ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1054.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 1054/2017-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 11. 2017 dovolání obviněných V. C. N. a T. H. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 11 To 98/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 4/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. C. N. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2015, sp. zn. 4 T 4/2015, byl obviněný V. C. N. uznán vinným ad I. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a obviněný T. H. L. byl uznán vinným ad I. a II. 1) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem I. spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný V. C. N. odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Obviněný T. H. L. byl pak podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl zároveň podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Pro úplnost pak lze uvést, že citovaným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných, a to P. V. V., T. L. T., V. H. L., P. N., C. L. P., T. T. N., dále o uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a konečně o uložení povinnosti nahradit škodu poškozenému K. B. podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (formálně upravených soudem odvolacím pouze v datu spáchání jednání pod bodem II.) se obvinění dopustili trestné činnosti tím, že
,,vedeni společným záměrem vyrábět psychotropní látku metamfetamin (pervitin), zařazenou do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, z léku Cirrus obsahujícího pseudoefedrin, který je jako prekursor uveden v kategorii 1 přílohy I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, o prekursorech drog, nebo v kategorii 1 přílohy nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi, a s vědomím, že se jedná o látky, kdy nakládání s nimi je regulováno zákonem a s vědomím, že obžalovaní nemají povolení s nimi zacházet, tedy v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 a §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších předpisů,
I.
obžalovaní V. V. P., L. T. T., N. V. C., N. T. T. a L. T. H.
v době od 9. 3. 2014 do 13. 3. 2014 na území Hlavního města Prahy a na dalších místech České republiky se podíleli na transakci s celkem 94 793 ks tablet léčiva Cirrus tak, že dne 9. 3. 2014 si obžalovaná L. T. T. telefonicky objednala u obž. V. V. P. dodání 30 jednotek tehdy přesně neznámé komodity, později ustanovené jako tablety léčiva Cirrus s vysokým obsahem prekursoru pseudoefedrin, jehož dodání zajistil obž. V. V. P. od samostatně trestně stíhané osoby P. N. G.. obž. V. V. P. následně pověřil provedením transakce obžalovaného N.. V. C., který s P. N. G. dále telefonicky komunikoval a domlouval podmínky převzetí tablet, P. N. G. požadované tablety opatřil a to prostřednictvím samostatně trestně stíhaného S. I. A., a s jeho aktivní účastí obž. N. V. C. zajistil dne 12. 3. 2014 v P., na parkovišti ulic P. a P., nakládku tablet do zavazadlového prostoru zde zaparkovaného osobního motorového vozidla t.z. Audi A4 Avant, provedenou fyzicky S. I. A., vozidlo zde bylo poté ponecháno do druhého dne, tj. do 13. 3. 2014, kdy si ho převzali kolem 09.00 hodin kurýři pověření obžalovanou L. T. T., a to její bratr obž. L. T. H. a obž. N. T. T., kteří do vozidla nasedli a započali s jeho transportem na přesně nezjištěné místo, během něhož byli v 10:15 h zadrženi hlídkou Policie České republiky, a při kontrole vozidla bylo zajištěno celkem 94 793 ks tablet léčiva Cirrus (celkem 36 286,8 g) obsahujících celkem 11 375,16 g hydrochloridu pseudoefedrinu, ze kterého by bylo možné izolovat 9 100,128 g hydrochloridu pseudoefedrinu a následně připravit 6 702,603 g hydrochloridu metamfetaminu, tedy pervitinu, přičemž všichni obžalovaní si byli vědomi, že tento prekursor pseudoefedrin bude sloužit k výrobě metamfetaminu,
II.
obžalovaní L. V. H., N. P., P. C. L., L. T. T., N. T. T. a L. T. H., od blíže nezjištěné doby měsíce ledna 2014 do 1. 6. 2014, se podíleli na výrobě psychotropní látky metamfetamin, kterou společně vyráběli, a to tak, že
1) obžalovaní L. V. H., N. P., P. C. L., L. T. T., N. T. T. a L. T. H.
od blíže nezjištěné doby ledna 2014 do blíže nezjištěné doby v dubnu 2014 na adrese P. – M., N. H. v., v objektu pronajatém od majitele objektu poškozeného K. B., za účelem výroby metamfetaminu zde vybudovali velkokapacitní laboratoř, když výrobní proces, resp. činnost celé skupiny řídil L. V. H., který zároveň zajišťoval odbyt vyrobené látky, přičemž ostatní zúčastnění se podíleli na výrobních procesech buď přímo či na pomocných pracích spočívajících v nákupu chemikálií, laboratorních potřeb, zajišťování pronájmu objektu a zřizování laboratoře, a řídili se jeho pokyny, a obžalovaní N. T. T. a L. T. H. se podíleli na výrobě metamfetaminu pouze do 13. 3. 2014, kdy byli zadrženi Policií České republiky, a to mj. i tím, že transportovali tablety s vysokým obsahem pseudoefedrinu sloužícího pro výrobu metamfetaminu pod dohledem obž. L. T. T. (viz podrobněji jednání popsané pod bodem I. obžaloby) do této laboratoře, po tomto jejich zadržení pak byla z rozhodnutí obžalovaného L. V. H. celá laboratoř z konspiračních důvodů přesunuta na adresu P.- K., P., přičemž dle výpovědi obž. N. P. zde proběhly minimálně 3 výrobní procesy s finálním produktem metamfetaminu, v každém jednom případě o hmotnosti cca 4 kg, tedy celkem zde bylo vyrobeno min. 12 kg metamfetaminu,
2) obžalovaní L. V. H., N. P., P. C. L., L. T. T.,
od blíže nezjištěné doby, nejdříve od 1. 4. 2014 do 1. 6. 2014, kdy byli zadržen Policií České republiky, se podíleli na výrobě metamfetaminu na adrese P.- K., P., v objektu pronajatém od poškozených majitelů E. T. a J. T., kam přestěhovali laboratorní zařízení a další věci potřebné k výrobě metamfetaminu z objektu na adrese P.-M., vybudovali ilicitní laboratoř jako velkokapacitní, čemuž odpovídají v rámci domovní prohlídky zajištěné kanystry s obsahem 500 l toluenu, což svědčí o možnosti vyprodukovat min. 43 kg hydrochloridu metamfetaminu, tomu odpovídá i počet zajištěných rozpouštědel, kyselin, hmotnosti hydroxidu sodného, fosforu a jodu, jakož i zajištěný pseudoeferin a toluenové vrstvy z kanystrů obsahující rozkladné produkty antihistaminika cetirizin (preparát Cirrus), ve výrobě zde pokračovali, obž. L. V. H.činnost celé skupiny opět řídil a zároveň zajišťoval odbyt vyrobené látky, přičemž ostatní zúčastnění se podíleli na výrobních procesech buď přímo či na pomocných pracích spočívajících v nákupu chemikálií, laboratorních potřeb, zajišťování pronájmu objektů a zřizování laboratoře, a řídili se jeho pokyny, a finální fázi výroby realizovali v bytě na adrese P.- B., N., v majetku Bytového družstva N., P.- B., N., který opatřil obž. L. V. H. v blíže nezjištěné době, když v rámci domovní prohlídky realizované dne 1. 6. 2014 zde byl zadržen obž. N. P. a byly zajištěny pouze hotové produkty metamfetaminu hydrochloridu v různé fázi konečného čištění o celkovém množství metamfetaminu báze 1 942,84 g a nádoby určené ke krystalizaci, když lze tuto laboratoř hodnotit jako velkého rozsahu, a dále byl zajištěn sáček s přítlačným lištovým uzávěrem, který obsahoval krystalickou látku o hmotnosti 133,56 g netto, a ve které bylo následně zjištěno minimálně 75% base metamfetaminu, což činí nejméně 100,17 g metamfetaminu base, dle výpovědi obž. N. P. proběhl v objektu P. minimálně 1 výrobní proces s finálním produktem metamfetaminu hmotnosti cca 4 kg,
a všichni obžalovaní v rámci jednání popsaného pod bodem I . a II. byli minimálně srozuměni s tím, že jednají v rámci skupiny více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, jejíž činnost je zaměřena na soustavné páchání úmyslné drogové trestné činnosti, přičemž role jednotlivých obžalovaných v procesu výroby metamfetaminu byla taková, že
obž. L. V. H. celou výrobu řídil, organizoval a zajišťoval odbyt vyrobené látky neztotožněným odběratelům,
obž. L. T. T. zajišťovala dodávku tablet Cirrus za účelem výroby pervitinu od obž. V. V. P., sjednávala smlouvy o nájmu nemovitostí, ve kterých docházelo k výrobě pervitinu, a podílela se na stěhování laboratorních potřeb a chemikálií k výrobě pervitinu z objektu P., N. H. v. do objektu P., P.,
obž. V. V. P. zprostředkoval dodávku tablet Cirrus na základě požadavku obžalované L. T. T., a to od osoby P. N. G. a pověřil dalším jednáním s touto osobou a převzetím tablet obž. N. V. C.,
obž. N. V. C. na základě pověření obžalovaným V. V. P. dále osobně domlouval podmínky převzetí tablet Cirrus s osobou P. N. G. a zajišťoval převzetí tablet Cirrus od osoby S. I. A.,
obž. N. T. T. a obž. L. T. H. se podíleli na pomocných pracích souvisejících s výrobou metamfetaminu v objektu N. H. v., P.- M. do dne 13. 3. 2014, kdy byli zadrženi hlídkou Policie České republiky se zásilkou tablet Cirrus, kterou vyzvedli na základě pokynu obž. L. T. T., tedy podíleli se přímo na výrobě pervitinu a tzv. kurýrní činnosti spočívající v převážení tablet Cirrus na místo výroby,
obž. N. P. se podílel osobně na nákupu chemikálií sloužících k výrobě pervitinu, podílel se osobně nejméně na třech výrobních procesech v objektu P., N. H. v. a nejméně na jednom výrobním procesu na adrese P., P. a dále se podílel na finální fázi výroby v bytě na adrese P.- B., N., kde byl uskladněn i pervitin z výroby určený k další distribuci, a dále se min. podílel na zřizování velkokapacitní laboratoře v objektu P., P.,
obž. P. C. L. se pak podílel přímo na výrobě pervitinu a na pomocných pracích souvisejících s výrobou pervitinu v objektu P., N. H. v. a P. – K., P., např. zřizováním velkokapacitní laboratoře a péčí o objekty“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podali odvolání jak všichni obžalovaní, tak státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 11 To 98/2015, podle §258 odst. 1 písm. b) a písm. c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání všech obviněných v celém rozsahu. Odvolací soud pak podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a pouze s formální úpravou skutkových zjištění soudu prvního stupně (viz výše) znovu rozhodl o trestu obou obviněných, kdy u obviněného V. C. N. nenastala žádná změna ani ve výroku o uložených trestech a u obviněného T. H. L. došlo pouze k vypuštění §43 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jinak zůstal i u tohoto obviněného výrok o uložených trestech nezměněn. Pro úplnost pak lze uvést, že citovaným rozsudkem odvolacího bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných, a to P. V. V., T. L. T., V. H. L., P. N., C. L. P., T. T. N., dále o uložení povinnosti nahradit škodu poškozenému K. B. podle §228 odst. 1 tr. ř. a konečně i o zamítnutí odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění V. C. N. a T. H. L. dovolání.
5. Obviněný V. C. N. v dovolání podaném prostřednictvím své obhájkyně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
6. V prvním okruhu námitek obviněný V. C. N. vytkl, že z přisuzované trestné činnosti je usvědčován pouze na základě operativních patrácích prostředků, přičemž se jednalo o důkazy nepřímé, které tak nemohly tvořit judikaturou požadovaný uzavřený řetězec. Rovněž nesouhlasil ani se závěry soudů obou stupňů, že by jeho vina vyplývala z provedeného dokazování. V této souvislosti pak poukázal, že soudy se nijak nevypořádaly ani s jeho námitkami a zdůraznil, že mu v žádném případě nebylo známo, že by se mohl dopouštět trestného jednání, a tedy zde nemohl být prokázán jeho úmysl. Podle obviněného navíc odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo , čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Odvolací soud též procesně pochybil, když obviněnému upřel jeho právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, důkazům a být slyšen v průběhu řízení. Nad rámec pak obviněný poznamenal, že soud prvního stupně měl v dané věci přistoupit k uložení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby, což dovodil z porovnání své účasti na přisouzeném jednání s tresty uloženými ostatním spoluobviněným.
7. V druhém okruhu svých námitek pak obviněný V. C. N. podrobně rozvedl podmínky místní příslušnosti soudů k úkonům v přípravném řízení, přičemž má za to, že tato v jeho věci nebyla jednoznačně určena podle místa, kde obviněný bydlí. V takovém postupu proto obviněný shledal porušení práva na zákonného soudce a soud podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i nezákonnost takto získaných důkazů.
8. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný V. C. N. navrhl, aby Nejvyšší soud v jím napadené části zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 11 To 98/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2015, sp. zn. 4 T 4/2015, a zcela jej zprostil obžaloby.
9. Obviněný T. H. L. prostřednictvím své obhájkyně opřel své dovolání rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále také o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a byl mu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
10. V podaném dovolání obviněný namítl, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř., neboť rozsah provedených důkazů není dostatečný k řádnému zjištění skutkového stavu. Soudy navíc provedené důkazy hodnotily nesprávně a právní kvalifikace skutku neodpovídá skutkovým zjištěním a nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Obviněný dále namítl, že v trestním řízení nebyla prokázána subjektivní stránka jeho jednání a při hodnocení důkazů byla opomenuta i zásada in dubio pro reo .
11. Obviněný také namítl, že trest vyhoštění z území České republiky mu byl uložen v rozporu se zákonem, neboť aplikace tohoto trestu v jeho případě nesplňuje podmínky obecného nebezpečí pro lidi nebo majetek, případně jiný obecný zájem. Podle přesvědčení obviněného došlo navíc v tomto směru k porušení principu proporcionality trestání, neboť se jedná o trest exemplární.
12. Na základě výše uvedeného obviněný T. H. L. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 11 To 98/2015, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
13. K dovolání obviněných V. C. N. a T. H. L. se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 789/2017 ze dne 4. 10. 2017). Ve svém vyjádření předně uvedl, že námitky obviněných uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Státní zástupce v této souvislosti stručně poukázal na meze dovolacího přezkumu ve smyslu dotčeného dovolacího důvodu, přičemž následně konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
14. Ohledně prvního okruhu námitek uplatněných v dovolání obviněného V. C. N. státní zástupce uvedl, že obviněný pouze předestřel vlastní interpretaci provedených důkazů, případně namítl procesní nedostatky při provádění dokazování. Takové námitky však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Státní zástupce dále konstatoval, že namítl-li obviněný rovněž nenaplnění subjektivní stránky přisouzeného jednání, jedná se o námitku hmotněprávně relevantní pouze zdánlivě, neboť primárně ji odvíjí od vlastního skutkového závěru, že tato složka trestného činu mu nebyla prokázána. V tomto směru však soud prvního stupně důvodně odkázal na vlastní obsah provedeného odposlechu, z něhož vyplývá, že se obviněný aktivně podílel na činnosti celé organizované skupiny. Pokud se dále obviněný domáhal uložení trestu pod spodní hranici trestní sazby, jde o námitku, která rovněž obsahově neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který nadto obviněný ani neuplatnil.
15. Stran druhého okruhu námitek směřujících proti stanovené místní příslušnosti soudu pro úkony přípravného řízení pak státní zástupce poukázal, že jde o námitku, která zjevně směřuje proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, nikoli proti vlastnímu hmotněprávnímu posouzení. Takto formulovaná námitka však ani není schopna založit pochybnost o zachování pravidel spravedlivého procesu, neboť je zjevně založena na zcela mylném chápání jednotlivých kritérií určujících místní příslušnost. V daném případě je nadto ze skutkových zjištění patrné, že k trestné činnosti mělo docházet mj. na území P., tj. v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4, který v dané věci příslušné odposlechy nařídil. Místní příslušnost tohoto soudu pro úkony přípravného řízení tak je zcela zjevná a nic na tom nemění ani skutečnost, že vzhledem k záběru činnosti organizované skupiny docházelo k páchání dané trestné činnosti i v jiných soudních obvodech.
16. Pokud jde o dovolání obviněného T. H. L., státní zástupce konstatoval, že jeho dovolací námitky jsou zcela paušální a obsahují toliko ,,holá“ dovolací tvrzení, aniž jsou podložena jakoukoli věcnou argumentací. Námitky obviněného pak dle státního zástupce neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tomu tak proto, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, a to zcela v rámci zákonných trestních sazeb. Samotným a nadto opět nikterak odůvodněným tvrzením obviněného, že takový trest je neproporciální, citovaný dovolací důvod naplněn není. Pouze okrajově pak lze za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu považovat námitku, že pro uložení trestu vyhoštění nebyla splněna obecná podmínka ve smyslu §80 odst. 1 tr. zákoníku. Tato námitka je však dle státního zástupce zjevně neopodstatněná, neboť nelze přehlédnout, že obviněný spáchal zvlášť závažný zločin, přičemž jednání spočívající v nedovoleném nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy je jedním z nejzávažnějších druhů zločinnosti. V případě takové trestné činnosti tak lze bez zřejmých pochybností hovořit o narušení zájmu na bezpečnosti lidí a o jiném obecném zájmu ve smyslu §80 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného V. C. N. obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Státní zástupce dále shledal, že dovolání obviněného T. H. L. v dílčí části sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak v tomto rozsahu jej považuje za zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání byla podána v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnými osobami v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic nebrání jejich projednání.
IV. Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence těchto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Oba obvinění své argumenty subsumovali pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a obviněný T. H. L. i pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
22. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
24. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky, že obviněným V. C. N. a T. H. L. nebylo prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obvinění tak v tomto směru uplatnili námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jejich jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustili předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovoláních, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněnými nabízených verzí skutkových zjištění, z kterých pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
25. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
26. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
27. Přestože obvinění námitku spočívající v existenci extrémního nesouladu ve svých dovoláních výslovně neuplatnili, při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
28. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec a ve stručnosti uvádí, že pokud obviněný V. C. N. zpochybnil svými námitkami (nadto ryze skutkovými) závěr soudů obou stupňů o jeho vině, nelze s takovou argumentací souhlasit. Soud prvního stupně totiž na základě řádně provedených důkazů (zejména protokolů a záznamů uskutečněné telefonické komunikace, protokolů o sledování osob a věcí, jakož i jiných důkazů) a na jejich podkladě učiněných skutkových zjištění (č. l. 4126-4128), potvrzených i soudem odvolacím (č. l. 4404, 4406, 4407), vymezil přesně definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru, že obviněný byl o předání a následném převzetí prekursoru detailně informován, nýbrž jej i do jisté míry řídil. Soudy obou stupňů se rovněž vypořádaly i s obhajobou obviněného, kterou vyhodnotily jako nevěrohodnou a účelově upravenou ve snaze vyhnout se trestním následkům přisuzovaného jednání. Části výpovědi obviněného, týkající se podstatných okolností ve vztahu k žalovanému skutku, jsou totiž značně nepřesvědčivé a v kontextu provedených důkazů prokazatelně lživé. Nejvyšší soud dále konstatuje, že soudy obou stupňů v průběhu řízení náležitě respektovaly práva obviněného na obhajobu. Pokud tedy soudy za této situace dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplnil skutkovou podstatu přisuzované trestné činnosti, nelze tomuto výroku o vině vytknout žádné pochybení.
29. Namítl-li dále obviněný V. C. N., že trest odnětí svobody mu měl být vzhledem k míře jeho účasti v porovnání se zapojením jiných spoluobviněných uložen pod dolní hranici trestní sazby, jedná se opět o námitku neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, ale (jak již bylo výše uvedeno) ani speciálnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že srovnání nepřiměřenosti uloženého trestu ve vztahu k trestu jiných spoluobviněných je rovněž zcela bezpředmětné, neboť uložení konkrétního trestu je produkt výsostně individualizované soudcovské úvahy, která v daném případě plně koresponduje se zásadou zákonnosti.
30. Pokud jde dále o další námitku obviněného V. C. N. směřující proti stanovení místní příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení, jde o námitku, která směřuje toliko proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud pak v této souvislosti připomíná, že nepříslušnost soudu lze důvodně namítat pouze prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Dle tohoto ustanovení lze však dovoláním napadnout pouze nepříslušnost věcnou, tedy za situace, že ve věci rozhodl soud v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a §17 tr. ř.). Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení však není skutečnost, že v řízení údajně došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu podle §18 tr. ř. Pod tento dovolací důvod pak vůbec nelze podřadit místní nepříslušnost jiných orgánů činných v trestním řízení.
31. Pouze nad rámec lze poukázat, že dovolává-li se obviněný určení místní příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení na základě bydliště obviněného, tak toto má pouze výrazně subsidiární charakter v případě, že místo činu nelze zjistit, nebo byl-li čin spáchán v cizině. K aplikaci výše uvedeného kritéria však ani dojít nemohlo, navíc i proto, že v daném okamžiku dovolatel nebyl obviněným. V tomto směru pak Nejvyšší soud odkazuje i na jednoznačný závěr vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. II ÚS 4051/16, podle kterého: ,,Kritérium místa, kde obviněný bydlí, pracuje či se zdržuje, bylo v daném případě nepoužitelné. Stěžovatel v okamžiku podání výše specifikovaného návrhu na vydání příkazu k záznamu telekomunikačního provozu neměl postavení obviněného, ale toliko osoby podezřelé ze spáchání trestného činu. Pojem „obviněný“ má totiž v českém trestním právu procesním svůj jednoznačný význam, vycházející z ustanovení §32 tr. ř. Podle něj lze toho, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, považovat za obviněného a použít proti němu prostředků daných tímto zákonem teprve tehdy, bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání dle ustanovení §160 tr. ř. Pojem „obviněný“ ve smyslu ustanovení §18 odst. 2 věta za středníkem tr. ř. proto nelze pro účely určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení trestního analogickým výkladem rozšiřovat i na osobu, vůči níž ještě trestní stíhání nebylo zahájeno.“
32. Z těchto skutečností proto jasně vyplývá, že k porušení právních předpisů stran místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení nedošlo. Dle logického výkladu a minori ad maius lze pak rovněž dovodit, že v uvedeném ohledu nebylo dotčeno ani ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces a zákonného soudce a z tohoto hlediska je třeba nahlížet i na použitelnost důkazů, které byly v uvedeném stadiu trestního řízení opatřeny. Se zřetelem k těmto skutečnostem tak nebylo možné námitce obviněného V. C. N. stran místní nepříslušnosti orgánů činných v trestním řízení přiznat jakoukoli opodstatněnost, a to obzvlášť za situace, když takto postavená argumentace neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 tr. ř.
33. Ohledně obecně formulovaných (a nadto ryze skutkových) námitek obviněného T. H. L., že na základě provedených důkazů nemohla být prokázána jeho vina ani úmysl ve vztahu k přisuzované trestné činnosti, pak Nejvyšší soud konstatuje, že těmto výtkám rovněž nelze přisvědčit. Stran skutkových zjištění vztahujících se k obviněnému a popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je naopak možno poukázat na logické a náležité hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l. 4126-4130), přičemž s těmito skutkovými závěry se v rámci svého přezkumu plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 4404, 4409) a na tomto místě také Nejvyšší soud. Ve stručnosti pak lze zrekapitulovat, že soud prvního stupně na základě řádně provedených důkazů (zejména odposlechů, protokolů o sledování osob a věcí, znaleckých posudků a odborných vyjádření, výsledků domovních prohlídek, protokolů o zadržení osob, a dalších) bez důvodných pochybností dospěl k závěru, že obviněný T. H. L. se vědomě a úmyslně podílel na pomocných pracích souvisejících s výrobou metamfetaminu a na tzv. kurýrní činnosti spočívající v převážení prekursorů na místo jeho výroby. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že pokud soudy obou stupňů na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu shledaly, že obviněný svým jednáním popsaným pod body I. a II. 1) beze zbytku naplnil všechny znaky skutkové trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem I.), nelze tomuto výroku o vině vytknout žádné pochybení.
34. Pokud obvinění v postupu soudů spatřovali také porušení zásady in dubio pro reo , je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
35. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 2, odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Jimi učiněná skutková zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Soudy obou stupňů rovněž dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti, a v takovém případě nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo . Je proto zřejmé, že uplatněné skutkové a procesní námitky obviněných V. C. N. a T. H. L. zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. Nejvyšší soud dále zkoumal námitku obviněného T. H. L., že mu byl nezákonně uložen trest vyhoštění a dospěl k závěru, že ačkoli lze takto postavenou argumentaci obsahově podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejedná se o námitku opodstatněnou.
37. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku platí, že soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Je tak patrné, že soud nejprve zkoumá, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a poté, co shledá jejich existenci, zkoumá dále, zda nejsou na straně obviněného dány některé z okolností uvedených v §80 odst. 3 písm. a) až f) tr. zákoníku vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze.
38. Pokud soudy obou stupňů v návaznosti na tato obecná východiska a konkrétní okolnosti vztahující se k předmětné věci a osobě obviněného uložily obviněnému trest vyhoštění z území České republiky, neboť u něj shledaly splnění všech obligatorních podmínek vyplývajících z §80 tr. zákoníku pro jeho uložení, nelze tomuto výroku o trestu vytknout žádné pochybení. Ze spisového materiálu v dané věci totiž prokazatelně vyplývá, že obviněný T. H. L. není občanem České republiky (ani Evropské unie) a nepožívá zde žádné zvláštní právní ochrany. V trestním řízení nebylo rovněž prokázáno, že by obviněný disponoval stabilním pracovním či sociálním zázemím a stejně tak u něj nebyl zjištěn jakýkoli relevantní zájem na spojování rodin ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů obou stupňů současně shledal, že tento trest splňuje i obecné podmínky §80 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho uložení bylo vyvoláno obecným zájmem na zamezení páchání další drogové trestné činnosti, a to především s ohledem na její závažný charakter, v jehož důsledku dochází k ohrožení zdraví lidí a k dalším sekundárním sociálně nežádoucím jevům. Ze všech těchto důvodů je tedy obviněnému uložený trest vyhoštění z území České republiky trestem přípustným. Nejvyšší soud se dále nemohl ztotožnit ani s argumentací, že trest vyhoštění, jakož i trest odnětí svobody, jsou ve vztahu k jednání obviněného tresty neproporciálními a exemplárními, když trest odnětí svobody byl obviněnému uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a trest vyhoštění v její polovině. Protože odvolací soud tedy při ukládání trestu vyhoštění uložil přípustný druh trestu, jenž byl vyměřen v souladu s jeho zákonným rozpětím podle §80 odst. 2 tr. zákoníku v trvání pěti let, nebyla předmětná námitka shledána opodstatněnou.
39. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. C. N. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím. Nejvyšší soud dále prověřil, že v případě obviněného T. H. L. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. k porušení zákona, a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
40. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu