ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1009.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 1009/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 27. 9. 2017 dovolání obviněného G. O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 7 To 8/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 60/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. O. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 6 T 60/2016, byl obviněný G. O. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 38 T 45/2016, byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šedesáti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §70 odst. 2 písm. a) a písm. b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, jenž byl specifikován ve výrokové části rozhodnutí. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 38 T 45/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost pak nutno uvést, že citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu ohledně spoluobviněného E. A.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný G. O. a spoluobviněný E. A. dopustili trestné činnosti tím, že
,,dne 18. 5. 2016 kolem 16.48 hodin v P., na křižovatce S. n. a ulice M., obžalovaný E. A. nabídl osobě F. S. S., 3 ks plastových sáčků s lištovým uzávěrem obsahující zelenou rostlinnou sušinu, kdy následnou chemickou expertízou byla v rostlinném materiálu o celkové hmotnosti 1,801 g zjištěna přítomnost cannabinoidních látek, včetně psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrokanabinolu, které jsou charakteristické pro rostlinu konopí, poté s vědomím, že tím vyprodá veškerou svou zásobu drog, kterou měl u sebe, přešel blíže ke S. n., kde cca 3 metry od vstupu do prodejny C. převzal od tzv. ,,zásobovače“ obžalovaného G. O. černou peněženku s obsahem 14 ks plastových sáčků s lištovým uzávěrem obsahující zelenou rostlinnou sušinu, kdy následnou chemickou expertízou byla v rostlinném materiálu o celkové hmotnosti 9,13 g zjištěna přítomnost cannabinoidních látek, včetně psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrokanabinolu, které jsou charakteristické pro rostlinu konopí, a 6 ks plastových sáčků s lištovým uzávěrem obsahující bílou práškovitou látku, kdy následnou chemickou expertízou byla v práškovité látce o celkové hmotnosti 2,41 g zjištěna přítomnost kokainu spolu s dalšími, pro kokain charakteristickými, tropanovými alkaloidy, zjevně určených k dalšímu prodeji, následně se vrátil a výše uvedené 3 sáčky s rostlinnou sušinou prodal F. S. S. za částku ve výši 450,- Kč, přičemž delta-9-tetrahydrokanabinol je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a kokain je uveden jako omamná látka v příloze č. 1 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
a obžalovaný G. O. se tohoto jednání dopustil, ačkoli věděl, že dne 12. 10. 2015 byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 44 T 72/2015, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2016 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 67 To 423/2015, pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, tj. do 18. 1. 2018“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podali odvolání jak obvinění G. O. a E. A., tak státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Městský soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 7 To 8/2017, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně ohledně obviněného G. O. v celém výroku o trestu. Odvolací soud pak podle §259 odst. 3 tr. ř. nově v tomto rozsahu rozhodl tak, že obviněného G. O. při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 38 T 45/2016, jakož i všechna dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému byl dále podle §70 odst. 2 písm. a) a písm. b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, jenž byl specifikován ve výrokové části rozhodnutí odvolacího soudu. Podle §80 odst. 1, odst. 2 byl obviněnému konečně uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání šesti let. Odvolání obou obviněných byla pak podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný G. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. l) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, byl mu uložen trest, který zákon nepřipouští a bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv pro to nebyly splněny procesní podmínky.
5. V podaném dovolání obviněný předně namítl, že mu byl uložen trest vyhoštění, ačkoli pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky vyplývající z §80 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti zdůraznil, že vzhledem k výši uloženého trestu odnětí svobody není jeho následné vyhoštění již nezbytné k ochraně společnosti, a to navíc za situace, když má obviněný v České republice velice pevné rodinné zázemí. Obviněný dále vytkl, že trest propadnutí finanční hotovosti mu byl rovněž uložen nezákonně, neboť se jednalo o peníze na nájem, které patřily jak obviněnému, tak jeho spolubydlícímu. Za této situace proto nebyla splněna podmínka vyplývající z §70 odst. 3 tr. zákoníku.
6. Obviněný také namítl, že řízení před soudy obou stupňů je zatíženo porušením pravidel spravedlivého procesu a zdůraznil, že se žádného protiprávního jednání nedopustil. V návaznosti na tuto argumentaci pak poukázal na důkaz v podobě kamerového záznamu, který jednoznačně dokládá, že obviněný nepředal spoluobviněnému E. A. žádnou tašku s drogami, což tedy svědčí o jeho nevině. Obviněný rovněž v průběhu hlavního líčení opakovaně upozornil na nedostatky v obsahu trestního spisu, kdy má za to, že návaznost a obsah protokolů o zadržení a protokolu o vydání věci vyvrací závěry orgánů činných v trestním řízení. Pokud tedy nebylo dostatečně prokázáno, že to byl skutečně obviněný, kdo se dopustil přisuzovaného trestného činu, nelze postupovat v daném případě jinak, než aplikovat zásadu in dubio pro reo .
7. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 7 To 8/2017, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 6 T 60/2016, a přikázal příslušnému soudu věc znovu projednat, popřípadě, aby sám ve věci rozhodl.
8. K dovolání obviněného G. O. se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 535/2017 ze dne 17. 7. 2017). Ve svém vyjádření státní zástupce předně uvedl, že ačkoliv námitky obviněného částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze se s nimi ztotožnit.
9. Pokud jde o zákonnost uloženého trestu vyhoštění, je z napadeného rozsudku odvolacího soudu patrné, že se soud řádně zabýval negativními podmínkami trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přičemž dospěl důvodně k závěru, že obviněný tyto podmínky nesplňuje. Jak totiž vyplývá z dostupného spisového materiálu i z vlastního vyjádření obviněného v řízení před soudem, nemá obviněný na území České republiky povolen trvalý pobyt, což je zcela zásadní předpoklad pro užití výluky trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pro úplnost pak lze uvést, že v řízení nebylo ani prokázáno, že by obviněný disponoval relevantním pracovním či sociálním zázemím a nanejvýš sporným zůstal i relevantní zájem na spojování rodin. Uložený trest vyhoštění proto státní zástupce shledal správným a zákonu odpovídajícím.
10. Ohledně námitek proti uloženému trestu propadnutí věci je pak zřejmé, že obviněný předestřel pouze skutkové výhrady vůči tomuto druhu trestu, navíc bez podrobnější specifikace. Z dovolání tak nelze dovodit totožnost údajného spolubydlícího ani jeho údajný podíl na zajištěné finanční částce. Dle názoru státního zástupce se tak jedná o nijak nepodložená tvrzení obviněného s cílem domoci se propadnutých finančních prostředků.
11. Státní zástupce se dále neztotožnil ani s posledním okruhem nekonkrétních námitek obviněného, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž nelze naplnit námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo postupem při provádění důkazů. Nadto lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, a zároveň řádně provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. O vině obviněného tak svědčil zcela jednoznačný obsah výpovědí zasahujících policistů, který byl dále nepřímo podpořen výpovědí svědka F. S. S. Z rozsudku soudu prvního stupně navíc vyplývá, že se zabýval i obviněným namítaným důkazem v podobě kamerového záznamu, přičemž dospěl k závěru, že z něj žádné relevantní poznatky neplynou. Za tohoto stavu proto nelze dle názoru státního zástupce hovořit o jakémkoli porušení práva na spravedlivý proces ani o porušení zásady in dubio pro reo.
12. Stran deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě pak státní zástupce zkonstatoval, že tento může být úspěšně uplatněn pouze v případě, že byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolaní, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Dle státního zástupce však takou vadou rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo není a obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak nemohl být v daném případě naplněn.
13. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. l) tr. ř.
17. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
18. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
20. Pokud jde konečně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
21. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky, že obviněnému nebylo prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
22. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
23. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
24. Přestože obviněný námitku spočívající v existenci extrémního nesouladu ve svém dovolání výslovně neuplatnil, při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
25. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec konstatuje, že pokud obviněný namítl, že na základě provedených důkazů nemohla být prokázána jeho vina ve vztahu k přisuzované trestné činnosti, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkových zjištění popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je naopak možno poukázat na logické a náležité hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l. 335-336), přičemž s těmito skutkovými závěry se v rámci svého přezkumu plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 386) a na tomto místě také Nejvyšší soud. Ve stručnosti pak lze zrekapitulovat, že soud prvního stupně na základě řádně provedených důkazů, a to zejména výpovědí svědků V. I., J. M., F. S. S., listinných důkazů v podobě úředního záznamu Policie ČR o provedených úkonech ze dne 18. 5. 2016, protokolů o zadržení obviněných, protokolů o vydání věci a odborných vyjádření, vymezil přesně definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru, že obviněný přechovával pro jiného omamné a psychotropní látky za účelem jejich další distribuce odběratelům těchto látek. Pro úplnost pak lze poznamenat, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly i obhajobou obviněného stran obsahu kamerového záznamu (č. l. 334-335, 387) a dospěly důvodně k závěru, že na něm byl zachycen pohyb obou obviněných, avšak nevyplývají z něj jiné relevantní poznatky, neboť část výhledu byla zakrytá střechou plátěného stanu. Stejně tak se soudy zabývaly i obviněným namítanými nesrovnalostmi v konkrétním časovém určení jednotlivých úkonů zasahujících policistů (č. l. 335-336, 387-388) a ani v tomto směru nezjistily nic, co by obviněnému jakkoli prospívalo. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že pokud soudy obou stupňů na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu shledaly, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nelze tomuto výroku o vině vytknout žádné pochybení.
26. Pokud obviněný v postupu soudů spatřoval také porušení zásady in dubio pro reo , je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
27. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 2, odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Jimi učiněná skutková zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Soudy obou stupňů rovněž dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti, a v takovém případě nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo . Je proto zřejmé, že uplatněné skutkové a procesní námitky obviněného zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Nejvyšší soud dále zkoumal námitky obviněného, jimiž vytkl, že mu byl nezákonně uložen trest vyhoštění a rovněž trest propadnutí věci, a dospěl k závěru, že ačkoli lze takto postavenou argumentaci obsahově podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejedná se o námitky opodstatněné.
29. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku platí, že soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Je tak patrné, že soud nejprve zkoumá, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a poté, co shledá jejich existenci, zkoumá dále, zda nejsou na straně obviněného dány některé z okolností uvedených v §80 odst. 3 písm. a) až f) tr. zákoníku vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze. Z dikce §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pak vyplývá, že trest vyhoštění nelze uložit za splnění tří kumulativních podmínek, a to, pokud má pachatel na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
30. Pokud odvolací soud v návaznosti na tato obecná východiska a konkrétní okolnosti vztahující se k předmětné věci a osobě obviněného uložil obviněnému trest vyhoštění z území České republiky, neboť u něj shledal splnění všech obligatorních podmínek vyplývajících z §80 tr. zákoníku pro jeho uložení, nelze tomuto výroku o trestu vytknout žádné pochybení. Ze spisového materiálu v dané věci totiž prokazatelně vyplývá, že obviněný G. O. není občanem České republiky, nepožívá zde žádné zvláštní právní ochrany a na území České republiky nemá povolen trvalý pobyt. Pro úplnost lze rovněž uvést, že v trestním řízení nebylo ani prokázáno, že by obviněný disponoval relevantním pracovním či sociálním zázemím a stejně tak nebyl v daném případě zjištěn jakýkoli relevantní zájem na spojování rodin. Dle výpovědi svědkyně M. B. je sice pravdou že s obviněným čeká dítě, nebude ho ale uvádět jako otce dítěte a s obviněným navíc již nejsou partneři. Za této situace proto jeho vztah s bývalou partnerkou, případně jeho vztah s údajnou současnou partnerkou, rovněž nemůže být hodnocen jako překážka pro uložení trestu vyhoštění. Všechny tyto skutečnosti pak svědčí o tom, že v případě obviněného nebyla splněna přinejmenším jedna z kumulativních podmínek ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to povolení trvalého pobytu.
31. Nejvyšší soud proto v souladu se závěrem odvolacího soudu konstatuje, že trest vyhoštění byl obviněnému uložen v souladu se všemi zákonnými podmínkami ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Současně shledal, že je trestem splňujícím hlediska §80 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterých jej bylo možné uložit, neboť obviněný není občanem České republiky a jeho uložení bylo vyvoláno obecným zájmem na zamezení páchání další trestné činnosti, a to především s ohledem na závažný charakter trestné činnosti, pro niž byl obviněný odsouzen. Navíc je nutno zdůraznit, že dané trestné činnosti se obviněný dopustil ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení. Ze všech těchto důvodů je obviněnému uložený trest vyhoštění na dobu šesti let trestem přípustným. Protože odvolací soud tedy při ukládání trestu uložil přípustný druh trestu, jenž byl vyměřen v souladu s jeho zákonným rozpětím podle §80 odst. 2 tr. zákoníku v trvání šesti let, nebyla předmětná námitka shledána opodstatněnou.
32. Ohledně námitky obviněného o nezákonnosti trestu propadnutí finančních prostředků, neboť tyto nepatřily pouze obviněnému ale i jeho údajnému spolubydlícímu, pak nutno připomenout, že podle §70 odst. 3 tr. zákoníku může soud uložit trest propadnutí věci, jen jde-li o věc náležející pachateli. Ve smyslu legální definice uvedené v §135 tr. zákoníku pak věc náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nebo majitel nakládá, aniž je oprávněný vlastník, majitel nebo držitel takové věci znám.
33. V kontextu výše uvedeného však nutno zdůraznit, že tato námitka se vztahovala k výroku o trestu v dřívější trestní věci obviněného vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 45/2016, který byl v důsledku §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen a poté opětovně vysloven i ve výroku o (souhrnném) trestu rozsudku Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 6 T 60/2016. Tato námitka tudíž nemohla být předmětem dovolacího přezkumu v nyní projednávané trestní věci. Nadto však lze poznamenat, že i kdyby se tato obecně formulovaná námitka vztahovala k případnému totožnému výroku o trestu propadnutí věci v nyní posuzované věci, obviněný zde již nepřipojil žádnou relevantní a konkrétní argumentaci, jako například totožnost údajného spolubydlícího, který měl poskytnout část finančních prostředků na nájem, celkovou výši tohoto nájmu a konkrétní podíl obviněného na nájmu, a proto by se Nejvyšší soud dále k této námitce nevyjadřoval. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
34. Pokud jde konečně o opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, konkrétně, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. k) tr. ř., avšak tato vada nebyla v odvolacím řízení odstraněna. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného však nenaplnily uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. (viz argumentace výše), nemohl být dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.
35. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě obviněného G. O. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. l) tr. ř. k porušení zákona, a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu