ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1146.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 1146/2017-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2017 dovolání, které podal obviněný R. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 11 To 6/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2016 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 49 T 6/2016, byl R. S. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu vyhoštění na dobu deseti let a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že od roku 2006 do svého zadržení dne 9. 12. 2015 na území hl. m. Prahy, zejména pak v místě svého bydliště nebo v jeho okolí v P., P., neoprávněně prodával heroin, kdy se jednalo o prodej F. T., M. K., J. S. (§55 odst. 2 tr. ř.) a P. N. (§55 odst. 2 tr. ř.) a zároveň za účelem distribuce heroinu tento ve svém bydlišti přechovával, ačkoliv heroin je jako omamná látka uveden na seznamu č. 3, přílohy č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., kdy se konkrétně jednalo o tyto případy:
1) v blíže nezjištěné době od roku 2006 do 8. 12. 2015 s přestávkou v době od 15. 6. 2010 do 11. 11. 2010 a dále s blíže nevymezenými časovými přestávkami v celkovém rozsahu 3 let v nezjištěném počtu jednotlivých případů neoprávněně prodal na území Prahy 5, v blízkosti svého bydliště v ul. P., P., zejména pak na K. a K., F. T., zpravidla po předchozí telefonické domluvě drogu heroin, kdy mu v období 2006 až 2009 prodal minimálně dvakrát 5 gramů za cenu 3 000 Kč a v období od roku 2010 minimálně jednou 1 gram za cenu 1 000 Kč a naposledy mu prodal drogu heroin v množství 5 gramů dne 8. 12. 2015, přičemž celkově došlo k prodeji v množství minimálně 1 201 gramů,
2) v blíže nezjištěné době od roku 2013 do 8. 12. 2015 s výjimkou období 12. 3. 2014 až 24. 2. 2015 v nezjištěném počtu jednotlivých případů neoprávněně prodal na území Prahy 5, v blízkosti svého bydliště v ul. P., P., zejména pak u A. a na K., M. K., drogu heroin a to v množství od 1 gramu za cenu 1 000 Kč, do 5 gramů, přičemž celkově došlo k prodeji v množství minimálně 38 gramů,
3) v blíže nezjištěné době od roku 2006 do svého zadržení dne 9. 12. 2015 v blíže nezjištěném počtu jednotlivých případů neoprávněně prodal na území P., v blízkosti svého bydliště v ul. P., P., osobě vystupující v trestním řízení jako J. S. (§55 odst. 2 tr. ř.) drogu heroin v množství od 1 gramu za cenu 1 000 Kč do 5 gramů za cenu 4 000 Kč, přičemž celkově došlo k prodeji v množství minimálně 188 gramů,
4) v blíže nezjištěné době patrně od prosince 2006 do svého zadržení dne 9. 12. 2015 v blíže nezjištěném počtu jednotlivých případů s blíže nevymezenými časovými přestávkami neoprávněně prodal na území P., v blízkosti svého bydliště v ul. P., P., osobě vystupující v trestním řízení jako P. N. (§55 odst. 2 tr. ř.) nejprve zprostředkovaně a poté přímo drogu heroin, přičemž celkově došlo k prodeji v množství minimálně 837 gramů,
5) v blíže nezjištěné době nejpozději v době bezprostředně předcházející jeho zadržení dne 9. 12. 2015 při sobě přechovával drogu heroin o hmotnosti 9,979 gramů s obsahem 0,81 g heroinu base, a dále v místě svého přechodného bydliště v bytě ve 2. podlaží domu v ul. P., P.- K., přechovával celkem 186,481 gramů heroinu s obsahem 23,226 gramů heroinu base.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 11 To 6/2017, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Strupka dovolání . Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/2014), a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) tohoto ustanovení.
V textu svého dovolání obviněný konstatoval, že v řízení došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, protože soudy obou stupňů vycházely z výpovědí svědků, jejichž totožnost zůstala obhajobě utajena, aniž k tomu byly dány podmínky stanovené zákonem a vymezené judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Obviněný nesouhlasí se zdůvodněním soudu, že svědci z řad narkomanů jsou běžně postihováni za svědecké výpovědi v neprospěch dealerů, neboť jde o pouhou spekulaci. Odůvodnění postupu podle §55 odst. 2 tr. ř. nepovažuje za dostatečně konkrétní. Poukazuje na to, že i odvolací soud označil daný případ za hraniční. Jakákoli individualizace hrozby újmou chybí. Svědek S. přitom hrozbu nebo agresivní chování obviněného na výslovný dotaz vůči sobě vyloučil. Soud prvního stupně navíc nereagoval na to, že svědkyně Nová na některé otázky odmítla odpovídat. To obviněný nepovažuje za kritické a úzkostlivé vyhodnocení rozporů, jak to popsal odvolací soud. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není odkaz ani na žádnou konkrétní okolnost, která by byla zdokumentována v utajené části spisu, a z níž by daná obava pro svědky vyplývala. Vrchní soud navíc nereagoval na námitku obhajoby týkající se zásady bezprostřednosti dokazování. Nejen obviněný, ale ani soud neměl možnost např. pomocí videolinku pozorovat svědky při výslechu.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten spolu s vysvětlením podstaty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že námitky uplatněné obviněným jsou soustředěny pouze do oblasti procesní, nikoli do oblasti vlastního hmotněprávního posouzení skutku. Obsahově tak uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. Zároveň je však zřejmé, že těmito námitkami obviněný zpochybňuje zachování svého práva na spravedlivý proces, což by v případě, že by se jednalo o námitku důvodnou, umožňovalo průlom do skutkových zjištění soudů též v dovolacím řízení. Dle názoru státního zástupce se však o takovou situaci nejedná.
Obdobnou námitkou se již podle státního zástupce velmi podrobně zabýval soud prvního stupně, který pečlivě vážil všechny skutečnosti svědčící pro institut utajené identity svědků. Namítá-li obviněný, že obava svědka musí být konkrétně podložena, přičemž z výpovědi svědků taková konkrétní okolnost nevyplývá, nelze se s ním zcela ztotožnit. Městský soud zde hodnotil celkový kontext dané trestní věci, skutečnost, že nebyl odhalen dodavatel drogy, obviněný měl na základě dlouhodobého kontaktu se svědky jakožto odběrateli možnost získat přehled o jejich poměrech. Zabýval se podrobně i možnou motivací obviněného k působení na svědky z hlediska závažnosti projednávané trestné činnosti a předpokládaného ohrožení výší trestu. Při celkovém nazírání na tyto okolnosti lze podle názoru státního zástupce postup soudu akceptovat i ve světle nezpochybnitelných principů spravedlivého procesu, třebaže lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o případ hraniční.
Nalézací soud si byl podle státního zástupce vědom, že institut utajené identity svědka představuje zásah do zásady bezprostřednosti a ústnosti. Namítá-li obviněný, že tento deficit mu nebyl z hlediska práva na obhajobu jakkoli vyvážen, má státní zástupce za to, že tomu tak není. Za prvek vyvažování takového deficitu lze považovat značnou míru kritičnosti, jakou nalézací soud k výpovědi těchto svědků zaujal. Dle názoru státního zástupce tak údaje sdělované těmito svědky nalézací soud minimalizoval ve prospěch obviněného až za hranici rozumné pochybnosti rozhodné pro uplatnění neopomenutelné zásady in dubio pro reo.
I pro případ, že by postup soudů nižších stupňů z hlediska aplikace měřítek pro utajení identity svědků před zrakem Nejvyššího soudu neobstál, má státní zástupce za to, že k porušení ústavně zaručených práv nedošlo z materiálního hlediska. Jak lze totiž dovodit z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. případ K. proti České republice), podstatným kritériem pro posouzení, zda došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, je zjištění, zda je odsouzení založeno výlučně nebo přinejmenším v rozhodující míře na anonymních svědeckých výpovědích. Dle názoru státního zástupce tak tomu v nyní přezkoumávané věci nebylo. O celkovém jednání (jediném skutku) obviněného existoval dostatek dalších důkazů, a to výpovědi svědků T. a K., odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a zejména samotný nález omamné látky heroinu v bydlišti obviněného. Právě mnohost dalších relevantních důkazů a dalších poznatků pak odlišuje nyní předkládanou věc od věci K. proti České republice, popřípadě od tam citované prejudikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Státní zástupce má tedy za to, že v důkazním řízení nedošlo k pochybení zakládajícímu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Námitky obviněného tak obsahově nevykračují z rámce prosté polemiky s rozsahem provedeného dokazování a s hodnocením takto získaných důkazů soudy obou stupňů, což však žádnému ze zákonných dovolacích důvodů obsahově neodpovídá.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, uvádí státní zástupce, že takto formulovaný důvod dovolání může být úspěšný jen v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího zatíženo není. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi napadá proces dokazování v rámci řízení před soudem prvního stupně. Nejedná se přitom o případ porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu obviněným a státním zástupcem citované judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Zásadní je v tomto případě skutečnost, kterou státní zástupce rovněž uvádí, a to že odsouzení obviněného se v žádném případě nezakládá pouze nebo v převážné míře na výpovědích utajených svědků (jak tomu bylo např. v citované věci Evropského soudu pro lidská práva K. v. Česká republika). Trestná činnost je velmi dobře zdokumentována v první řadě věcným důkazem, tedy nálezem části heroinu, s nímž obviněný nakládal, který měl navíc částečně u sebe připraven k prodeji koncovým uživatelům. V jeho bytě se přitom nacházelo i potřebné vybavení (váha atd.). O trestné činnosti dále vypovídají záznamy odposlechů telekomunikačního provozu a výpovědi svědků F. T. a M. K., které svědčí do značné míry o rozsahu páchání trestné činnosti jak co do množství prodaného heroinu, tak pokud jde o dobu páchání skutku.
Pokud pak sečteme množství heroinu, který byl u obviněného zadržen a který podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný prodal těmto dvěma svědkům (jedná se o minimální množství), dostaneme hodnotu 1 435,46 g. Na základě aktuální judikatury (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 ve spojení se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013) je třeba v případě heroinu za orientační množství pro závěr o naplnění znaku velkého rozsahu třeba považovat 1 500 g směsi. V případě obviněného byl obsah účinné látky zjištěn jen u části zadržené drogy a podle skutkových zjištění soudů byla kvalita prodávaného heroinu kolísavá, na druhou stranu však proti obviněnému svědčí značná délka páchání trestné činnosti, která se vymyká z běžně projednávaných případů. Nejvyšší soud je tak toho názoru, že ani v případě, kdybychom si zcela odmysleli množství drogy, které obviněný prodal oběma utajeným svědkům, by se na právní kvalifikaci jeho jednání nic nezměnilo. Za této situace otázka možného porušení práva obviněného na spravedlivý proces ztrácí na významu, neboť toto případné pochybení nemělo vliv na postavení obviněného, alespoň pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání (případný vliv na výrok o trestu nelze v dovolacím řízení brát v potaz).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal na druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, která nemůže být naplněna za situace, kdy obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. S. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu