ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.8.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 8/2016-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 o dovoláních obviněných Mgr. Y. Z. a A. D. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 7 To 239/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 8 T 52/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Y. Z. a A. D. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 8 T 52/2014, byly obviněné Mgr. Y. Z. a A. D. uznány vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustily činem popsaným tak, že
dne 19. 6. 2013 v době kolem 16.40 hodin v areálu přírodního koupaliště, bývalého zatopeného lomu nazývaný L. u obce S. K. (dříve okres D.), jako učitelky Základní školy P., N. V., vykonávající dozor nad 18 nezletilými žáky základní školy, kteří se zúčastnili zotavovací akce, výletu do S. K., při koupání nevykonávaly dostatečný dozor nad dětmi, které nechaly skákat z ukotveného plovoucího mola do vody, čímž vystavily tyto děti zvýšenému nebezpečí, v důsledku něhož nezletilý „PETRKLÍČ“ *) po skoku do vody nevyplaval nad hladinu a zaplaval pod molo, které znemožňovalo jeho vynoření, čehož si nevšimly, a začaly jednat a hledat nezletilého až poté, co na to byly upozorněny dalšími dětmi, když nezletilý „PETRKLÍČ“ *) byl nalezen v blíže nezjištěné době nejdříve však po 4 minutách od skoku do vody v hloubce kolem 1 metru pod molem zástupcem provozovatele areálu, a v důsledku nedostatku kyslíku utrpěl těžké poškození mozku, jehož důsledkem bylo vigilní kóma, a dne 13. 12. 2013 zemřel na trombotické vmetnutí, embolii větví plicní tepny při poškození mozku z dušení, přičemž ke smrti došlo v příčinné souvislosti s jeho tonutím dne 19. 6. 2013, a obě obviněné tak nedostatečným výkonem dozoru porušily povinnosti upravené v ustanovení §415 obč. zákona č. 40/1964 Sb. v tehdy platném znění (dále „obč. zák.“), §6 odst. 4 Vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí, v platném znění (dále „Pracovní řád“), článku 17 Metodického pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí a žáků ve školách a školských zařízeních zřizovaných Městskou částí P., vydaného odborem školství Městské části P. pod č. j. 568/2006-OŠK dne 12. 6. 2006 účinného od 1. 9. 2006 (dále „Metodický pokyn“).
2. Za uvedené přečiny byly obviněné odsouzeny podle §143 odst. 2 tr. zákoníku tak, že obviněné Mgr. Y. Z. byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a obviněné A. D. byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trávní třiceti měsíců.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 7 To 239/2015, odvolání obou obviněných podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání obviněných
Proti tomuto usnesení podaly obě obviněné prostřednictvím obhájců dovolání opřená shodně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněná Mgr. Y. Z. v dovolání namítla nesprávnost právního posouzení skutku pro pochybnosti o tom, zda mezi jednáním kladeným jí za vinu a vzniklým následkem existuje příčinná souvislost, zda se tohoto jednání dopustila zaviněně, a zda šlo o porušení důležité povinnosti vyplývající z jejího postavení ve smyslu znaků přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zdůraznila, že se neztotožnila se závěrem nalézacího soudu, který existenci příčinné souvislosti u obou obviněných spatřoval ve stejných skutečnostech. Vycházel-li z řetězení okolností, ke skákání do vody uvedla, že toto dětem zakázala, a pokud byla sama na molu, nikomu skákat nedovolila, což ostatně potvrdily i výpovědi několika dětí. Podle obviněné nebylo možné přisvědčit ani závěru soudu, pokud bez bližšího odůvodnění automaticky vycházel z toho, že poškozený zaplaval pod molo jen v důsledku skoku do vody, neboť jde o závěr důkazy nepodložený. Poukázala na výpověď svědka „TULIPÁNA“ *), podle níž „kamarád si chtěl zkrátit cestu a zaplaval pod molo“, což by svědčilo o tom, že poškozený mohl chtít zakázaným podplaváním mola kamarádům zaimponovat. Ačkoli soud tuto variantu odmítl jako pouhou spekulaci, nezdůvodnil, proč druhá z variant, tedy neúmyslné zaplávání pod molo poškozeným, již takovou spekulací není. Soud měl objasnit, jakým způsobem by poškozenému mohla v tomto jednání zabránit, neboť pokud se ponořil, aby molo podplaval, dozorující osoba ani při sebevětší ostražitosti nemohla podplavání již jakkoli zabránit. Varianta úmyslného podplavání by vedla k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a škodlivým následkem, neboť by chování poškozeného bylo výlučnou a jedinou příčinnou, která následek způsobila.
6. Obviněná Y. Z. namítla, že se v době skoku poškozeného do vody a jeho následného nevynoření nacházela mimo molo a plavala s druhou skupinou dětí po domluvě se spoluobviněnou. Objektivně tak neměla vůbec možnost do dění na molu v rozhodující okamžik zasáhnout ani zabránit ve skákání z mola či kontrolovat včasné vynoření poškozeného. Soud však výrok o vině formuloval pro obě obviněné stejně, a to přesto, že každá z nich se v rozhodující okamžik nacházela na jiném místě a vykonávala jinou činnost.
7. K otázce zavinění z nevědomé nedbalosti obviněná namítla, že soudy dostatečně neobjasnily ve vztahu k reálné možnosti předvídat vzniklý následek, jakou míru opatrnosti bylo pro ni v daných souvislostech nutné obecně zachovávat. Připomněla, že byla s dětmi, které uměly plavat, šlo o koupaliště s placeným vstupným, kde se doposud nic vážného nepřihodilo. Zdůraznila, že se snažila dodržet všechna pravidla, která jsou předepsána v Metodickém pokynu, a která znala ze své dlouholeté pedagogické zkušenosti, avšak nemohla předvídat vzniklý následek, ani že její kolegyně pověřená dozorem na molu, nebude dostatečně sledovat koupající se děti a nezjistí, že se poškozený včas nevynořil. S ohledem na hraniční povahu tohoto případu poukázala na to, že bylo vhodné, aby soud uvážil uplatnění principu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio a zvažoval, nakolik bylo její jednání společensky škodlivým, že byla uplatněna trestněprávní odpovědnost, a zda nepostačovalo tuto její věc řešit podle norem jiného práva.
8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněná Y. Z. závěrem dovolání vyjádřila přesvědčení, že svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu přečinu podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 7 To 239/2015, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 8 T 52/2014, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
9. Obviněná A. D. v dovolání shledala vady v nesprávném právním posouzení věci, protože soudy se neřídily závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1028/2014, které řešilo obdobný případ a stanovilo, jak posuzovat otázky zavinění a prevenční povinnosti osob vykonávajících dozor nad nezletilými při koupání, zejména proto, že nelze na dozor nad plavci klást přemrštěné nároky nad rámec obecně závazných předpisů. Obviněná poukázala na okolnosti, za nichž došlo k výběru koupaliště, že program školního výletu byl předem nahlášený a schválený školou, bylo v něm uvedeno, že místem koupání bude přírodní koupaliště v L., a že o všem byli informování rodiče dětí na třídních schůzkách, a informace o koupališti byly dostupné na webových stránkách. Před nehodou na vratech koupaliště nevisela cedule „na vlastní nebezpečí“ (umístěna tam byla dodatečně). Obviněné za děti při vstupu platily vstupné, dovolatelka hovořila se správcem areálu Z. Z., který přislíbil v případě potřeby pomoc, a měl být tedy přítomen, což nesplnil a odešel. Ani jedna z obviněných přitom správcem nebyla upozorněna na to, že může dojít k nebezpečné situaci, v areálu se nenacházelo žádné upozornění, kde jsou nebezpečná místa, žádná místa nebyla označena jako vhodná pro vstup dětí a neplavců, nikdo obviněné neupozornil, kudy by měly s dětmi do vody chodit. Na molu byly i další děti, které také skákaly do vody. Nikde nebylo uvedeno, že molo není schválené, nebo že je nebezpečné a představuje riziko, když se pod něj plavec dostane. Děti si obviněné rozdělily, dovolatelka v danou chvíli měla na starosti část, která zůstala na molu, některé děti skákaly po jednom do vody po nohou zády k molu, jiné skákání bylo zakázané. Děti měla po celou dobu pod kontrolou, hlídala je přímo na molu, vnímala je, vykonávala dozor, byla jen pár metrů od dětí na místě nehody, v čemž nelze spatřovat ani laxnost, lhostejnost či hazardérství. Po nevynoření chlapce okamžitě pro jeho záchranu skočila do vody a hledala jej, nejmenší prodleva mezi zaplaváním chlapce a tím, kdy to děti řekly obviněné a její následnou reakcí, byla 5 vteřin.
10. Dovolatelka poukázala na nedostatky areálu, který byl provozován v rozporu s bezpečnostními požadavky co do vybavení i obsazení plavčíky, a nesplňoval bezpečnostní standardy pro označení nebezpečných míst, i na rozpor s technickou normou č. TNV 940920 a s §7a odst. 1 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů. Z těchto důvodů molo znemožňovalo vynoření plavce, čímž poukázala na porušení norem podle §2 odst. 1 a §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť se nejednalo o bezpečný výrobek, a poukázala i na stanovisko obce M., podle něhož se dokonce o oficiální koupaliště nejednalo.
11. Soudům obviněná vytkla, že i přes všechny zmíněné skutečnosti, jež z provedeného dokazování vyplynuly, se řádně ve shodě s tím, jak učinil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 8 Tdo 1028/2014, nevěnovaly příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a následkem, když ke vzniku následku vedlo více příčin, a bylo nutné hodnotit každou z takových příčin a určit její důležitost pro následek. Bylo potřeba izolovat ty jevy, které byly rozhodné pro určení příčiny, proč se poškozený z prostoru mola nevynořil. V průběhu trestního stíhání v nyní přezkoumávané věci se jedná již o čtvrtou verzi jednání kladeného obviněným za vinu, a oba vydané rozsudky se výrazně liší, co do popisu příčinných jevů, když určitou dobu trestního stíhání navíc nebyly hlavní příčinou nehody skoky do vody, ale to, že obviněné vybraly pro koupání danou lokalitu. Nevynoření chlapce předcházel skok do vody po nohou tak, jak skákali i jiní chlapci, a proto se neztotožnila se závěrem, že její vina spočívala v tom, že poškozený vůbec skočil, neboť je to pouze jedna z příčin, které navazují na příčiny jiné, ležící mimo zavinění obviněné. V té souvislosti zdůraznila, že se chlapec nevynořil z pod mola, které svou konstrukcí vynoření prakticky znemožňovalo, areál byl provozován v rozporu s technickou normou, nikde nebylo upozornění na nebezpečná místa či činnosti, a proto možnost, že se něco stane, je spíše otázkou času, nikoli zavinění obviněné s tím, že pokud by se děti koupaly pod jiným dozorem než pedagogickým, byl by výsledek trestního řízení pravděpodobně jiný. Vytkla rovněž soudu, že nepřihlédl ke spoluzavinění provozovatele spočívajícím v nedodržení obvyklých standardů, když navíc tuto skutečnost soud přičetl ještě k tíži obviněných, neboť konstatoval, že obviněné se nemohly spoléhat, že správce bude přítomen, což odporuje tomu, co bylo uvedeno v provozním řádu, a též že by výběr koupaliště vypovídal o vlastním neopatrném a nezodpovědném přístupu obviněných, a že tento přístup měl být gradující okolností.
12. Podle obviněné splnila požadavky uváděné odvolacím soudem, protože seděla na kraji mola a na děti viděla, sledovala skákající děti, měla jich však na starosti více, a tak musela hlídat všechny. Neztotožnila se s tím, že by pedagogický dozor měl odpovídat za svůj vlastní výkon dozoru i za pochybení jiných nebo okolnosti, které nastaly nezávisle na vůli takového dozoru, které nemohl ovlivnit, a o kterých nemohl ani vědět.
13. Podstatné výhrady obviněná vznesla proti naplnění okolnosti podmiňující použití přísnější právní kvalifikace podle odstavce 2 §143 tr. zákoníku, která měla vyplývat z porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák., §6 odst. 4 pracovního řádu, a článku 17 Metodického pokynu, protože nikoli každou povinnost v daném smyslu je možné považovat za důležitou povinnost. K porušení obecné prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. ani podle pracovního řádu v jejím případě nedošlo s tím, že z napadených rozhodnutí neplyne rozbor toho, proč by mělo být zrovna toto ustanovení tzv. důležitou povinností, a to zejména proto, že není zřejmé, jaké pokyny ředitele byly vydány a jakým způsobem byly porušeny. Poukázala na to, že Metodický pokyn vydaný Místní částí P. je určen právnickým osobám, a ačkoli soud polemizuje o jeho závaznosti, již neřeší to, zda s ním obviněná byla vůbec seznámena a v čem jej porušila. Aby takový pokyn porušila, musela by porušit zákaz koupání, který ovšem nebyl vydán. Pokud by takový zákaz byl vydán, nebo pokud by alespoň bylo vydáno varování o tom, že hrozí nebezpečí, zcela jistě by obviněné děti na takové místo nevzaly.
14. Ze všech shora uvedených důvodů obviněná A. D. navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 7 To 239/2015, podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám obviněnou podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 7 To 239/2015, i rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 8 T 52/2014, včetně navazujících rozhodnutí, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Domažlicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. K těmto dovoláním obou obviněných státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření zdůraznil, že na daný případ se nedají použít závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1028/2014, neboť jde o jiné skutkové okolnosti. V nyní projednávané věci obviněné neučinily dostatečná opatření a jejich přístup byl přinejmenším laxní a neopatrný, což v konečném důsledku bylo příčinnou smrti dvanáctiletého chlapce. Obviněné sice jako laici nemohly vědět, jak má být koupaliště zabezpečeno, nicméně bylo jim známo, že zde není žádný záchranář a na pomoc svědka Z. Z. nemohly spoléhat, neboť ten nebyl na místě přítomen po celou dobu. Obviněná Y. Z. byla seznámena s provozním řádem, z něhož vyplývala informace o pohybu v celém areálu, včetně koupání pouze na vlastní nebezpečí, a také o tom, že v daných místech je značná hloubka, přičemž v blízkosti mola byl i pozvolný vstup do vody. Navíc tato obviněná potvrdila, že hned první den molo zkontrolovala s ohledem na možná rizika skákání z něj, přesto však skoky dětí z toho mola v podobě tzv. hřebíku i s druhou obviněnou připustily a tolerovaly. Ačkoli byla obviněná A. D. v daném okamžiku na molu a vykonávala určitý dozor, byl tento dozor nedostatečný, neboť skutečnost, že se poškozený nevynořil, vůbec nezaregistrovala a musela na ní být upozorněna až ostatními spolužáky. Obviněná Y. Z. sice v daný okamžik na molu nebyla, ale o opakovaném skákání dětí do vody věděla, a umožnila je, a to i přesto, že tyto skoky nedovolila. Státní zástupce se tak ztotožnil s tím, že obviněné nedodržely potřebnou míru opatrnosti, kterou byly povinny zachovat, z hlediska subjektivní stránky se proto jednání dopustily v nevědomé nedbalosti.
16. Státní zástupce se se závěry soudu ztotožnil také ohledně existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vzniklým následkem, a to i přesto, že bezpochyby lze dohledat určité spoluzavinění na straně provozovatele koupaliště vyplývající mimo jiné z nedostatečného zabezpečení koupaliště, absence návštěvního řádu a možného nebezpečí plynoucího z konstrukce mola, avšak toto spoluzavinění nebylo rozhodující pro vznik následku. Pokud obviněná Y. Z. uváděla, že není vyloučeno, že poškozený pod molo zaplaval záměrně, jedná se pouze o její spekulaci bez opory v provedeném dokazování.
17. S námitkou o neuplatnění principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio se státní zástupce neztotožnil, protože šlo o laxní a neopatrný přístup obviněných, a je jednáním natolik málo společensky škodlivým, že bylo třeba věc řešit podle trestněprávních norem, když obviněné svým jednáním porušily důležité povinnosti vymezené ve výroku rozsudku, podrobněji upravené na stranách 30 až 31 rozsudku nalézacího soudu. Čin obviněných byl proto zcela opodstatněně kvalifikován jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Pro správnost napadených rozhodnutí navrhl, aby obě dovolání byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je považuje za neopodstatněná.
18. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájcům obou obviněných. Obviněná A. D. prostřednictvím obhájce písemně na vyjádření státního zástupce reagovala argumenty shodnými s těmi, které jsou obsahem jím podaného dovolání.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda uplatněné námitky dopadají na jimi označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zda je dovolání důvodné.
20. Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je možné vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Jedná se především o námitky, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
21. S ohledem na obsah obou podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že jsou uplatněna v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o něž obě dovolatelky své mimořádné opravné prostředky opřely. Obě brojily proti nesprávné právní kvalifikaci přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a obě zásadně proto, že v jejich činu není možné spatřovat takové okolnosti, které svědčí o zachování příčinné souvislosti mezi jimi porušenými povinnostmi a vzniklým následkem. Obviněná Y. Z. se navíc dožadovala beztrestnosti s odkazem na subsidiaritu trestní represe, a obviněná A. D. spatřovala vady i v nenaplnění kvalifikovaných znaků podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Těmito námitkami obě obviněné dodržely základní podmínky uvedeného dovolacího důvodu, protože v souladu s ním brojily proti nesprávné aplikaci zákonných znaků skutkové podstaty jim za vinu kladeného přečinu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
22. Důvodnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval ve vztahu k námitkám, které každá z obviněných uplatnila, a protože obě v zásadě shodně vytýkaly nezachování příčinné souvislosti mezi jim za vinu kladeným jednáním a vzniklým následkem, nic nebránilo Nejvyššímu soudu, aby tuto jejich společnou výhradu posuzoval ve vztahu k jim oběma přesto, že obviněná Mgr. Y. Z. podala obsahově stručnější dovolání, avšak její výhrady jsou co do vytýkaných vad v zásadě shodné s těmi, jež v podrobnější a obšírnější rovině rozvedla k nedostatku příčinné souvislosti obviněná A. D. Obviněná Mgr. Y. Z. navíc vytýkala, že soud neměl otázku zavinění posuzovat u obou obviněných totožně, neboť v době předmětné události přímý dohled nad poškozeným nevykonávala, když se věnovala ostatním dětem při koupání, a brojila i proti nenaplnění kvalifikované podstaty §143 odst. 2 tr. zákoníku, což učinila nad rámec dovolání obviněné A. D., která samostatně vytkla nepoužití zásady subsidiarity trestní represe.
IV. K námitkám směřujícím proti příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vzniklým následkem
23. Ve vztahu k obviněnými namítanému nezachování příčinné souvislosti jejich jednání a vzniklého následku je třeba uvést, že soudy obou stupňů se obdobnými námitkami obviněných zabývaly. K jejich správným závěrům lze dodat, že otázka příčinného vztahu je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto může být pachatel trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestně právně relevantní následek, takový následek musí být dán i mezi jednáním a účinkem, o který se v projednávané věci, kde došlo ke smrti člověka, jedná. Příčinný vztah musí být rovněž dán i mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby.
24. Příčina a okolnosti smrti poškozeného byly na základě dostupných podkladů objasněny, a obviněné nevytýkaly, že by nedošlo k jim za vinu kladenému jednání, tzn., ztotožnily se s tím, jak je čin popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tedy v zásadě tak, že dne 19. 6. 2013 v rámci zotavovací akce jako učitelky základní školy vykonávající dozor nad 18 nezletilými žáky základní školy v areálu přírodního koupaliště, bývalého zatopeného lomu nazývaného L., při koupání nevykonávaly dostatečný dozor nad dětmi, které nechaly skákat z ukotveného plovoucího mola do vody, čímž vystavily tyto děti zvýšenému nebezpečí, v důsledku něhož nezletilý „PERKLÍČ“ po skoku do vody nevyplaval nad hladinu a zaplaval pod molo, které znemožňovalo jeho vynoření, čehož si nevšimly, a začaly jednat a hledat nezletilého až poté, co na to byly upozorněny dalšími dětmi. Nezletilý byl nalezen po 4 minutách od skoku do vody v hloubce kolem 1 metru pod molem zástupcem provozovatele areálu, v důsledku nedostatku kyslíku utrpěl těžké poškození mozku, a na následky tohoto utonutí zemřel. Obě obviněné tak nedostatečným výkonem dozoru porušily povinnosti upravené v ustanovení §415 obč. zák. §6 odst. 4 Pracovního řádu a článku 17 Metodického pokynu.
25. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že úloha obou obviněných byla v rámci koupání v zásadě stejná, byť Y. Z. jako třídní učitelka areál vybrala a výlet do tohoto místa realizovala v souladu s pokyny ředitele školy, který o této akci, tj. návštěvy uvedeného areálu v rámci školního výletu, věděl a i rodiče dětí byli o této skutečnosti na školní schůzce informováni. Za vinu obviněným se proto nekladou okolnosti spojené s výběrem tohoto místa, ale zanedbání jejich dozoru, jak plyne z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, které spočívá výhradně v tom, že dětem povolily skákat z mola a při tom nezajistily nad nimi řádný dozor (srov. strana 23 a 24 rozsudku soudu prvního stupně). Z výsledků provedeného dokazování soudy shledaly, že vinu na vzniklém následku nesou obě obviněné, byť A. D. byla v době skoku poškozeného do vody na molu, kdežto Y. Z. v té době plavala v prostoru vodní plochy, což soudy posoudily jako mírnější zavinění a promítly jej do výroku o trestu. Obviněným však současně kladly za vinu, že zanedbaly podmínky významné při následném hledání poškozeného a rychlosti a odbornosti, s jakou mu byla poskytnuta první pomoc, a proto i včasnost zásahu obou obviněných vyhodnotily jako nedostatečnou (strana 24 až 25 rozsudku).
26. Pro posouzení formy jednání obviněných je důležité, že soudy posuzovaly konkrétní porušení dozoru u každé z obviněných ve vztahu ke skákajícím dětem a nebezpečnost této aktivity dovodily zejména z povahy nejen této činnosti samotné, ale i z konstrukčního usazení mola (viz vyjádření svědka Z. Z. i znalce Mgr. Zbyňka Kovářů), které znemožňovalo vynoření plavce při jeho zaplavání pod něj. Je třeba poukázat na to, že soud prvního stupně zdůraznil, že i sama obviněná Y. Z. uvedla, že první den se osobně dívala pod molo a dětem řekla, že pod něj nesmějí plavat, neboť by je odtud nikdo nedostal. Z toho soud dovodil, že si musela být právě nebezpečí, které z jeho povahy vyplývalo, vědoma, a i přes toto jí samotnou konstatované zvýšené riziko spojené zejména se skákáním dětí z něho, skákání dovolila, a v době, kdy děti z mola skákaly, odplula od tohoto mola, byť s jinou skupinou s ní plovoucích dětí. Rovněž soud v této souvislosti hodnotil, že svědek Z. Z. uvedl, že ani jedna z obviněných se jej na konstrukci mola nedotazovala. Přičemž soud shledal jako nebezpečné i skoky v podobě tzv. „hřebíku“, tj. po nohou s nataženýma nohama a připaženými pažemi k tělu, při němž dochází k hlubšímu zanoření skákajícího pod hladinu, zejména pak v případě dvanáctiletého chlapce je nutno počítat s tím, že v hloubce může snadno ztratit orientaci, ocitnout se pod molem a zpanikařit (strana 24 rozsudku soudu prvního stupně). Připomenout je třeba, že soud nedůslednost jednání obviněných spatřoval i v tom, že obviněná A. D. se v době, kdy poškozený do vody skákal, jeho skoku, i přes uvedená rizika nevěnovala, opalovala se, hleděla jiným směrem, což vyplývá např. z výpovědí svědkyň „SASANKY“ *), „LILIE“ *), „KONVALINKY“ *),“ORCHIDEJE“ *). Obě obviněné přitom zanedbaly dostatečný dozor i tím, že řádně před zahájením těchto aktivit dětí nezajistily, aby byla na molu přítomná osoba schopná včasné a účinné pomoci, když samy, jak se ukázalo posléze, takovou pomoc poskytnout neuměly, což vystihl ve svém rozhodnutí i soud prvního stupně, jenž hodnotil nedostatečnou včasnost zásahu ze strany obou obviněných. Poukázal zejména na to, že to byli až samotní žáci, kteří obviněnou A. D. a vzápětí také obviněnou Y. Z. upozornili na skutečnost, že se poškozený nevynořil.
27. Ze všech rozvedených důvodů soudy obou stupňů uvedené jednání posoudily jako spáchané v nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (strana 31 rozsudku). Přitom soudy ve prospěch obou obviněných zohlednily, že povaha nedostatečného zajištění mola byla skutečností, která se na vzniku smrti poškozeného rovněž spolupodílela, a proto učinily závěr o spoluzavinění provozovatele areálu, přičemž však soud prvního stupně současně konstatoval, že ani tato okolnost nevedla k přerušení příčinné souvislosti ve vztahu k jednání obviněných (strana 29 rozsudku).
28. K tomuto jinak správnému závěru soudů obou stupňů Nejvyšší soud připomíná, že je opřen o obecná kritéria nevědomé nedbalosti, která vycházejí z toho, že podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku o ni jde, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může následek (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem) způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele. S tím souvisí i zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [ale i vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86 (uveřejněné pod č. 6/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237].
29. Jestliže soudy řádně uvedeným způsobem objasnily jak jednání obou obviněných, tak i zavinění, v němž se jej dopustily, a byl prokázán též vzniklý následek, v podobě smrti poškozeného, zabývaly se i příčinným vztahem mezi nimi, který soud prvního stupně dovodil ze všech výše uvedených skutečností, a i když shledal, že částečně k vzniklému následku přispělo porušení povinností ze strany osob odpovědných zavedení koupaliště, dospěl k závěru, že z tohoto důvodu k přetržení příčinného vztahu mezi jednáním obviněných a vzniklým následkem nešlo (viz strana 30 odůvodnění rozsudku a strana 7 přezkoumávaného usnesení).
30. Nejvyšší soud nad rámec uvedených úvah považuje za vhodné připomenout, že mají oporu v právní teorii a judikaturou soudů stanovených podmínkách vymezujících příčinný vztah, protože bezpečně zjistily jednání obou obviněných a určily, že nese všechny znaky zavinění ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1963, sp. zn. Tzv 8/63 (uveřejněné pod č. 46/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Zavinění obviněných zahrnuje okolnosti charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jim za vinu kladeným jednáním a následkem [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/1980 (uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Soudy též dostatečně uvážily, že si obě pachatelky s ohledem na všechny zjištěné okolnosti mohly představit, že jejich nedbalým jednáním v rámci jimi zajišťovaného dozoru nad skotačícími dětmi, obzvláště při znalosti toho, o jaké prostředí se jednalo, může dojít k smrtelnému následku utonutím, některého z dětí. K jejich nedostatečnému dozoru je vhodné připomenout i výpověď svědka Z. Z., jenž popsal, že „obě obviněné nechaly děti bezprizorně lítat, a když došlo ke sháňce po poškozeném, nevěděly, kde se nachází“ (srov. č. l. 828 spisu.) Nejednalo se tedy o nepředvídatelný příčinný průběh, který by nebyl v zavinění obsažen, ale bylo tomu právě naopak, neboť při skupině osmnácti dětí, kterým bylo povoleno jít kdykoliv do vody, skákat z mola, byť po nohou, při znalosti hloubky (bývalý lom), a při vědomosti na základě získané informace, že voda byla v ten den mimořádně neprůhledná, bylo již na základě těchto okolností předvídatelné, že k tragickému následku může dojít. Také ze všech skutečností mohly dovodit (a obviněné to svými postoji připouštějí), že nebudou schopny dostatečně sledovat všechny děti a včas reagovat na to, že některé z nich se začne ve vodě topit, resp. nezvládne skok do vody nebo i jinou plaveckou disciplínu [k tomu obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod číslem 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68 (uveřejněné pod číslem 50/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Předvídatelnost takového možného vážného následku tedy byla v daných poměrech odvoditelná zejména proto, že šlo o děti školního věku obviněným svěřené, tedy nemohly ani v dostatečném rozsahu znát u všech dětí nejen jejich plaveckou zdatnost, ale ani jejich další schopnosti zvládnout nebezpečné situace.
31. Ve zjištěných souvislostech je právě dozor nad dětmi, který s dostatečnou péči obviněné nevykonávaly, tou bezprostřední příčinou vzniklého následku, která k němu bezprostředně vedla. Jejich nedostatečný dozor nad dětmi neztratil svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami), jež soudy shledaly v tom, že provozovatel, event. i majitel, pro provoz tohoto přírodního koupaliště a zakotvení mola nesplnili všechny povinnosti, k nimž byli z pozice svých postavení povinni. Tento správný závěr soudů vychází z toho, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněný pod č. 37/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, což bylo v posuzované věci dostatečně soudy rozvedeno a vysvětleno.
32. Na základě těchto správných úvah soudů obou stupňů Nejvyšší soud jen shrnuje, že mezi zaviněným jednáním obou obviněných a způsobeným následkem (účinkem) byla příčinná souvislost, která nebyla přerušena ani tím, že soudy zjištěné nedostatky u provozovatele koupaliště ponížily míru zavinění obviněných. K tomu je však třeba pro úplnost uvést, že povinností obou obviněných jako pedagogického dozoru bylo před tím, než umožnily dětem, jež byly svěřeny jejich dozoru, koupání, řádně zkontrolovat, zda takové koupání v uvedených místech není pro ně nebezpečné, a pokud by shledaly jen možnost konkrétního nebezpečí, měly na ně reagovat tak, že činnost, při níž nebezpečí hrozilo, neměly dětem povolit, anebo měly učinit taková opatření, aby takové předvídatelné riziko před tím odstranily. Nemohlo proto v této souvislosti obviněné vyvinit, jak se toho zejména obviněná A. D. domáhala, že provozovatel a majitel koupaliště tento objekt provozovali bez důsledného dodržení všech bezpečnostních podmínek, protože bylo povinností obviněných, jak bylo uvedeno, dostatečně zjistit vše potřebné k tomu, aby koupání jim svěřených dětí, obzvláště když jim povolily skákat do vody neohrožovalo jejich zdraví nebo život [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod č. 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozhodnutí ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80 (uveřejněné pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jen pro úplnost je třeba k námitce dovolatelek, že si smrt mohl poškozený způsobit sám, uvést, že nebylo prokázáno výsledky provedeného dokazování (viz strana 29 rozsudku soudu prvního stupně a strana 8 usnesení odvolacího soudu), že by poškozený pod molo, kde podle všech zjištěných skutečností utonul, zaplaval úmyslně, protože pro takový závěr ve věci nejsou žádné potřebné poznatky a tento závěr nelze dovodit jen z toho, že byl viděn, jak pod molem plave. Skok po nohou do velké hloubky mohl být stejně tak důvodem jeho dezorientace v tmavé vodě, jak se i ze všech uvedených důkazů nabízí (viz výpověď svědka „TULIPÁNA“ *). … „slyšeli jsme, jak „PETRKLÍČ“ bouchá zespoda, ty barely se úplně houpaly“… č. l. 773 – 774 spisu).
33. Soudy se vypořádaly i s námitkou obviněné Y. Z., že neměly její jednání a jednání obviněné A. D. posuzovat ze stejných hledisek. K této výhradě Nejvyšší soud pouze podotýká, že soudy učiněný závěr je správný, protože logicky z průběhu celého jednání dovodily, že zanedbání dozoru se netýkalo jen momentu, kdy poškozený do vody skočil, u čehož obviněná Y. Z. opravdu nebyla přítomna, ale vztahovalo se na stanovení pravidel při koupání v průběhu této části výletu.
V. K porušení důležité povinnosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku
34. Pokud obviněná A. D. vytýkala, že nebyly naplněny znaky zvlášť přitěžující okolnosti podle odstavce 2 §143 tr. zákoníku, této otázce se soudy obou stupňů rovněž věnovaly, a pro závěr o tom, že okolnost podmiňující tento kvalifikační znak byla naplněna u obou obviněných, v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí uvedly potřebné důvody. Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněné přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustily v alternativě, že „jinému z nedbalosti způsobily smrt tím, že porušily důležitou povinnost vyplývající z jejich zaměstnání a uloženou jim podle zákona“. V odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soud prvního stupně (srov. stranu 30 rozsudku) rozvedl, že obviněné jako pedagogické pracovnice byly pověřeny dozorem nad nezletilými dětmi, a při jeho výkonu si počínaly v rozporu se zásadou děti nevystavit zvýšené míře rizika ohrožující jejich život a zdraví, a to zásadně proto, že nerespektovaly ustanovení §415 obč. zák., porušily povinnost uloženou §6 odst. 4 Pracovního řádu, jenž stanoví speciální právní povinnost vykonávat podle pokynů ředitele dohled i mimo školu a školské zařízení. V té souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že obě obviněné převzaly citovanou právní povinnost na základě pověření výkonu funkce a převzetí odpovědnosti ze dne 10. 6. 2013 ze strany ředitele základní školy, z jehož obsahu vyplývá výslovné prohlášení obou pachatelek, že berou na vědomí, že jsou pověřeny vykonávat funkci vedoucí (v případě obviněné Y. Z.) a funkci vychovatelky (v případě obviněné A. D.) žáků třídy 6. A na ozdravném pobytu – M. u D., přičemž obě znají náplň práce a přebírají odpovědnost za její výkon (viz č. l. 42 a 88 spisu). V tom soud prvního stupně shledal porušení jejich povinností vyplývajících z uvedených interních předpisů stanovících řádný výkon dohledu nad dětmi mimo školu. Kromě toho soud prvního stupně konstatoval i porušení článku 17 Metodického pokynu, z něhož vyplývá, že pro bezpečnost a ochranu zdraví při výchově a vzdělávání dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních má výkon dozoru nad touto činností mimořádný význam a odkázal i na ustanovení článku 1 odst. 1, 2 Metodického pokynu, i přesto, že je určen pro právnické osoby vykonávající činnost škol a školských zařízení zřizovaných Městkou částí P., a to s odkazem jeho článek 17 upravující výslovně „koupání“.
35. Odvolací soud, jenž se se soudem prvního stupně ztotožnil ve všech jím učiněných právních závěrech, poukázal i na správnost použití obviněnými vytýkané kvalifikované podstaty podle odstavce 2 §143 tr. zákoníku. Shodně s nalézacím soudem spatřoval porušení důležité povinnosti v porušení obecné prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. v kombinaci všech shora uvedených porušení řádného dozoru. Rovněž vysvětlil, z jakého důvodu obviněné porušily i povinnosti plynoucí z jejich zaměstnání a vypořádal se i s tím, proč v projednávané věci nelze vycházet z právních úvah, jež jsou rozvedeny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1028/2014, se závěrem, že jde o jinou hmotněprávní problematiku i odlišné porušení povinností pachatelů (srov. stranu 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
36. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnil, a jen pro úplnost a na doplnění k nim považuje za nutné dodat, že přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, a spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené mu podle zákona. Z těchto více alternativ, z nichž může porušení důležité povinnosti vyplývat, pro určení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 §143 tr. zákoníku soudy u obviněných shledaly porušení důležité povinnosti vyplývající z jejich zaměstnání a uložené jim podle zákona.
37. Za porušení důležité povinnosti teorie i soudní praxe považují porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Zákon přitom nestanoví ani nevysvětluje, kterou povinnost pokládá za důležitou a ponechává tak na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti. Není za ni možné považovat každé porušení povinnosti, ale jen takové, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku, tj. vážnému život ohrožujícímu nebezpečí [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63 (uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Podstatné pro posouzení toho, zda jde o porušení důležité povinnosti, je to, že se jedná o výkon takové činnosti, při které je nesplnění stanovené konkrétní povinnosti spojeno se vznikem vážných následků v podobě vážného ublížení na zdraví nebo smrti jiných osob.
38. Pokud trestní zákon hovoří o důležité povinnosti uložené podle zákona, v praxi se jí rozumí nejen povinnost přímo uložená zákonem, ale i povinnost uložená na základě zákona jiným právním předpisem nebo i konkrétní příkaz, vydaný na základě zákona a způsobem tam uvedeným. Nestačí však porušení jakékoli povinnosti, i když se týká ochrany života člověka, ale musí jít o povinnost, která je důležitá. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí nedbalost [srov. §17 písm. b)] (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140 – 421), Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1506).
39. U porušení povinnosti plynoucí z vykonávaného zaměstnání jde o porušení takových povinností, které jsou pachateli stanoveny pracovními postupy, pracovními řády, interními instrukcemi upravujícími podmínky při práci, úkoly, jež mají pracovníci plnit apod. Každé zaměstnání vykazuje své konkrétní zvláštnosti, jež jsou takovými vnitřními předpisy stanoveny či regulovány, jejichž výčet pro jejich odlišnosti nelze jakkoli stanovit a ani definici není možné objektivně zobecnit, protože vždy bude vycházet z každého konkrétního druhu zaměstnání [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005 (uveřejněné v Souboru rozhodnutí trestních pod č. T 784)].
40. V projednávané věci, s ohledem na konkrétně zjištěné skutečnosti, nevzniká pochybnost o tom, že obviněné porušily povinnosti plynoucí ze zákona, neboť je třeba jen stručně poukázat na správný závěr odvolacího soudu, že porušily především obecnou prevenční povinnost vyplývající z §415 obč. zák., podle něhož každý je povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, a je tedy (primárně) určeno k ochraně zdraví a života lidí dbát na to, aby bylo zařízení používáno způsobem, jak byl určen, a tak vyloučit možnost vzniku zranění. V té souvislosti je vhodné uvést, že tato obecná odpovědnost za vzniklou škodu vychází z nedodržení občanskoprávní prevence podle ustanovení §415 obč. zák., jehož aplikace přichází v úvahu tehdy, jestliže neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, což logicky vyplývá z toho, že povinnost vyslovená tímto ustanovením je pro každého z účastníků občanskoprávních vztahů závaznou právní povinností určitým způsobem se chovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001).
41. Obecná prevenční povinnost má v projednávané věci rozhodující význam právě proto, že od ní se odvíjejí porušení i dalších interních předpisů, jež obviněné jako pedagogický dozor nerespektovaly a nedodržely. Povinnosti učitelského dozoru nad dětmi v době školního výletu nejsou nikde výslovně stanoveny, ale vyplývají z celé řady na sebe navazujících předpisů, z nichž je třeba zmínit odkazovací ustanovení §309 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), podle něhož Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydalo vyhlášku č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí (dále jen „Pracovní řád.“), který v §6 odst. 4 stanoví, že pedagogický pracovník vykonává podle pokynů ředitele dohled i mimo školu a školské zařízení, zejména při kurzech, exkurzích a jiných činnostech vyplývajících ze školních vzdělávacích programů nebo učebních dokumentů, při účasti na soutěžích, přehlídkách, popřípadě při jejich přípravě a na jiných akcích organizovaných školou nebo školským zařízením.
42. Podle v §29 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, školy a školská zařízení zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb a poskytují žákům a studentům nezbytné informace k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví. Jednou z prováděcích vyhlášek školského zákona je pak vyhláška č. 48/2005, o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky (dále jen „vyhláška č. 48/2005 Sb.“), která v §3 odst. 1 uvádí, že bezpečnost a ochranu zdraví žáků ve škole, při vzdělávání mimo místo, kde se uskutečňuje vzdělávání, a při akcích konaných mimo místo, kde se uskutečňuje vzdělávání, zajišťuje právnická osoba, která vykonává činnost školy, svými zaměstnanci, vždy však nejméně jedním pedagogickým pracovníkem.
43. Rovněž je třeba poukázat i na článek 17 Metodického pokynu, podle něhož se koupání „uskutečňuje pouze na vyhrazených místech, kde není koupání zakázáno, pedagogický pracovník osobně předem prověří místa pro koupání, přesně vymezí prostor, kde se žáci mohou pohybovat (plavat) a učiní taková opatření, aby měl přehled o počtu koupajících se žáků ve skupině, skupina na jednoho pedagogického pracovníka je maximálně 10 žáků a po skončení koupání skupiny žáků a v jeho průběhu pedagogický pracovník kontroluje počet žáků“.
44. Posoudí-li se chování obou obviněných v projednávané věci, které převzaly děti na školní akci, jako učitelky v době školního výletu, znaly uvedené právní předpisy, jež určovaly jejich základní povinnosti, neboť jak plyne z obsahu spisu, svými podpisy stvrdily, že byly seznámeny se základními otázkami bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to v rámci školení pro zaměstnance, které proběhlo dne 30. 8. 2012, v rámci něhož byly také seznámeny s obsahem §306 zákoníku práce a na něj navazujícím Pracovním řádem (č. l. 95 a 96 spisu). Rovněž i to, že obviněná Y. Z. prohlásila, že bere na vědomí, že je pověřena vykonávat funkci vedoucí žáků 6. A na ozdravném pobytu v M. u D., že zná náplň práce a přebírá odpovědnost za její výkon. Toto prohlášení ze dne 10. 6. 2013 bylo podepsáno rovněž ředitelkou Základní školy P. (č. l. 87). Obdobně prohlásila také druhá obviněná A. D., že bere na vědomí, že je pověřena vykonávat funkci vychovatelky žáků 6. A na ozdravném pobytu v M. u D., že zná náplň práce a přebírá odpovědnost za její výkon. I toto prohlášení ze dne 10. 6. 2013 bylo podepsáno ředitelem Základní školy P. (č. l. 88).
45. Nejvyšší soud na základě všech těchto právních předpisů a zjištěného chování obviněných, jakož i vzniklého následku, v souladu se závěry soudů obou stupňů shledal, správným závěr o porušení důležité povinnosti plynoucí jak ze zákona, tak i z jejich zaměstnání, jak je výše uvedeno. Tento závěr učinil i s přihlédnutím k tomu, že činnost pedagogických pracovníků je náročná a výkon dohledu nad nezletilými dětmi si vyžaduje značnou míru opatrnosti, obzvláště pakliže se tito pracovníci nacházejí s dětmi v přírodě, mimo školské zařízení, a ještě vyšší při výkonu některých obecně nebezpečných sportovních činnosti, jako je tomu i při koupání ve značně hluboké vodě. Této náročnosti však musí odpovídat i zvýšená míra ostražitosti takových pracovníků, a nelze tak pouze s ohledem na náročnost takových činností pedagogů opomíjet případy, kdy míra jejich ostražitosti poleví, neboť následky takového nedostatečného dozoru mohou být tragické. V takových případech je tedy vždy nutné posuzovat především to, zda byl výkon dozoru vykonáván při maximální míře ostražitosti, při využití všech dostupných informací a prostředků. Pokud však je tento výkon dozoru jakkoli zanedbán, nelze takové pochybení přičítat jeho náročnosti, ale pouze lidskému selhání, které se může projevit i ve formě trestněprávní odpovědnosti. Jestliže v této souvislosti obviněná A. D. požadovala, aby byla zbavena trestní odpovědnosti z důvodů, jež byly shledány v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1028/2014, nebylo jí možné vyhovět pro rozdílnost míry zavinění, jež soudy v nyní projednávané věci (na rozdíl od srovnávaného rozhodnutí) shledaly z důvodů, jak jsou v přezkoumávaných rozhodnutích, a i v tomto usnesení shora rozvedeny.
46. Na základě všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal právní posouzení činu obviněných jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku správným a ze všech uvedených důvodů zákonným.
VI. K subsidiaritě trestní represe
47. Za důvodnou s přihlédnutím ke všem shora rozvedeným závěrům není možné považovat ani námitku obviněné Y. Z., kterou se domáhala uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, založené na tom, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné, přičemž vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost.
48. Nejvyšší soud v rámci této námitky obviněné také uvádí, že ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Přitom je třeba důsledně rozlišovat případy, v nichž se zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající pravidlo pro použití trestního práva jako „ultima ratio“ užijí, tedy zda jde o korektiv k tomu, aby se neuplatnila trestní odpovědnost, i když byl spáchán trestný čin (menší závažnosti), tj. byly naplněny všechny znaky uvedené v trestním zákoně, ale nejde o případ společensky škodlivý, protože neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, popř. navíc k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a proto se v důsledku použití zásady subsidiarity trestní represe ve shora uvedeném smyslu neuplatní trestní odpovědnost za takový trestný čin. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
49. Došly-li totiž soudy v projednávané věci po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že skutek naplňuje znaky přečinu podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti u obou obviněných, v obecné rovině již proto nebylo třeba, aby se v podrobnostech zabývaly zásadou subsidiarity trestní represe, neboť ta dopadá jen na případy hraničních a společensky nezávažných činů, o nějž se v této věci nejedná.
50. V posuzované věci nemůže s ohledem na následek v podobě smrti poškozeného, stejně jako na povahu zákonných ustanovení a povinností, které obviněné nerespektovaly, jít o případ krajního společensky málo škodlivého jednání, jak ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku předpokládá. Uváží-li se posuzovaný čin obviněných ze všech naznačených hledisek, okolnosti, za nichž byl spáchán, svědčí o tom, že se jedná ve svém důsledku o závažný čin, při němž zemřel dvanáctiletý chlapec. Příčina jeho úmrtí byla zjištěna právě v nedůsledných a lehkomyslných postojích a přístupech obou obviněných jako pedagogických pracovnic, jimž byl tento chlapec v rámci školní docházky svěřen k dozoru. Byť, jak bylo výše uvedeno, je práce pedagogických pracovníků náročná a klade na ně velké nároky, nelze slevovat z toho, aby svou těžkou práci (poslání) vykonávali s co největší zodpovědností a důsledností. Přezkoumávaná věc ukazuje, že při nesplnění všech požadavků na maximální obezřetnost, pozornost a zodpovědnost dochází k tragickým a neodčinitelným následkům, a proto je v daném případě škodlivost činu obviněných vysoká.
51. Ze všech těchto důvodů bylo zcela správné a nezbytné využít prostředků trestní represe (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06), neboť se již jedná o přečin, u nějž prostředky jiných právních odvětví nedostačují, a ochrana trestním právem je zde zcela namístě.
VII. Závěr
52. Nejvyšší soud ze všech důvodů, jež shora rozvedl, dospěl k závěru, že soudy obou stupňů posoudily skutečnosti významné z hlediska jimi použité právní kvalifikace v souladu se zákonem, a protože tato zjištění mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.