ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.377.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 377/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání obviněného E. C. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 5 To 348/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 132/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. C. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 3 T 132/2014, byl obviněný E. C. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 1 T 36/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti označenému rozsudku, a to jeho výroku o trestu, podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 5 To 348/2015, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad skutek z 11. 2. 2014) a za (pokračující) přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad skutky z 7. 3. 2014 a 26. 4. 2014), kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 6 T 85/2014, jej odsoudil podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a obviněnému uložil i trest propadnutí věci, a to jednoho kusu šroubováku s černou rukojetí. Současně zrušil výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 6 T 85/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 11. 2. 2014 v P. v ul. S., za pomoci doposud nezjištěného předmětu silou překonal vstupní dveře vedoucí ke sklepním kójím domu, kde štípacími kleštěmi, které si s sebou přinesl, rozlomil očka visacích zámků u kóje, kterou prohledal, nic však zde neodcizil, a způsobil tak H. P. (kóje č. 3) poškozením zámku škodu ve výši 122 Kč a z kóje č. 1 po přeštípnutí zabezpečovacího řetězu odcizil ke škodě M. B. jízdní kolo zn. MERIDA CROSS 800D, zelené metalízy, odpružené vidlice T08B1212-MODEL Suntour, velikost rámu 48 cm, s ciklovačem CATEY, s předním i zadním světlem, hustilkou, sluneční brýle a různé brašny v hodnotě 5.958 Kč, jízdní kolo zn. MERIDA CROSSWAY TFC, stříbrné barvy, přední a zadní světla, cyklopočítač AUTHOR, brašnu v rámu kola, vše v hodnotě 6.389 Kč, čímž mu způsobil celkovou škodu ve výši 12.347 Kč, a tento čin spáchal i přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 2 T 30/2011, který nabyl téhož dne právní moci (pozn.: správně „rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 2 T 30/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 67 To 149/2012“), byl pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku potrestán trestem odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců (pozn.: správně „dvou let“) nepodmíněně, který vykonal dne 11. 10. 2013.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Uvedl, že třebaže reflektuje ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž jsou za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jde-li o výrok o trestu, považovány jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, má za to, že v posuzované věci je uplatněný dovolací důvod naplněn. Podle jeho názoru odvolací soud porušil princip zákazu dvojího přičítání vyjádřený v §39 odst. 4 tr. zákoníku, poněvadž mu ukládal souhrnný trest i za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a při ukládání tohoto souhrnného trestu hodnotil jako přitěžující okolnost, že je speciálním recidivistou. Jako přitěžující tak hodnotil okolnost, která je ustanovením §205 odst. 2 tr. zákoníku předpokládána. Ačkoliv mu před vyhlášením napadeného rozsudku byla za krádeže vloupáním uložena řada trestů odnětí svobody, zrušenými rozsudky byl odsouzen za trestné činy nikoliv ve stejné právní kvalifikaci. Navíc nelze opomenout, že za dva skutky a trestné činy, za něž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a za mírnější trestný čin mu byl napadeným rozsudkem uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců.
6. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 5 To 348/2015, zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že byť obviněný formálně namítá porušení hmotného práva, konkrétně ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku, ve skutečnosti napadá výrok o trestu, s jehož výší není spokojen. Námitka týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, třebaže podpořená poukazem na údajné porušení §39 odst. 4 tr. zákoníku, však podle něj nenaplňuje ani uplatněný, ani jiný dovolací důvod. Navzdory této skutečnosti ale poznamenal, že výtky obviněného nejsou z věcného hlediska opodstatněné. Zásada zákazu dvojího přičítání nebyla porušena, poněvadž obviněný byl v minulosti nesčetněkrát uznán vinným trestnými činy majetkového charakteru, přičemž právě tato mnohočetná a dlouhodobá předchozí recidiva byla důvodně hodnocena jako přitěžující okolnost podle §42 písm. p) tr. zákoníku. Nebylo tedy přihlíženo pouze k poslednímu odsouzení, jež zakládalo právní kvalifikaci skutků, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 6 T 85/2014. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Jak obviněný správně připomenul, za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto důvodu dovolání je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod.
10. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
12. Z uvedeného vyplývá, že uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž odkázal obviněný, ale ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takovou vadu však obviněný ve skutečnosti vytýkal, když tvrdil, že soud při ukládání trestu porušil zásadu zákazu dvojího přičítání vyjádřenou v §39 odst. 4 tr. zákoníku a že mu v porovnání s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 6 T 85/2014, uložil nepřiměřeně přísný trest. V této souvislosti lze pouze zdůraznit, že byl-li obviněnému uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné sazby, nemůže být uložení nepřiměřeně přísného trestu dovolacím důvodem (v posuzované věci ani s odkazem na údajné porušení zásady zákazu dvojího přičítání). Vzhledem k tomu, že obviněnému byl ukládán trest odnětí svobody, tj. druh trestu uvedený v §52 tr. zákoníku, a tedy přípustný druh trestu, a to v trvání třiceti dvou měsíců, tj. ve výměře nikoliv mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku (výměra šest měsíců až tři léta), nejsou výtky obviněného podřaditelné pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací soud však nad rámec dodává, že z věcného hlediska nejsou ani opodstatněné.
13. Podle §39 odst. 4 věty první tr. zákoníku k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti má čelit tomu, aby okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty, byla ještě zvlášť hodnocena jako obecná polehčující nebo přitěžující okolnost. Dosah zásady zákazu dvojího přičítání se přitom omezuje pouze na jednu a tutéž skutečnost existující v intenzitě minimálně potřebné k naplnění určitého znaku skutkové podstaty. Tato zásada ale nebrání tomu, aby při ukládání trestu v rámci zákonné sankce nebylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě naplněn určitý zákonný znak trestného činu (přiměřeně viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 27. 1. 1972, sp. zn. 1 To 169/71, uveřejněné pod č. 45/1972-I Sb. rozh. tr., srov. ŠÁMAL P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 528).
14. Obviněný byl přesvědčen, že soud jako přitěžující hodnotil okolnost, která je zákonným znakem trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Měl za to, že při ukládání trestu nepřípustně zohlednil jeho předchozí odsouzení [srov. §42 písm. p) tr. zákoníku] – speciální recidivu, která je znakem skutkové podstaty trestného činu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. V kontextu této námitky je vhodné připomenout, že trestní zákoník počítá s různými formami recidivy. Podle toho, jaký význam má, lze rozlišovat recidivu jako obecnou přitěžující okolnost, jako zákonný znak základní či kvalifikované skutkové podstaty, jako důvod mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody a jako okolnost ovlivňující zařazení pachatele k výkonu trestu odnětí svobody do určitého typu věznice. Recidiva jako přitěžující okolnost [§42 písm. p) tr. zákoníku] může mít povahu recidivy obecné, k níž stačí, že pachatel byl už před spácháním nyní souzeného trestného činu pravomocně odsouzen pro jakýkoli jiný trestný čin vůbec, včetně nedbalostního, recidivy stejnorodé (druhové), u které se předpokládá dřívější odsouzení pro trestný čin téhož druhu, i recidivy speciální, kde jde o předchozí odsouzení pro stejný trestný čin, za jaký je pachatel souzen znovu. Recidiva jako podmínka trestní odpovědnosti, znak skutkové podstaty trestného činu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, pak musí mít povahu recidivy speciální. Uvedeného trestného činu se totiž dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
15. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 3 T 132/2014, se obviněný jednání vykazujícího znaky krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 2 T 30/2011, který nabyl téhož dne právní moci (pozn.: správně „rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 2 T 30/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 67 To 149/2012“), byl pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku potrestán trestem odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců (pozn.: správně „dvou let“) nepodmíněně, který vykonal dne 11. 10. 2013. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 6 T 85/2014 (který je z hlediska sbíhající se trestné činnosti a ukládání souhrnného trestu rozsudkem v posuzované věci významným), se obviněný jednání vykazujícího znaky krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 2 T 30/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 67 To 149/2012, byl pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který vykonal dne 11. 10. 2013. Podle opisu z evidence rejstříku trestů byl obviněný předtím, než spáchal nyní souzený čin, šestnáctkrát pravomocně odsouzen (a to zejména pro majetkovou trestnou činnost), přičemž pouze k jednomu odsouzení nelze z důvodu amnestie prezidenta republiky přihlížet.
16. Z výše naznačeného tak vyplývá, že tvrzení obviněného o porušení zásady zákazu dvojího přičítání není ničím doloženo a že k němu v posuzované věci nedošlo. Speciální recidiva jako znak skutkové podstaty trestného činu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se vztahovala výlučně k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 2 T 30/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 67 To 149/2012, a recidiva jako přitěžující okolnost podle §42 písm. p) tr. zákoníku se vztahovala k trestní minulosti obviněného jako k celku. Odvolací soud na str. 5 odůvodnění svého rozsudku ostatně uvedl, že obviněnému přitěžuje mnohočetná a dlouhodobá předchozí recidiva krádeží vloupáním a že obviněný je od mladistvého věku profesionálním a nenapravitelným pachatelem krádeží, jichž se opakovaně dopouští nedlouho po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za krádeže předchozí.
17. Pokud jde o vytýkanou nepřiměřenost trestu, odvolací soud, který rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu zrušil a obviněnému uložil souhrnný trest při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 6 T 85/2014, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání trestu řídil (str. 4-6 rozsudku). Uvedl, že v daném případě přitěžující okolnosti (recidiva, spáchání více trestných činů v jednočinném i vícečinném souběhu, spáchání dalších trestných činů v době trestního stíhání za jinou trestnou činnost, naplnění skutkové podstaty sbíhající se pokračující krádeže ve vícero pojmových znacích) převažují nad těmi polehčujícími (doznání obviněného a relativně nízká škoda). Soud s ohledem na to, že obviněný je pachatelem s trvalými sklony k páchání krádeží a že tuto trestnou činnost páchá navzdory opakovanému trestání, naznal, že si nelze dělat iluze o nápravné funkci trestu, a proto přihlédl k jeho represivní a ochranné funkci (ochrana majetku před zloději po dobu, kdy se nacházejí ve výkonu trestu) a obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, tj. v horní polovině trestní sazby uvedené v ustanovení §178 odst. 2 tr. zákoníku, která činí šest měsíců až tři léta. Uvedl, že s ohledem na polehčující okolnosti nevyměřil trest na samé horní hranici trestní sazby, jak navrhovala státní zástupkyně.
18. Nejvyšší soud názor soudu nižšího stupně sdílí. Souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců je vzhledem k okolnostem případu a především vzhledem k osobě obviněného adekvátní. Odvolací soud uvážil okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jeho závěr je vyvážený. Trest, který byl obviněnému takto uložen, není extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, a k případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). Byť to byl toliko obviněný, kdo proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, podal řádný opravný prostředek, a nikoliv také státní zástupce, nelze uzavřít, že postupem odvolacího soudu, který obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius. Byl-li totiž trest odnětí svobody soudem prvního stupně uložen jako souhrnný, ale nesprávně ve vztahu k jinému trestu, než ke kterému měl být správně uložen, je pro nejvyšší výměru souhrnného trestu z hlediska zákazu reformace in peius určující součet té části nesprávně uloženého trestu souhrnného, o kterou je nesprávně uložený trest souhrnný delší než trest při jeho uložení zrušený, a trestu, který má být při správném uložení souhrnného trestu zrušen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 1973, sp. zn. 3 Tz 35/73, uveřejněný pod č. 14/1974 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší výměra souhrnného trestu z hlediska zákazu reformace in peius tak v daném případě činila čtyřicet dva měsíců.
19. Lze jen dodat, že odvolací soud při ukládání trestu zvažoval, zda je zrušení výroku o trestu v rozsudku nalézacího soudu a uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 6 T 85/2014, pro obviněného příznivější. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak je. Obviněnému by totiž v opačném případě přibylo k dvacetiměsíčnímu trestu odnětí svobody uloženému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 6 T 85/2014, dalších třicet měsíců odnětí svobody uložených rozsudkem nalézacího soudu, a celkem by mu tak byl za tři sbíhající se krádeže vloupáním (při trestní sazbě od šesti měsíců do tří let) uložen trest odnětí svobody v trvání padesáti měsíců.
20. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 3. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu