ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1614.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1614/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání obviněného prap. Z. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 9 To 256/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 6/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 9 To 256/2015, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 91 T 6/2015, v celém rozsahu zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 91 T 6/2015, byl obviněný prap. Z. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
v době od 26. 4. 2013 do 20. 5. 2013, poté, co dne 26. 4. 2013 ve V. T. na ulici T., jménem společnosti INTERACT, a. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2279/164, zajistil u provozovatele a leasingového nájemce, tj. společnosti ZEMTEX stav, s.r.o., IČ 27848108, se sídlem v Praze 6, Slavníkova 2357/9, ve prospěch pronajímatele vozidla, tj. ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem Praha 5, Pekařská 6, osobní motorové vozidlo značky Škoda Superb, a to z důvodu nehrazení leasingových splátek společností ZEMTEX stav, s.r.o., následně, v úmyslu přechodně užívat toto motorové vozidlo, jej nejméně do 20. 5. 2013, kdy bylo vozidlo po uhrazení dlužných plateb vráceno leasingovému nájemci, minimálně pro jízdy na území města B., opakovaně neoprávněně užíval pro svoji osobní potřebu.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a uložil mu podle §207 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
Proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal odvolání směřující proti výroku o vině. Krajský soud v Brně o něm rozhodl usnesením ze dne ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 9 To 256/2015, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím nespokojil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bohuslava Nováka proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku; výše popsaný skutek totiž není přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že objektivní stránka skutkové podstaty uvedeného přečinu vyžaduje, aby se pachatel cizího motorového vozidla zmocnil, tedy odebral jej z dispozice jeho vlastníka, oprávněného i faktického držitele a tím si zjednal možnost nakládat s ním podle své vlastní vůle. Z logiky věci je přitom nutné, aby si takový pachatel zjednal možnost s věcí disponovat, aniž by ho k tomu opravňoval řádný právní titul. V dosavadním řízení však bylo zjištěno, že k odebrání motorového vozidla byl řádně zmocněn od leasingového nájemce na základě plné moci, která mu byla udělena leasingovým pronajímatelem. Jednání spočívající v převzetí motorového vozidla od leasingového nájemce na základě řádného právního titulu proto v žádném případě nelze kvalifikovat jako zmocnění se cizí věci, a tudíž zjištěný skutek nemůže být právně posouzen jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Rovněž teleologickým výkladem tohoto ustanovení při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe lze dospět k závěru, že úmyslem zákonodárce bylo trestněprávně postihnout pouze ty situace, kdy se pachatel cílevědomě (úmyslně) zmocní cizí věci s tím, že ji od prvopočátku plánuje dočasně neoprávněně užívat. Společenská škodlivost takového skutku spočívá nejen ve faktu, že věc je úmyslně neoprávněně užívána, ale i ve faktu, že se jí pachatel zmocnil úmyslně. V takovém případě je namístě uvažovat toliko o porušení zákonem nebo smlouvou stanovené občanskoprávní nebo obdobné soukromoprávní povinnosti a v návaznosti na to o aplikaci příslušné občanskoprávní sankce.
K tomu obviněný dodal, že oba nižší soudy evidentně posuzovaly jeho jednání jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Při tom však pominuly, že tato skutková podstata předpokládá, že cizí věc je svěřena pachateli do jeho faktické moci (nevyžaduje se tedy, aby se jí pachatel zmocnil). Objektivní stránka uvedeného přečinu je v tomto případě naplněna tím, že pachatel takovou věc, která mu byla svěřena, přechodně užívá, v příčinné souvislosti však musí na cizím majetku způsobit škodu nikoli malou. Existencí takové škody se oba soudy nižších instancí v dosavadním řízení vůbec nezabývaly a nekonstatovaly ji ani ve specifikaci skutku. Proto je přesvědčen, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu ani tohoto přečinu.
Dovolatel pod uplatněný dovolací důvod podřadil i námitku, že soudy nižších stupňů se nezabývaly již v odporu proti vydanému trestnímu příkazu námitkou místní nepříslušnosti Městského soudu v Brně (čin měl být spáchán ve V. T.), čímž došlo k porušení jeho ústavního práva na zákonného soudce.
V samém závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný je podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jestliže namítl, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, uplatnil výhrady vztahující se k právní kvalifikaci děje popsaného ve výroku rozhodnutí. Jde tedy o námitky, které je třeba považovat za právně relevantní.
Po vymezení zákonných a teoretických předpokladů, vztahujících se k přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že zmocnění se cizí věci musí být prostředkem ke zjednání možnosti s věcí nakládat, resp. ji užívat tehdy, pokud takovým činem není způsobena škoda. To jednoznačně vyplývá z ustanovení §207 odst. 1 tr. zákoníku, jehož záměrem je postihnout buď pachatele, který se neoprávněně zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla, aby ji užíval, nebo pachatele, kterému byla cizí věc nikoli malé hodnoty nebo motorové vozidlo svěřeno, pokud na této věci způsobí škodu nikoli malou (tj. ve výši nejméně 25 000 Kč). Především z těchto zákonných hledisek se však soudy obou stupňů právním posouzením zjištěného skutku blíže nezabývaly, takže jejich závěry o použité právní kvalifikaci vzbuzují pochybnosti.
Státní zástupkyně po připomenutí skutkového zjištění nalézacího soudu uvedla, že z popsaného skutku nelze učinit závěr, že by se obviněný zmocnil cizího motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat. Prokázáno bylo pouze to, že předmětné vozidlo přechodně užíval, a to aniž by na něm způsobil jakoukoli škodu. Pro úplnost doplnila, že za škodu, která byla na cizím majetku způsobena neoprávněným užíváním cizí věci ve smyslu §207 tr. zákoníku, není bez dalšího možné považovat hodnotu této věci, ale jen to, o co se cizí majetek v důsledku jejího neoprávněného užívání zmenšil. V posuzované věci však bylo zjištěno jednak to, že k žádnému zmenšení majetku prokazatelně nedošlo, a že obviněný se vozidla nezmocnil, neboť mu bylo na základě řádně vystavené plné moci předáno do dispozice pro společnost INTERACT, a. s., která k takovému postupu byla pověřena leasingovým pronajímatelem (společností ŠkoFIN, s. r. o.). Do dispozice obviněného se tedy vozidlo nedostalo na základě jím projevené vůle, ale jím zprostředkované vůle společnosti INTERACT, a. s.
Z těchto podstatných důvodů státní zástupkyně dospěla v souladu s dovoláním obviněného k závěru, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně, který byl shledán správným v usnesení Krajského soudu v Brně, nelze právně kvalifikovat jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první, ale ani druhá tr. zákoníku, neboť jeho popis neobsahuje skutečnosti, které by naplňovaly zákonnou charakteristiku předmětného ustanovení. Objektivní ani subjektivní stránka uvedeného trestného činu nebyla naplněna. Z popisu jednání obviněného však lze dospět k závěru, že by se mohlo jednat o přestupek proti majetku podle §50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplnění, k jehož promlčení dosud nedošlo.
Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 9 To 256/2015, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 91 T 6/2015, a aby Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Vzhledem k tomu, že státní zástupkyně se plně ztotožnila s argumentací dovolatele, Nejvyšší soud mu již její písemné vyjádření nezasílal k případné replice.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Z tohoto pohledu je evidentní, že pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod není podřaditelná námitka, že soudy nižších stupňů se nezabývaly již v odporu proti vydanému trestnímu příkazu námitkou místní nepříslušnosti Městského soudu v Brně (čin měl být spáchán ve V. T.), čím mělo dojít k porušení jeho ústavního práva na zákonného soudce. Taková výhrada je vyloženě procesního charakteru a není podřaditelná ani pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který se týká věcné nepříslušnosti ve věci rozhodujícího soudu.
Všechny ostatní námitky obviněného však již lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. A jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
V návaznosti na to Nejvyšší soud shledal, že obviněný z hlediska citovaného dovolacího důvodu uplatnil dovolací námitky nejen relevantně, ale i důvodně a způsobem naprosto výstižným. A jelikož přiléhavou argumentaci uvedla ve svém vyjádření i státní zástupkyně, stačí na obsah obou podání odkázat a jen některé další okolnosti doplnit, resp. jejich význam akcentovat.
Trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat (alinea první), nebo kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli malou tím, že neoprávněně takové věci, které mu byly svěřeny, přechodně užívá (alinea druhá).
Popsaným způsobem je tak v zákoně ve dvou formách vyjádřena objektivní stránka tohoto trestného činu. V obou případech jde o přechodné užívání (u první formy k tomu směřuje úmysl, u druhé je to znak objektivní stránky). U druhé formy neoprávněného přechodného užívání cizí věci jde o trestný čin teprve tehdy, když je takovým jednáním způsobena škoda nikoli malá (tj. nejméně 25 000 Kč – srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku), neboť jinak je tato forma typově podstatně méně společensky škodlivá. Obě uvedené formy jednání jsou úmyslné (srov. §15 tr. zákoníku).
Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věci, pokud jde o výkon některých oprávnění s vlastnictvím věci spojených. Předmětem útoku je jakákoli věc nikoli malé hodnoty nebo motorové vozidlo bez tohoto hodnotového omezení.
Už z tohoto vymezení jsou zřejmá pochybení, jichž se oba soudy nižších instancí svými rozhodnutími dopustily. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se totiž podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu spočívající v tom, že obviněný se zmocnil cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat , tedy podle alinea první. Tato právní věta je však ve zjevném rozporu s tzv. skutkovou větou výroku téhož rozsudku, z níž se podává, že podstata jednání obviněného spočívala v tom, že (zkráceně, v podrobnostech srov. shora) poté, co jménem leasingového pronajímatele INTERACT, a. s., zajistil u provozovatele a leasingového nájemce ZEMTEX stav, s.r.o. ve prospěch leasingového pronajímatele osobní motorové vozidlo z důvodu nehrazení leasingových splátek leasingovým nájemcem, následně, v úmyslu přechodně užívat toto motorové vozidlo opakovaně neoprávněně užíval pro osobní potřebu , což svědčí pro závěr, že neoprávněně takovou věc, která mu byla svěřena , přechodně užíval , tedy podle alinea druhé. Skutková část výroku o vině ovšem ani ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahuje konkrétní (resp. vůbec žádné) skutkové zjištění, které by současně vyjadřovalo další zákonný znak tohoto trestného činu podle alinea druhé, jmenovitě způsobení škody nikoli malé úmyslným zaviněním.
Přitom obecně platí, že škoda, která byla na cizím majetku způsobena neoprávněným užíváním cizí věci ve smyslu ustanovení §207 odst. 1 tr. zákoníku, je představována tím, o co se cizí majetek v důsledku jejího neoprávněného užívání zmenšil (např. snížením hodnoty neoprávněně užívané věci – srov. rozhodnutí č. 43/1997-I. Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě by tak škoda způsobená neoprávněným užíváním motorového vozidla (nedošlo-li by též k jeho poškození) mohla být (teoreticky vzato) stanovena jako rozdíl mezi částkou odpovídající finančnímu vyjádření opotřebování vozidla za období jeho neoprávněného užívání a částkou odpovídající finančnímu vyjádření opotřebování vozidla, aniž by bylo po dobu páchání skutku užíváno. Měl-li obviněný svěřené motorové vozidlo neoprávněně přechodně (po dobu necelých čtyř týdnů) užívat při několika (zřejmě kratších) jízdách na území města B. (přesný počet celkově ujetých kilometrů nebyl zjištěn), pak vůbec nelze předpokládat, že by na cizím majetku způsobil škodu nejméně 25 000 Kč.
Z těchto důvodů nelze mít výrok o dovolatelově vině trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku za správný a zákonný. Nemůže se ovšem jednat ani o tento trestný čin podle §207 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, ale ani o jakýkoli jiný trestný čin.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně (§265k odst. 1 tr. ř.). Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Městskému soudu v Brně, jehož procesním postupem a odsuzujícím rozsudkem byla shledaná pochybení založena, pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
Při novém rozhodování je Městský soud v Brně vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Pro úplnost lze dodat, že pokud státní zástupkyně ve svém vyjádření zmínila možnost právního posouzení jednání obviněného jako přestupku proti majetku podle §50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, k jehož promlčení dosud nedošlo, bude na soudu prvního stupně, aby se i touto otázkou ve svém novém rozhodnutí náležitě vypořádal.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a jím zjištěné nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. 1. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu