ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1011.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1011/2016-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 1. 2017 dovolání obviněných V. Ch. P., V. H. L., a R. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 11 To 120/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 25/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. Ch. P. a V. H. L. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 16 T 25/2013, byli obvinění V. Ch. P., V. H. L. a R. S. (a další obvinění) uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný V. Ch. P. odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice ostrahou. Obviněný V. H. L. byl citovaným rozsudkem odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice ostrahou. Obviněný R. S. byl podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice ostrahou. Obviněným byl dále podle §70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jenž byl konkrétně specifikován ve výroku tohoto rozhodnutí. Současně byli obvinění T. T. T., R. S., H. N. T. a V. H. L. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby KZV 31/2012 pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měli dopustit jednáním popsaným v rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že skutek označený v žalobním návrhu je trestným činem. Pro úplnost pak nutno poznamenat, že soud prvního stupně rovněž rozhodl o vině a o trestu dalších obviněných, a to T. T. T., V. D. T. a M. S. N.
2. Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích však nenabyl právní moci, neboť proti němu podali odvolání obvinění T. T. T., V. D. T., R. S., V. Ch. P., M. S. N., V. H. L. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 11 To 120/2014, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) a písm. e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl. Tímto rozsudkem odvolacího soudu pak byli obvinění V. Ch. P., V. H. L. a R. S. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a v případě obviněného R. S. dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k výměře a způsobu výkonu uložených trestů odnětí svobody však u obviněných V. Ch. P., V. H. L. a R. S. nenastala oproti původnímu odsuzujícímu rozsudku žádná změna. Obviněnému R. S. a obviněnému V. H. L. byl pak dále podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Současně bylo odvolacím soudem podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodnuto o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věcí nebo jiné majetkové hodnoty. Pro úplnost lze uvést, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších obviněných.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež byla upravena odvolacím soudem, se obvinění V. Ch. P., V. H. L. a R. S. (společně s dalšími obviněnými) dopustili trestné činnosti tím, že
,,v době přesně nezjištěné nejméně od března 2012 do 24. června 2012, po předchozí vzájemné dohodě, T. T. T. s V. D. T., R. S., V. Ch. P., V. H. L., M. S. N. a případně s dalšími neustanovenými osobami v H. V., okres P., D. C., okres J., na území P., v B. a na dalších místech České republiky zorganizovali a následně realizovali v různém rozsahu jako členové organizované skupiny vývoz konopí v jeho sušené formě- marihuaně s obsahem psychotropní látky delta-9-tetrahydrokanabinolu vyšším než 0,3 %; všichni jmenovaní jednali v úmyslu dosáhnout finančního prospěchu a s vědomím, že v případě marihuany se jedná o návykovou látku a nakládání s takovouto látkou je nezákonné; věděli také, že marihuana je určena pro vývoz do jiného státu a to nejméně do Norského království, Spolkové republiky Německo, či jinam; za účelem zajištění vývozu drogy si najímal T. T. T. za úplatu další osoby a to nejméně P. B., S. V., M. K., P. N. a další, kteří v několika případech skutečně marihuanu z České republiky vyvezli; vlastní dopravu marihuany zajišťovali buď autobusy společností Eurolines nebo osobními vozidly, které si vypůjčili v půjčovnách nebo se jednalo o vozidla obžalovaných; v uvedeném období nejméně v případech níže uvedených vyvezli nebo se snažili vyvézt:
1.) v době od 9.3.2012 do 11.3.2012 T. T. T. telefonicky vyjednal se ženou vietnamské národnosti žijící v Norsku T. A. M. V., vystupující pod jménem N., dovoz blíže neurčeného množství marihuany z Česka, nejméně však 5.000 g s blíže nezjištěným množství účinné látky, kterou vyvezli kurýři P. B. a S. V. ve vozidle Škoda Yeti registrační značky ..., které si S. V. pronajal od Autodružstva Znojmo na dobu od 8.3. do 16.3.2012, kurýři marihuanu předali obžalovaným T. T. T. a R. S. dne 12.3.2012 v době přesně nezjištěné v O. v bytě T. A. M. V., následně T. T. T. a R. S. marihuanu předali E. T. a ten ji postoupil dalším prodejcům vietnamské národnosti žijícím v Norsku N. H. N. a N. D. P., kteří ji dále distribuovali blíže neustanoveným osobám na území Norska,
přičemž část výnosu za prodanou marihuanu zaslala T. A. M. V. prostřednictvím služby společnosti Western Union - Inter Cash T. T. T. ve výši 118 871,76 Kč, který si ji vyzvedl dne 17.3.2012, další peníze ve výši 110 800 NOK odeslala dne 21.3.2012 do Vietnamu podle požadavku T. T. T. a další výnos z prodeje drogy byl 20.4.2012 odeslán T. A. M. V. ve spolupráci s dalšími osobami obžalovaným T. T. Tr. ve výši 30.000,- NOK, L. V. H. ve výši 40.000,- NOK a D. V. T. ve výši 30.000,- NOK
2.) při osobní návštěvě v O. dne 12.3.2012 T. T. T. domluvil s T. A. M. V., N. H. N. a N. D. P., případně dalšími neustanovenými osobami další dodávku marihuany, když podrobnosti o množství, kvalitě, způsobu balení a ceně telefonicky dojednal v době od 16.3.2012 s N. D. P., v následujícím období jako kurýr působil S. V., který dne 24.3.2012 kolem 01.30 hod. vozidlem tovární značky Audi A6 Allroad 4B, registrační značky ... s marihuanou ukrytou v rezervní pneumatice v kufru vozidla překročil hranice České republiky na hraničním přechodu K. l. se Spolkovou republikou Německo a dne 24.3.2012 v 01.35 hod. byl zadržen policejními orgány na parkovišti A. H., B. G.-B. s nejméně 4 173,2 g marihuany s obsahem 473 200 mg účinné látky, před vlastní jízdou vozidlo, kterým marihuana byla převážena, bylo zapůjčeno dne 23.3.2012 v autopůjčovně v B., poté v objektu v D. C. ... bylo upraveno pro ukrytí drogy, když S. V. byl za tento skutek odsouzen ve Spolkové republice Německo,
na zajištění cest a vývozu marihuany do Norska se podílel i V. Ch. P., který zprostředkoval kontakty s osobami v Norsku, účastnil se jednání před popsanými cestami do ciziny, které se uskutečnilo v P. v hotelu Oceán a podílel se na uložení marihuany do rezervní pneumatiky v domě č.p. ... v obci D. C.,
V. D. T. podporoval činnost T. T. T., který je jeho synem, v oblasti obchodu s marihuanou tím, že v místě svého pobytu v D. C. ... přechovával marihuanu, která byla dne 24.3.2012 vyvezena do Spolkové republiky Německo, podílel se na jejím uložení do rezervní pneumatiky uložené v kufru vozidla tovární značky Audi A6 Allroad 4B, registrační značky ..., tzv. čistil cestu T. T. T. při jeho příjezdu nebo odjezdu do a z D. C. tím, že vyjížděl v předstihu na přístupové silnice a kontroloval přítomnost policejních hlídek, byl také příjemcem peněz z prodeje marihuany
V. H. L. jednal podle pokynu T. T. T., obstarával letenky do Norska, účastnil se jednotlivých jednání, telefonicky jednal s T. A. M. V., vystupující pod jménem N., ohledně vyplacení odměny za dodanou marihuanu a byl i příjemcem peněz z prodeje marihuany
3.) v průběhu měsíce května 2012 sjednával telefonicky T. T. T. pro neustanovené osoby zejména vietnamské národnosti, mezi nimi i ženu, vystupující pod jménem T. do Spolkové republiky Německo do B. vývoz psychotropní látky delta-9-THC, v množství nejméně 5 800 gramů, dne 29.52012 kolem 08.19 hod. dovezli marihuanu uloženou v černé tašce s nápisem Memphis obžalovaní T. T. T., V. D. T. a V. H. L. vozidlem VW Sharan registrační značky ... do P. na parkoviště nedaleko autobusového nádraží P. F., v té době do P. přijeli vozidlem tovární značky BMW regístrační značky ... P. N. a M. K., kteří působili jako kurýři, z vozu si tašku s marihuanou vyzvedl v 08.34 hod. P. N., který ji předal v 08.37 hod. M. K., M. K. tašku uložil do zavazadlového prostoru autobusu společnosti Eurolines pravidelné linky do B., sám tímto autobusem také cestoval, v autobuse byl také V. H. L. jako dozor nad průběhem přepravy marihuany a nad jednáním kurýra, autobus doprovázeli T. T. T., V. D. T. a P. N. osobním vozem VW Sharan registrační značky ..., aby po příjezdu do B. tašku s marihuanou převzali a předali odběrateli - ženě vystupující pod jménem T., vozidlo VW Sharan pro poruchu na dálnici D8 nemohlo dále pokračovat, proto na místo přijel M. S. N. osobním automobilem Audi A8, registrační značky ..., kterým všichni dále pokračovali do B., kde M. K. v blízkosti autobusového nádraží dne 29.5.2012 v odpoledních hodinách kolem 15.00 hodin předal zavazadlo P. N., který nasedl do vozidla taxi a odjel na místo předání drogy, přitom byl naváděn vozem Audi A8 registrační značky ..., P. N. byl v taxíku kolem 15:45 hodin na M./O.-B.-S. v B. zadržen policejními orgány Spolkové republiky Německo, bylo u něho nalezeno zavazadlo s drogou o hmotnosti 5 800 gramů s obsahem 350 000 mg účinné látky, následně byl téhož dne v 16:01 hodin zadržen i M. K., oba byli za daný skutek odsouzeni ve Spolkové republice Německo, po zadržení obou, T. T. T., V. D. T. a M. S. N., kteří se o zadržení svých kurýrů dověděli až po zveřejnění události v tisku následně, odcestovali zpět do P., V. H. L. přicestoval zpět do Česka autobusem následující den;
část marihuany, která byla dne 29.5.2012 vyvezena do B. pocházela z pěstírny v M. ..., kde si objekt pronajal podle pokynu T. T. T. a P. N. od J. H., na vybavení pěstírny a pěstování konopí se podílel V. Ch. P., který byl informován o průběhu cesty a nepředání marihuany
podíl na organizaci této přepravy měl i R. S., kdy projednával s T. T. T. podrobnosti vývozu, po nezdařené akci dne 29.5.2012 se pohyboval v P. kolem vozidla BMW, registrační značky ..., kterým přicestovali do P. před cestou do B. P. N. a M. K., s cílem ověřit si, jak kurýři s marihuanou naložili
V. D. T. kromě přímé účasti při cestě do B. se na realizaci podílel i finančně, i on se pohyboval po neúspěchu kolem vozu BMW v P., v místě svého bydliště v D. C. ... přechovával části vybavení z pěstírny konopí v M.
M. S. N. na pokyn V. D. T. zajistil náhradní vozidlo Audi A8, ... k cestě do B., sám se cesty účastnil, sledoval vozidlo BMW v P., v místě svého bydliště v N. R. ... přechovával část vybavení pěstírny;
4). v období od 30.5.2012 do 20.6.2012 se snažili obžalovaní T. T. T. a R. S. vyvézt na území Spolkové republiky Německo a do Norska přesně nezjištěné množství sušiny konopí s obsahem psychotropní látky delta-9-THC, vývoz telefonicky sjednával T. T. T. s ženou vystupující pod jménem T., která žije v B., současně prostřednictvím L. G. T. oslovil jako možného kurýra J. T., o čemž informoval R. S., jako další kurýr měl vystupovat M. Z., avšak vzhledem k zveřejnění zadržení M. K. a P. N. v médiích jak ve Spolkové republice Německo, tak v Česku, k vývozu drogy nedošlo,
5.) v průběhu června 2012 obžalovaní R. S. a T. T. T. po předchozí domluvě organizovali vývoz marihuany do Spolkové republiky Německo, kdy jednali s neustanovenou osobou, marihuanu u sebe přechovával R. S., dále začal T. T. T. telefonicky jednat s T. H. C., kdy domluvili předání vzorků za účelem určení kvality drogy a stanovení její ceny, vzorky obdržel T. T. T. od R. S. dne 22.6.2012 ve 13.00 hodin na parkovišti Obchodního domu Baumax v J., kdy k předání došlo ve vozidle VW Golf registrační značky ..., téhož dne předal T. T. T. spolu s V. H. L. vzorky kolem 15.00 hod. na parkovišti Obchodního domu Olympia Centrum B. a to ve voze tovární značky Audi A8 registrační značky ..., vzorky drogy převzal T. H. C., který poté v 15.41 hod. odejel vozidlem tovární značky Mercedes 220 S 500 registrační značky ... z uvedeného parkoviště na hraniční přechod s Polskou republikou a vycestoval mimo území Česka, dne 23.6.2012 T. T. T. telefonicky dojednal s T. H. C. dodávku 4 kg marihuany v ceně 85 000 Kč za 1 kg, k předání mělo dojít dne 24.6.2012, ale k tomu již nedošlo, neboť obžalovaní R. S., T. T. T. a V. H. L. byli zadrženi policejními orgány Generálního ředitelství cel v blízkosti restaurace Mc Donald a benzínové čerpací stanice FMV R. – J., okres B. –v., v zavazadlovém prostoru vozu R. S. byly nalezeny 2 plastové přepravky, ve kterých pod propagačními letáky se nacházely 3 balíky z černé folie potažené izolepou s obsahem celkem 3 736,6 g sušené formy rostlin konopí - marihuany s obsahem 356 652,3 mg účinné látky
obžalovaní výše uvedeným způsobem jednali, přestože věděli, že konopí náleží mezi omamné látky zařazené do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška číslo 47/1965 Sb. ve znění sdělení číslo 458/1991 Sb.), který je přílohou číslo 3 zákona č. 167/1998 Sbírky zákonů, o návykových látkách, a delta-9-tetrahydrokanabinof náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 6211989 Sb.), který je přílohou číslo 5 zákona č. 167/1998 Sbírky zákonů, o návykových látkách.“
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 11 To 120/2014, podali obvinění V. Ch. P., V. H. L. a R. S. dovolání.
5. Obviněný V. Ch. P. v dovolání podaném prostřednictvím Mgr. Moniky Staňkové uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru napadený rozsudek odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. V této souvislosti obviněný předně poukázal na údajný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, jež se ve svém důsledku projevily i v nesprávném právním posouzení skutku. V další části dovolací argumentace pak namítl nezákonnost stěžejní svědecké výpovědi P. N., kterou zhodnotil jako nevěrohodnou a účelovou. Z žádného z provedených důkazů rovněž nevyplývá, že se obviněný zapojil do distribuce marihuany, přičemž vyhodnocení důkazů v podobě odposlechů a vyvození závěrů o obchodu s omamnými a psychotropními látkami je pouze spekulativní.
7. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a skutečnosti, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s celou řadou dalších rozporů, měl být tedy obviněný s ohledem na zásadu in dubio pro reo zproštěn obžaloby v celém rozsahu.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 11 To 120/2014, i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 16 T 25/2013, a aby dále postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a rozhodl tak, že se obviněný V. Ch. P. zprošťuje obžaloby.
9. Obviněný V. H. L. prostřednictvím advokáta Mgr. Jaroslava Drvoty opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. V rámci uplatněné argumentace obviněný namítl, že nebylo náležitě prokázáno, že by se přisuzovaného jednání dopustil a v této souvislosti proto odkázal na zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Dále zdůraznil, že v předmětné trestní věci vystupoval pouze jako řidič obviněného T. T. T., což přímo potvrdil i tento obviněný, který navíc uvedl, že obviněného V. H. L. zneužil, aniž by tento o jím páchané trestné činnosti cokoli věděl. Za této situace pak bylo přirozené, že jako zaměstnanec byl obviněnému T. T. T. podřízen a v rámci toho musel plnit i jeho příkazy či pokyny, nikdy však takové, které by souvisely s trestnou činností.
11. Obviněný rovněž poukázal na pochybení soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jedná se především o použití záznamů odposlechů obviněného s T. A. M. V., které je v rozporu se zásadami řádného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., kdy učiněné závěry jsou v nepoměru k obsahu těchto důkazů a jsou čistě spekulativní, neboť obviněný s danou osobou nikdy nejednal a jeho hlas není zachycen na pořízených záznamech. Jeho námitkami se však v tomto směru žádný ze soudů nezabýval.
12. Závěrem obviněný vyslovil nesouhlas s výrokem o trestu, neboť se necítí být vinným ze spáchání předmětné trestné činnosti a dále považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný v relaci k ostatním obviněným, a to zejména R. S., jenž se na rozdíl od obviněného V. H. L. podílel na celém trestním jednání.
13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto obviněný V. H. L. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně.
14. Obviněný R. S. uplatnil v dovolání podaném prostřednictvím advokáta Mgr. Františka Pohanky rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Ve svém dovolání obviněný předně vyslovil nesouhlas s postupem odvolacího soudu, když soudu prvního stupně vytkl celou řadu vad, jimiž bylo jeho rozhodnutí zatíženo, avšak i přesto ve věci sám rozhodl. Dále shledal nesprávným postup odvolacího soudu ve vztahu k úpravě a upřesnění skutkových závěrů oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť takovým postupem bylo obviněným znemožněno jakkoli reagovat na tyto změny. Pokud tedy odvolací soud shledal v rozhodnutí soudu prvního stupně řadu vad, měl správně postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. a věc vrátit soudu prvního stupně.
16. Zároveň odvolacímu soudu vytkl, že při úpravách v skutkových zjištěných nepostupoval důsledně, když v popisu skutku pod bodem 2.) rozsudku absentuje jakákoli zmínka o jednání obviněného, přičemž tento závěr není nijak důkazně podepřen a odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze stručně poznamenal, že ,, úloha obviněného S. byla dána i pro bod 2.), neboť na první cestě v Norsku byla domluvena další spolupráce s trestním obsahem.“ Ve vztahu k jednání pod body 1.) a 3.) napadeného rozsudku pak obviněný namítl, že závěr o jeho vině nebyl prokázán jednoznačnými usvědčujícími důkazy, přičemž skutkové závěry odvolacího soudu pod bodem 3.) navíc neodpovídají provedeným důkazům a jsou s nimi v extrémním rozporu. V souvislosti se skutkem popsaným pod bodem 4.) rozsudku odvolacího soudu dále namítl, že ve skutkové větě nebylo specifikováno jeho konkrétní protiprávní jednání a navíc mu bylo upřeno jeho právo na obhajobu, neboť odvolací soud zamítl důkazní návrhy obviněného bez adekvátního vypořádání. Ohledně jednání popsaného pod bodem 5.) napadeného rozsudku obviněný poukázal, že při objektivním vyhodnocení provedených důkazů nemělo být jeho jednání kvalifikováno podle §283 tr. zákoníku. Zároveň odvolacímu soudu vytkl neadekvátní zamítnutí jeho důkazních návrhů a vyslovil domněnku ,,určité manipulace s důkazy a jejich zkreslení ohledně tohoto skutku“.
17. Obviněný dále zpochybnil použitelnost znaleckých posudků vypracovaných policejními orgány Spolkové republiky Neměcko, jakož i hodnocení záznamů telefonních hovorů v souvislosti se ztotožněním obviněného jako osoby vystupující pod přezdívkou ,,T.“. Ve vztahu k uloženému trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku poté namítl, že soudy obou stupňů nezdůvodnily a neprokázaly vztah propadnutých věcí ke spáchané trestné činnosti, a proto považuje obviněný tento trest za nezákonný.
18. Uvedené skutečnosti tak zakládají dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jde o jednoznačný případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Dle názoru obviněného tak bylo postupem soudů obou stupňů zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, které považuje svou podstatou za právo hmotněprávní.
19. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům obviněný R. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 11 To 120/2014, a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
20. K dovolání obviněných se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 1250/2015-17 ze dne 10. 3. 2016). V prvé řadě zdůraznil, že námitky obviněných v podstatné části uplatněnému ,,hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť představují pouze opakování jejich skutkově zaměřené obhajoby, a to bez jakékoli hmotněprávní relevantní argumentace ve vztahu k právnímu posouzení jejich jednání. Dle státního zástupce navíc soudy obou stupňů ve věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž ve věci nelze shledat ani žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
21. Ve vztahu k dovolání obviněného V. Ch. P. státní zástupce stručně uvedl, že otázkou věrohodnosti svědka P. N. se pečlivě zabýval již soud prvního stupně, přičemž z výpovědi tohoto svědka vycházel potud, pokud byla v souladu i s dalšími provedenými důkazy. Obsahově totožnou námitkou se poté řádně zabýval i soud odvolací, který se s ní rovněž neztotožnil. Namítá-li obviněný, že tímto postupem došlo k vadě rozhodnutí spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jde pouze o tvrzení, jež je založeno pouze na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy. Takto konstruovaná námitka však dle přesvědčení státního zástupce tvrzené porušení práva na spravedlivý proces založit nemůže. Lze tak uzavřít, že dovolání obviněného V. Ch. P. se obsahově nepřiblížilo uplatněnému, ani žádnému jinému, dovolacímu důvodu.
22. Obdobný závěr pak lze vztáhnout i na dovolání obviněného V. H. L., jež obsahově rovněž představuje pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Ve vztahu k jeho zapojení do trestné činnosti pak lze konstatovat, že ani jeho tvrzená závislost na obviněném T. T. T. není okolností, která by jej mohla jakkoli vyvinit. Vědomost obviněného o pravé povaze jím prováděné trestné činnosti navíc jasně vyplývá i z provedených důkazů. Za skutkovou námitku lze považovat i tu, v níž obviněný rozporuje svou totožnost na zachycené telefonické komunikaci, přičemž v tomto směru v řízení předtím nevyvstala relevantní pochybnost. V souvislosti s námitkou nepřiměřené přísnosti trestu pak státní zástupce uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak ani speciálnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá. Obviněnému byl sice uložen trest mimo rozhodnou trestní sazbu podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, avšak výrazněji pod její spodní hranici. Takto uložený trest lze pak s odkazem na odůvodnění výroku o trestu považovat za zákonný. Na této skutečnosti pak nic nemění ani námitka obviněného ohledně výše uloženého trestu ve srovnání s trestem R. S..
23. Pokud jde o dovolání obviněného R. S., lze s jistou mírou benevolence považovat za relevantní jeho námitky spočívající v tom, že v bodě 2.) výroku o vině napadeného rozsudku není náležitě popsáno jeho jednání tak, aby odpovídalo použité právní kvalifikaci. V tomto směru však nelze vytrhávat z kontextu samotný popis jednání obviněného pod bodem 2.) rozsudku odvolacího soudu, nýbrž je nutné tento popis vnímat v jeho celistvosti. Z tohoto hlediska lze považovat v souhrnu popis jednání obviněného za dostačující, byť nikoli zcela precizní. Na samotnou trestní odpovědnost obviněného však tato skutečnost nemůže mít vliv, neboť závěr soudů o tom, že obviněný R. S. se na trestné činnosti podílel též v rozsahu uvedeném pod bodem 2.), má náležitou důkazní oporu. Pouze formálně pak lze za hmotněprávně relevantní považovat námitku ve vztahu k jednání pod bodem 5.) napadeného rozsudku. K tomuto názoru však obviněný nepřipojil žádnou relevantní argumentaci, či konkurující právní posouzení, a proto se k této námitce státní zástupce nemohl jakkoli vyjádřit.
24. Námitka, kterou obviněný vytkl odvolacímu soudu, že ve věci sám rozhodl bez provedení vlastního dokazování, by sice mohla být hypoteticky podřazena pod kategorii tzv. extrémního nesouladu, avšak dle názoru státního zástupce se o takovou vadu nejedná. Jak totiž vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, popis skutku byl upraven v podstatě pouze v tom směru, že v souladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně byla nově úžeji vymezena doba spáchání trestného činu s ohledem na tzv. vypuštění části jednání. Tato úprava je tak ve prospěch obviněného a jen stěží lze proto hovořit o porušení jeho práv.
25. Pokud jde o tvrzené porušení práv obviněného ve vztahu k neprovedení některých jím navržených důkazů, nutno odkázat na podrobné hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, na základě něhož dospěl k závěru o nadbytečnosti navrhovaných důkazů. Je tedy patrné, že odvolací soud v tomto směru nijak nepochybil. Ryze skutkovou povahu pak mají námitky obviněného ohledně procesní nepoužitelnosti odborných podkladů zpracovaných německými autoritami a výhrady proti citaci hodnotících pasáží z provedených přepisů odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu.
26. Za obsahově neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze rovněž považovat výhrady obviněného ve vztahu k výroku o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Třebaže je v tomto směru odůvodnění rozsudků obou stupňů spíše kusé, přesto lze z rozhodnutí dovodit, že soudy vycházely ze zjištění, že právě uvedené věci obviněný využíval ke komunikaci s dalšími obviněnými v rámci organizované struktury a tedy že tyto věci sloužily mj. i k páchání přisuzované trestné činnosti.
27. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněných V. Ch. P. a V. H. L. obsahově nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby tato dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve vztahu k dovolání obviněného R. S. pak státní zástupce dospěl k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby jej odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání byla podána v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnými osobami v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic nebrání jejich projednání.
IV. Důvodnost dovolání
29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
30. V podaných dovoláních všichni obvinění subsumovali své argumenty pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
32. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
33. Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám obviněných V. Ch. P., V. H. L. a R. S. spočívajícím v tom, že obviněným nebylo bez důvodných pochybností a procesně správným způsobem prokázáno přisuzované jednání, předně konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem, neboť zpochybňují rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů. Obvinění V. Ch. P., V. H. L. a R. S. tak v tomto směru uplatnili námitky výhradně skutkové povahy, které nejsou obecně způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jednání obviněných, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustili předmětného trestného činu, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovoláních, tak vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do procesu dokazování. Je tedy zřejmé, že uplatněné námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněnými nabízených verzí skutkových zjištění, z kterých pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
34. Za formálně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu by tak v tomto směru bylo možné považovat pouze námitku obviněného R. S., že jeho jednání popsané v bodě 5.) napadeného rozsudku nemělo být kvalifikováno podle §283 tr. zákoníku. K této obecně formulové námitce však obviněný již nepřipojil žádnou relevantní a konkrétní argumentaci, a proto se Nejvyšší soud dále k této námitce nevyjadřoval. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
35. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
36. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze tedy výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud – objektivně existuje mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů extrémní rozpor, za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka relevantní. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
37. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shrnul, že pokud obviněný V. Ch. P. a R. S. namítli existenci extrémního nesouladu mezi hodnocením a prováděním důkazů a skutkovými zjištěními, tak těmto námitkám rozhodně nelze přisvědčit.
38. Na základě obsahu spisu je totiž zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě řádně provedených důkazů. Ve vztahu k námitce obviněného V. Ch. P. stran hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka P. N. a způsobu, jakým byl jeho výslech veden, Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivou argumentaci soudů obou stupňů, jež se s předmětnou námitkou ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly (č. l. 3881, 3890, 4170-4171). Zejména lze poukázat, že výslech svědka P. N. proběhl procesně správným způsobem, za stálé účasti obviněných a jejich obhájců, přičemž soud prvního stupně v rámci tohoto výslechu reagoval i na námitky obhájců stran nahlížení svědka do jeho mobilního telefonu. Dlužno však připomenout, že podle §93 odst. 1 tr. ř. a §103 tr. ř. může být svědkovi dovoleno, aby dříve než dá výpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež musí vyslýchajícímu, požádá-li o to, předložit k nahlédnutí. Skutečnost, že tyto poznámky má svědek uloženy v mobilním telefonu (případně i na jiném nosiči), tak za splnění výše uvedených podmínek nepředstavuje automaticky porušení procesních pravidel při výslechu svědka. Dále nutno zdůraznit, že výpověď svědka P. N. o hierarchii a vazbách mezi obviněnými, o financování předmětné trestné činnosti, jakož i o dalších relevantních skutečnostech, nebyla důkazem jediným, nýbrž byla podpořena také záznamy telekomunikačních provozů, záznamy o sledování osob, protokoly o provedených domovních prohlídkách apod. Pokud tedy obviněný soudům vytýká způsob, jímž hodnotily tuto svědeckou výpověď, nezbývá Nejvyššímu soudu než – ve shodě s odvolacím soudem – konstatovat, že hodnocení důkazů je exkluzivním právem soudu prvního stupně, do něhož lze zasahovat jen výjimečně, a to tehdy, je-li vadný hodnotící proces, který nebral v potaz důsledně postup podle §2 odst. 6 tr. ř., případně, jsou-li závěry učiněné při hodnocení důkazů nelogické, protismyslné nebo spekulativní či v extrémním nepoměru k obsahu důkazů. K takové vadě však v projednávané věci nedošlo.
39. Nejvyšší soud se pak rovněž nemohl ztotožnit ani s námitkami obviněných V. Ch. P. a R. S. stran údajné spekulativnosti provedených odposlechů, neboť s touto námitkou se dostatečně a řádně vypořádal již soud odvolací (č. l. 4174). Pro úplnost tak lze pouze zopakovat, že ačkoli rozsudek soudu prvního stupně obsahoval kromě textu zachyceného hovoru či textové zprávy možný úsudek orgánu, který odposlech vyhodnotil, jednalo se pouze o určitou technickou vadu, která však nikterak dané důkazy neznehodnotila, neboť soud prvního stupně náležitě odůvodnil, proč se s uvedeným hodnocením ztotožnil a přejal ho.
40. Právně relevantními nebylo možné shledat ani námitky obviněného R. S., že jednání popsané pod body 1.) a 3.) výroku napadeného rozsudku nebylo obviněnému prokázáno usvědčujícími důkazy. Opomene-li Nejvyšší soud, že se jedná o námitky, jež primárně zasahují do procesu dokazování a skutkových zjištění, tak obhajoba obviněného, že se přisuzované trestné činnosti dopustil, byla bez důvodných pochybností vyvrácena již v řízení před soudem prvního stupně (č. l. 3890, 3891 verte, 3894), a poté i v řízení před soudem odvolacím (č. l. 4172, 4174-4177), a to zejména záznamy telekomunikačního provozu, svědeckými výpověďmi, protokoly o sledování osob a věcí apod. Za námitky ryze procesního charakteru lze mít dále ty, jimiž obviněný R. S. vytkl údajnou procesní nepoužitelnost znaleckých posudků provedených policejními orgány Spolkové republiky Německo a jeho ztotožnění jako osoby vystupující pod přezdívkou ,,T.“. S touto problematikou se totiž pečlivě zabýval a vypořádal již soud odvolací (č. l. 4171-4172, 4175-4177), a proto lze plně odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí. V souladu se závěry odvolacího soudu pak Nejvyšší soud připomíná, že důkazy v podobě znaleckých posudků ohledně kvality zadržené marihuany byly vyžádány řádným procesním postupem a provedeny způsobem, jenž nijak nevybočuje z rámce znaleckého zkoumání v České republice. Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud konstatuje, že v předchozích fázích trestního řízení bylo rovněž bez důvodných pochybností prokázáno, že osobou vystupující pod přezdívkou ,,T.“ byl skutečně obviněný R. S. Opětovně však nutno zdůraznit, že není úkolem dovolacího soudu, aby v přecházejícím řízení již provedené důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy obou stupňů totiž přistupovaly k činnosti orgánů činných v předmětném trestním řízení dostatečně kriticky a po provedeném dokazování opřely své skutkové závěry o procesně relevantní a použitelné důkazy. V takovém postupu pak nelze shledat žádné pochybení, neboť byly plně respektovány jak základní zásady trestního řízení stanovené v §2 tr. ř., tak postuláty ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Jedná se tedy o námitky výhradně procesního charakteru, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť zcela vybočují z rámce uplatněného dovolacího důvodu.
41. V souvislosti s další námitkou obviněného R. S. stran tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud za nutné předně odkázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).
42. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu konstatuje, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích postupovaly v naprostém souladu s výše vyloženou zásadou, neboť se ve svých rozhodnutích řádně zabývaly nejen všemi provedenými důkazy, a to jak z hlediska jejich významu a hodnocení, ale věnovaly pozornost i otázce zamítnutých návrhů na doplnění dokazování. Pokud tedy odvolací soud zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování (a to konkrétně o výslech M. T., a dále ohledně jeho cesty do Norského království za účelem jednání o potřebě nových řidičů, ačkoli původně obviněný jako důvod této cesty uváděl rybaření), tak tomuto postupu nelze vytknout žádné pochybení, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil (č. l. 4169, 4175-4177), z jakých důvodů považoval tyto návrhy na doplnění dokazování za nadbytečné. Pro úplnost pak nutno připomenout, že není absolutní povinností soudního orgánu provést veškeré stranami navržené důkazy, ale pokud tak neučiní a provedení konkrétního důkazu zamítne, musí tak učinit s adekvátním odůvodněním, které odpovídá povaze a závažnosti věci. Takové povinnosti pak soudy obou stupňů dostály a je tedy zřejmé, že k tvrzenému porušení práva obviněného na obhajobu nedošlo.
43. Nejvyšší soud dále nad rámec konstatuje, že námitky obviněného V. H. L. ohledně jeho údajné nevědomosti o páchané trestné činnosti a hodnocení a použití záznamů odposlechů obviněného představují rovněž pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, která navíc není v žádném směru opodstatněná. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (č. l. 3896-3897, 4172-4173) totiž přesvědčivě uvedly, z jakých důvodů považovaly námitku obviněného stran jeho nevědomosti o trestné činnosti za nevěrohodnou, přičemž s touto argumentací se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Ve stručnosti pak lze poukázat, že závěry soudů o vině obviněného V. H. L. jsou podepřeny zejména záznamy telekomunikačního provozu, ze kterých vyplývá, že obviněný byl ze strany obviněného T. T. T. pověřován důležitými úkoly, kdy zajišťoval uschovávání marihuany, dohlížel nad kurýry, kteří převáželi marihuanu, případně zajišťoval i jiné úkony nutné k úspěšnému naplnění cílů organizované skupiny. Je tedy zcela evidentní, že obviněný nefiguroval pouze v pozici řidiče obviněného T. T. T., nýbrž byl prokazatelně platným členem předmětné organizované skupiny. Jak navíc správně zdůraznil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, i kdyby bylo pravdou, že obviněný jednal pouze na pokyn obviněného T. T. T., nečiní tato skutečnost z obviněného trestně neodpovědný živý nástroj. Za ryze skutkovou a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu pak lze rovněž považovat námitku, v níž obviněný rozporoval svou totožnost na zachycené telefonické komunikaci, přičemž v předchozích fázích trestního řízení nevyvstala o této skutečnosti relevantní pochybnost a obviněný tuto námitku navíc ani v řízení před soudy obou stupňů neuplatnil.
44. Pokud jde o námitku obviněných V. Ch. P. a V. H. L. týkající se porušení zásady in dubio pro reo, pak je možno obecně uvést, že tato námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
45. Podle názoru Nejvyššího soudu se tak soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a výše uplatněné námitky obviněných V. Ch. P., V. H. L. a R. S. tak zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. Další námitka obviněného V. H. L. ohledně nepřiměřené přísnosti uloženého trestu se rovněž nemohla setkat s úspěchem, neboť takto postavenou argumentací se nelze domáhat úspěšného uplatnění žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Námitky proti druhu a výměře trestu lze navíc uplatnit jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze obecně uplatnit v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestní čin, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti však třeba zdůraznit, že dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku, jež stanovují obecné zásady pro jeho ukládání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. US 2866/07).
47. Nejvyšší soud však pro úplnost připomíná, že obviněnému byl dle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, kdy nesnížená trestní sazba za předmětný trestný čin podle §284 odst. 4 tr. zákoníku činí deset až osmnáct let. Obviněnému byl dále podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jež byla užita nebo určena ke spáchání trestného činu. Ačkoli je pravdou, že u obviněného došlo k uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, stalo se tak na základě splnění všech kumulativních podmínek stanovených v §58 odst. 1 tr. zákoníku, kterýžto představuje další prostředek soudcovské individualizace trestu a je projevem depenalizace v trestním zákoníku. Byly zde tedy určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobily, že použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Při rozhodování o konkrétní výměře sníženého trestu odnětí svobody soudy obou stupňů rovněž plně respektovaly limity podle §58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jenž stanovuje, že při snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze uložit trest pod tři léta, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň osm let. Závěrem pak nutno zdůraznit, že srovnání nepřiměřenosti uloženého trestu ve vztahu k trestu obviněného R. S. je rovněž zcela bezpředmětné, neboť uložení konkrétního trestu je produkt výsostně individualizované soudcovské úvahy, která v daném případě plně koresponduje se zásadou zákonnosti. V tomto směru tak nelze soudům obou stupňů vytknout jakékoliv pochybení a je zřejmé, že námitku obviněného není možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod výslovně neuvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
48. Pokud jde o námitky, jimiž obviněný R. S. soudům obou stupňů vytkl nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto nelze obsahově podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale spíše pod speciální dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz výše). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že ani za této situace nelze uplatněným námitkám přiznat právní relevanci.
49. Nejvyšší soud připomíná, že obviněnému byl podle tehdy účinného znění §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí konkrétně a přímo označených ve výroku napadeného rozhodnutí užitých ke spáchání přisuzovaného trestného činu a náležejících obviněnému R. S. Je sice pravdou, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v tomto směru spíše strohá, tato skutečnost však automaticky neznamená, že by trpěla vadou, jež by měla za následek nezákonnost uloženého trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. I přes výše zmiňovanou stručnost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů lze totiž jasně dovodit, že propadnutá elektronika sloužila ke komunikaci v rámci organizované skupiny, jakož i koordinaci páchané trestné činnosti, a propadnuté motorové vozidlo bylo užito k převážení marihuany minimálně v jednom případě, a to dne 22. 6. 2012 (č. l. 4151). Pouze nad rámec pak Nejvyšší soud ve vztahu k propadnutí notebooku obviněného zdůrazňuje, že není podstatné, zda soubory v tomto notebooku byly ukládány automaticky či úmyslně, neboť rozhodující je skutečnost, že tento notebook prokazatelně sloužil ke spáchání přisuzovaného trestného činu. Soudy obou stupňů tedy plně respektovaly zákonné požadavky pro uložení tohoto druhu trestu a rovněž postupovaly v souladu s §39 odst. 7 tr. zákoníku, když postihly obviněného na jeho majetku za situace, kdy trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. V návaznosti na to lze tudíž konstatovat, že k uložení nepřípustného druhu trestu v daném případě rozhodně nedošlo.
50. Další námitku obviněného R. S. spočívající v tom, že v bodě 2.) výroku napadeného rozsudku není náležitě popsáno jeho jednání tak, aby odpovídalo použité právní kvalifikaci, by sice bylo možné obsahově podřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak ani za této situace se nejedná o námitku opodstatněnou.
51. Obviněný totiž svou (skutkově zaměřenou) argumentací pouze vytrhává jednotlivé skutečnosti ze souvislostí, aniž zohledňuje příslušný kontext celého popisu přisouzeného jednání, tj. včetně tzv. návětí, kde byli jmenovitě vymezeni jednotliví obvinění, jakož i subjektivní a objektivní stránka přisouzeného trestného činu. Takový popis jednání je pak vzhledem k užité právní kvalifikaci zcela dostačující, ačkoli si lze představit i popis poněkud podrobnější. Nejvyšší soud se rovněž nemohl ztotožnit s tvrzením obviněného, že závěr soudů o jeho vině ve vztahu k trestné činnosti popsané pod bodem 2.) výroku napadeného rozsudku není nijak důkazně podložen. V tomto směru lze naopak poukázat na podrobný rozbor důkazní situace v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (č. l. 4175-4177), z něhož evidentně vyplývá zapojení obviněného R. S. do trestné činnosti v rozsahu uvedeném v bodě 2.). Pro úplnost pak lze připomenout, že odvolací soud se zde vypořádal jak s námitkami obviněného stran nemožnosti jeho účasti na jednání v Norsku, tak s otázkou jeho stálé účasti na financování drogového obchodu. Nelze rovněž opomenout, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí navíc výslovně uvedl, že popis skutku v bodech 1.) a 2.) se překrývá a v závěru popisu v bodě 2.) je shrnuta i účast jiných obviněných na těchto jednáních, a toto je i případ obviněného R. S. Na základě výše uvedeného je tedy zřejmé, že závěr soudů obou stupňů o tom, že obviněný se na přisuzované trestné činnosti podílel též v rozsahu uvedeném v bodě 2). výroku o vině, má náležitou důkazní oporu a popis tohoto jednání v souhrnu odpovídá i užité právní kvalifikaci. Závěrem pak nutno poznamenat, že Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s obdobně formulovanou (a ryze skutkovou) námitkou ve vztahu k bodu 4.) výroku napadeného rozsudku, neboť v tomto bodě je jednání obviněného R. S. popsáno zcela precizně a odvolacímu soudu tak nelze vytknout žádné pochybení.
52. Konečně námitka obviněného R. S. ohledně nesprávnosti postupu odvolacího soudu, když sám ve věci rozhodl přesto, že při veřejném zasedání neprovedl vlastní dokazování, rovněž nemohla obstát. Obviněný totiž opětovně uplatnil námitku procesní povahy, jež zcela míjí hranice dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Taková námitka by sice mohla být – ryze hypoteticky – podřazena pod výše již zmiňovanou kategorii extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (odvolací soud totiž není zásadně oprávněn měnit skutková zjištění, aniž by sám neprovedl další důkazy, resp. jiným způsobem prováděl a hodnotil důkazy stávající), avšak pouze za situace, že by obviněný námitku existence extrémního nesouladu vznesl a současně i uvedl, v čem konkrétně tento nesoulad shledal. Tyto podmínky však v daném případě splněny nebyly a Nejvyšší soud nad rámec konstatuje, že o vadu ve výše uvedeném smyslu se zde rovněž nejedná. Ze strany odvolacího soudu totiž došlo k modifikaci skutkových zjištění v tom směru, že ve svém rozhodnutí správně vypustil jednání, o kterém bylo v řízení před soudem prvního stupně rozhodnuto zprošťujícím výrokem, a na základě tohoto postupu pak nově úžeji upřesnil dobu iniciace trestné činnosti, což měl ostatně logicky učinit již soud prvního stupně. V této souvislosti dále nutno poznamenat, že takový postup byl uplatněn ve prospěch obviněných a další změny učiněné odvolacím soudem pak byly spíše stylistické nežli skutkové. Odvolací soud tedy plně vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a sám ve věci rozhodl za situace, kdy ze strany soudu prvního stupně nedošlo k zásadním procesním chybám, nýbrž pouze k určitým formálním nepřesnostem, jež byly odvolacím soudem napraveny v souladu s §259 odst. 3 tr. ř. V návaznosti na tyto skutečnosti je pak evidentní, že k tvrzenému porušení práv obviněného zde rozhodně nedošlo.
53. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění V. Ch. P. a V. H. L. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jimi napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím. Nejvyšší soud dále prověřil, že v případě obviněného R. S. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona. Vzhledem k tomu, že obviněný R. S. svými námitkami tento důvod dovolání nenaplnil, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 1. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu