potvrzení o úhradě 5.500 Kč v hotovosti poškozeným P. T. obviněnému J. Č.
2. Za tento zločin byl obviněný J. Č. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
3. Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. Š. [též za čin pod bodem 2)] a obviněného A. Š. (jenž byl též zproštěn obžaloby jen jemu samému za vinu kladenému jednání), a rovněž i o náhradě škody.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 14 To 163/2015, o odvoláních podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněnými J. Š. a J. Č. a státní zástupkyní proti zprošťující části rozsudku týkající se obviněného J. Š. a proti výrokům o trestech u všech obviněných, rozhodl tak, že
I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil k odvolání státní zástupkyně uvedený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu ve vztahu k obviněnému J. Š., a podle §259 odst. 3 tr. ř. mu uložil nový trest.
II. Odvolání obviněných J. Š. a J. Č. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
III. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčený.
II.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. Č. prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené proti výroku o vině i trestu proto, že toto rozhodnutí považoval založené na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když v přípravném ani soudním řízení nebylo prokázáno chování obviněného, jež by zakládalo odpovědnost za trestný čin tak, jak je popsán v obžalobě, a to zásadně proto, že ani odvolací soud na podkladě jím podaného odvolání dostatečně nereagoval na to, zda došlo mezi dovolatelem a ostatními spoluobviněnými k dohodě, jejímž účelem bylo řešení dluhu vůči matce obviněného J. Š. Dovolatel nesouhlasil s tím, že by k takové dohodě došlo, protože z provedených důkazů vyplývala v průběhu činu zjištěná jeho pasivita. Poukázal též na výpověď spoluobviněného A. Š. učiněnou dne 10. 8. 2014, která podporovala jeho obhajobu, že k cestě autem svolil proto, že ho J. Š. požádal o odvoz. Tento spoluobviněný ve výslechu dne 26. 9. 2014 jako cíl cesty uvedl návštěvu rodiny dovolatele, a poukázal na to, že byl spoluobviněným J. Š. telefonicky kontaktován, že podniknou cestu do B., avšak bez bližšího určení důvodu této cesty. Spoluobviněný ho při cestě pouze informoval o tom, že se jedná také o určité nevyřízené záležitosti mezi tímto spoluobviněným a poškozeným P. T. Z uvedených informací nevyplývalo nic, z čehož by bylo možné usuzovat na existenci dohody mezi spoluobviněnými o tom, že účelem cesty bude vymožení dluhu P. T. pro matku obviněného J. Š.
6. Obviněný poukázal na to, že nechtěl být účasten žádného jednání, chtěl počkat venku, až si ostatní spoluobvinění věc vyřídí, do domu poškozených však vstoupil proto, že jej k tomu spoluobviněný J. Š. vyzval. Jako nesprávný proto vyloučil závěr odvolacího soudu, že pokud byl přítomen na místě, musel být rovněž srozuměn s tím, že svou přítomností na místě zvyšuje účinnost vymáhacího jednání a posiluje pocit převahy nad poškozeným, což považoval za vyvrácené i výpovědí manželů T. a svědka M. G., kteří potvrdili, že se do rodinného sporu snažil nevměšovat, pouze případně usiloval o uklidnění situace a uklidňoval spoluobviněné. Jeho jednání bylo zaměřeno nikoliv na podporu obviněných, ale mělo opačný smysl. Dovolatel své aktivní jednání nespatřoval ani v tom, že podle odvolacího soudu dělal spoluobviněným řidiče do míst, kde k jednání docházelo, nebo že dovezl spoluobviněného A. Š. pro vozidlo Audi A6, které bylo předmětem zástavy, protože s ohledem na to, že podpis dlužního úpisu na 200.000 Kč v restauraci hotelu U D. proběhl bez jakéhokoli nátlaku ze strany obviněných, neměl důvod se domnívat, že jedná protiprávně.
7. Závěry odvolacího soudu o naplnění podmínek spolupachatelství považoval dovolatel za nesprávné i proto, že tento soud u něj mylně dovodil existenci subjektivní stránky, pro kterou nejsou ve výsledcích provedeného dokazování dostatečné podklady, když navíc připustil, že i dovolatel byl před tímto incidentem objektem majetkového podvodu ze strany spoluobviněného J. Š. a poškozeného P. T., což rovněž vyvrací tvrzení o podílu obviněného na uvedené trestné činnosti v pozici spolupachatele.
8. S ohledem na uvedené námitky obviněný J. Č. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k podanému dovolání zejména zdůraznila, že jde o obsahově shodnou argumentaci obviněným uváděnou v průběhu celého dosavadního řízení, s níž se soudy v potřebné šíři vypořádaly způsobem, s nímž se i státní zástupkyně ztotožnila. Zdůraznila v souladu se závěry soudů, že pokud obviněný věděl, že se spoluobviněnými jde řešit dluh poškozeného a bylo mu známo, že k tomuto jednání obviněný J. Š. sjednává další osoby, musel být srozuměn s tím, že jeho přítomnost na místě bude minimálně zvyšovat účinnost vymáhacího jednání ostatních spoluobviněných a posilovat jejich pocit převahy nad poškozeným, což podle ustálené judikatury postačuje k naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Role obviněného však nebyla jen ryze pasivní, protože aktivně se zapojil nejen tím, že dovezl spoluobviněné do místa bydliště poškozených, ale i pro vozidlo Audi A6, přestože znal důvody tohoto počínání. Vyslovila shodně s dříve intervenující státní zástupkyní v řízení před odvolacím soudem názor, že čin bylo možné kvalifikovat jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, avšak pro neaktivní přístup žalobce v předešlých stadiích trestného řízení spočívající v absenci odvolání státní zástupkyně, nebylo tento nedostatek možné napravit (§259 odst. 4 tr. ř.). Protože obviněným deklarovaný důvod v dovolání naplněný nebyl, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
10. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání bylo zasláno k replice obhájkyni dovolatele, která na něj do konání neveřejného zasedání nereagovala.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., od nichž se odvíjí přezkumná činnost Nejvyššího soudu.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
13. Pro zkoumání správnosti právního posouzení hmotněprávních otázek Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě posuzuje správnost právních závěrů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl zkoumat důvodnost námitek obviněného J. Č. směřujících proti tomu, že podle výsledků provedeného dokazování je vadný skutkový závěr o existenci dohody mezi spoluobviněnými o tom, že společně provedou uvedenou trestnou činnost, protože tyto výhrady uvedl mimo skutkový stav, jenž byl soudy zjištěn a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán. Tyto výhrady obviněného nedopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani na žádný jiný z důvodů vymezený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud jeho věcnou správnost přezkoumávat nemohl. Jen pro úplnost a nad rámec takto obviněným uvedené argumenty je třeba zmínit, že soudy se touto námitkou obviněného zabývaly, a z provedeného dokazování o ni učinily skutkový závěr. Zjištění, že dohoda o společném jednání mezi spoluobviněnými existovala, plyne mimo jiné i z výpovědi obviněného J. Č., který popsal, že do S. jeli po předchozí domluvě. Existenci jisté formy dohody připustil i obviněný J. Š., který uvedl, že se společně dohodli na tom, že pojedou k poškozenému až po rozhovoru s jeho matkou (č. l. 508 spisu), a obdobou okolnost dotvrdil i obviněný A. Š. (č. l. 510 spisu). Není tedy pochyb o tom, že uvedený skutkový závěr byl učiněn v souladu s výsledky provedeného dokazování.
15. Z obsahu podaného dovolání je však patrné, že obviněný jím zejména namítal nesprávnost závěrů soudů obou stupňů o nenaplnění podmínek spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, což činil zejména s ohledem na svou pasivní roli v rámci celého činu spáchaného zásadně spoluobviněnými J. Š. a A. Š. Takto uplatněná námitka se dotýká hmotněprávní otázky korespondující s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a z jejího podnětu Nejvyšší soud zkoumal, zda je důvodná.
IV.
16. Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, přičemž takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami.
17. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
18. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
19. V projednávané věci se podle skutkových zjištění podává, že všichni obvinění přinutili poškozeného P. T. tím, že na něj vyvíjeli psychický nátlak a vyhrožovali mu násilím, jednak k podepsání uznání dluhu ve výši 13.500 Kč vůči obviněnému J. Č. a ve výši 200.000 Kč vůči sestře poškozeného H. Š., a dále po něm požadovali vydání finanční hotovosti ve výši 5.000 Kč, když poté, co obviněný A. Š. udeřil poškozeného dvakrát dlaní do obličeje, se tuto částku nabídla uhradit výběrem z bankomatu H. Š. Následně obvinění donutili poškozeného k vydání osobního motorového vozidla tov. zn. Audi A6, v hodnotě 40.000 Kč, a k podpisu dohody o úhradě závazku H. Š. ve výši 10.000 Kč formou výše uvedeného vozidla a potvrzení o úhradě 5.500 Kč v hotovosti poškozeným P. T. obviněnému J. Č.
20. Takto popsaný skutek vyjadřuje mimo jiné i to, že obviněný J. Č. byl jedním z těch, pro něž měl být dluh vymožen, a zahrnuje jednání každého z účastněných obviněných. Popis činu vyjadřuje, že obviněný J. Č. jednak působil jako řidič a jednak se osobně účastnil aktivních jednání spolupachatelů na místě, kde k nátlakovým akcím docházelo. Soudy obou stupňů na základě těchto skutkových zjištění k opakovaně vznášeným výhradám obviněného shodnými s těmi, jež rozvedl v dovolání, věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí právě jeho roli ve spáchaném činu potřebnou pozornost. Soud prvního stupně zdůraznil, že na dané trestné činnosti se podílel tím, že vědomě plnil úlohu, kterou mu určil obviněný J. Š., když věděl, kam všichni obvinění jedou a proč, protože poškozeného P. T. znal. Takto činil, ačkoli měl možnost ostatní spolupachatele kdykoli opustit, mohl rovněž odmítnout uznání dluhu sepsané za takových okolností, nic z toho však neučinil. Navíc to byl dovolatel, kdo vezl obviněného A. Š. do S., aby vymohl od poškozené E. T. klíčky od vozu, ačkoli věděl, jakým způsobem bylo vozidlo vydáno a k čemu může v S. dojít, nebude-li tato poškozená chtít klíče vydat (strany 7 − 8 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti však nelze přehlédnout ani způsob, jakým celý incident popsali jednotliví obvinění, mimo jiné i dovolatel, jenž sám svá konání v průběhu celého incidentu konstatoval v souladu s tím, jak spolupachatelé vůči poškozeným jednali. V souladu se závěry soudu prvního stupně odvolací soud poukázal na to, že obviněný se vymáhání dluhu po poškozeném P. T. účastnil na základě předchozí společné dohody, přičemž úloze obviněného přiznal i jeho aktivnější podstatu spočívající právě v tom, že ostatní spoluobviněné nejen na místo bydliště poškozených dovezl, ale jel i pro vymáhané vozidlo Audi A6, a to i přesto, že věděl, že proti poškozenému předtím již bylo ze strany A. Š. užito násilí, a tedy mu bylo známo, že poškozenému je dané vozidlo odejímáno protiprávně (strana 13 rozsudku odvolacího soudu).
21. Z uvedených skutečností je zřejmé, že se nejednalo o vysloveně pasivní jednání obviněného J. Č., jak v dovolání zdůrazňoval. Otázkou, jakou roli dovolatel v průběhu společného činu všech spolupachatelů zastával, se oba soudy, jak již bylo popsáno, zabývaly. Skutečnost, že obviněný J. Č. byl přítomen agresivnímu chování jak obviněného A. Š., jenž poškozenému vyhrožoval a dal mu dvě rány do obličeje, tak i obviněného J. Š., který na poškozené opakovaně hlasitě křičel a vyhrožoval jim (viz např. výpověď svědka M. G. na č. l. 516, 517 spisu), svědčí o tom, byť se sám do útoků proti poškozenému nezapojoval, byl součástí celé probíhající situace s chápáním jejího smyslu i účelu. Byl přítomen všemu, co se odehrávalo, sice podle zjištěných a prokázaných svědectví spolupachatele v jejich zvýšeně agresivních jednáních tlumil, ale to bylo vše, co vůči jejich agresivnímu konání činil. Právě i tento jeho postoj, kdy za přítomnosti při sledování všeho, co se odehrávalo, mírnil své spolupachatele, dosvědčuje, že byl o celém trestním jednání spočívajícím v nátlakové akci na poškozené za účelem od nich vymoci peníze, dostatečně zpraven, a svou roli, kterou měl pro tento případ přidělenu, plnil tím, že se na tom, co prováděli ostatní dva obvinění, vědomě a chtěně účastnil. Z těchto důvodů i přes tvrzenou pasivitu obviněného J. Č. při vymáhání pohledávky po poškozeném, která ostatně byla částečně konstatována i soudem prvního stupně, soudy správně dospěly k závěru, že se spáchaného trestného činu dopustil společně s ostatními v postavení spolupachatele ve smyslu §23 tr. zákoníku. Nelze přehlédnout, že dluh byl ostatními vymáhán i pro něj osobně, a tedy i v jeho zájmu byl uvedený čin spáchán.
22. Nejvyšší soud ze všech těchto okolností shledal, že soudy obou stupňů jednání obviněného J. Č. správně posoudily jako čin spolupachatele podle §23 tr. zákoníku a nepochybily, pokud jej uznaly vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nezjistil proto vady, které ve svém dovolání obviněný vytýkal, a protože tyto závěry mohl učinit toliko na podkladě předložených napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů se již v potřebném rozsahu námitkami obviněného zabývaly, dovolání obviněného J. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 2. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu