ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1358.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 1358/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2017 dovolání, které podal obviněný R. C. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 5. 2017, sp. zn. 31 To 130/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 31 T 192/2014 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. C. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 2. 2017, sp. zn. 31 T 192/2014, byl obviněný R. C. uznán vinným pod bodem 1 přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2 přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroků o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 8 T 114/2013, který nabyl právní moci dne 28. 6. 2016, rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 31 T 170/2013, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2015, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 1 T 103/2014, který nabyl právní moci dne 28. 10. 2014, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 5. 2017, sp. zn. 31 To 130/2017, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2 a ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za který a za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, za současného zrušení výroků o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 8 T 114/2013, který nabyl právní moci dne 28. 6. 2016, rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 31 T 170/2013, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2015, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 1 T 103/2014, který nabyl právní moci dne 28. 10. 2014, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestné činnosti popsané pod bodem 1 výroku o vině tím, že v návaznosti na jeho zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání dne 1. 11. 2013 a na jeho žádost o podporu v nezaměstnanosti podanou dne 5. 11. 2013 předložil záměrně na Úřadu práce ČR, kontaktnímu pracovišti v N. B., pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti a stanovení její výše dne 5. 11. 2013 dohodu o rozvázání pracovního poměru ze dne 31. 10. 2013, dne 20. 11. 2013 potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti a dne 22. 11. 2013 potvrzení o zaměstnání – zápočtový list, všechny tyto dokumenty se zfalšovaným podpisem a zfalšovaným otiskem razítka paní E. S., se sídlem Č., C.) s uvedeným hrubým měsíčním výdělkem ve výši 19 800 Kč, na základě čehož mu byla neoprávněně přiznána podpora v nezaměstnanosti po podpůrčí dobu 5 měsíců ve výši 7 066 Kč měsíčně, tj. v celkové výši 35 330 Kč, která mu byla následně Úřadem práce ČR vyplácena po dobu 4 měsíců, a to za měsíc listopad 2013, prosinec 2013, leden 2014 a únor 2014, ačkoliv u E. S. ( se sídlem Č., C.) nikdy v pracovním poměru nebyl a žádná dohoda o rozvázání pracovního poměru, potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti ani potvrzení o zaměstnání – zápočtový list mu nebyly E. S. vystaveny a potvrzeny, a dále k jeho omluvě ze schůzky na Úřadu práce ČR, která se měla konat 7. 4. 2014, předložil dne 23. 4. 2014 Úřadu práce ČR – kontaktnímu pracovišti v N. B. potvrzení o hospitalizaci na interním oddělení nemocnice T., ačkoli v nemocnici T. nebyl nikdy hospitalizován ani ambulantně ošetřen, čímž České republice, zastoupené Úřadem práce ČR, krajskou pobočkou Liberec, IČO: 724 96991, způsobil škodu ve výši 28 264 Kč.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný dopustil trestné činnosti popsané pod bodem 2 výroku o vině tím, že
a) v přesně nezjištěné době od počátku srpna 2013 do 22. 8. 2013 v N. B. na pokoji v penzionu „R.‟, ul. H., aniž by disponoval oprávněním nakládat s psychotropními látkami, poskytl zdarma nejméně ve dvaceti případech metamfetamin zvaný pervitin, K. S., která drogu průběžně užila nitrožilní aplikací,
b) v přesně nezjištěné době od července 2013 do konce září 2013 v N. B., v hospodě „R.‟, ul. H., a na blíže nezjištěném místě v Č. L., aniž by disponoval oprávněním nakládat s psychotropními látkami, prodal nejméně v sedmi případech po částkách od 1 000 Kč do 3 000 Kč, celkem za nejméně 10 000 Kč, metamfetamin zvaný pervitin, J. H., který drogu průběžně užil zčásti šňupáním a zčásti nitrožilní aplikací,
c) v přesně nezjištěné době v září 2013 v N. B. na pokoji v penzionu „R.‟, ul. H., aniž by disponoval oprávněním nakládat s psychotropními látkami, poskytl zdarma nejméně v osmi případech metamfetamin zvaný pervitin, L. D., která drogu průběžně užila nitrožilní aplikací,
přičemž metamfetamin je psychotropní látkou zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájkyně Mgr. Kateřiny Sigmundové. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že skutková zjištění jsou v jeho případě v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V případě skutku uvedeného pod bodem 1 nebyla zkoumána pravost předložených listin, soud se spokojil s výpovědí svědkyně, jejíž věrohodnost obviněný napadal. V případě druhého skutku tento extrémní rozpor obviněný spatřuje ve vyjádření soudu, že se živil danou trestnou činností. Tento závěr soud podle obviněného učinil z toho, že obviněný nedoložil legální zdroj příjmů, současně však soud učinil závěr, že za obviněným svědci docházeli do jeho hospody. Závěry soudu si tedy podle obviněného odporují. Obviněný navrhoval vyslechnout řadu svědků, což však bylo soudem zamítnuto.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 5. 2017, sp. zn. 31 To 130/2017, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 2. 2017, sp. zn. 31 T 192/2014, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného vzhledem k povaze uplatněných námitek nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.). Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi napadá právě skutková zjištění. Nad rámec dovolacího řízení lze konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obviněný navíc odůvodnění soudních rozhodnutí dezinterpretuje, neboť v případě skutku uvedeného pod bodem 1 nebyla výpověď svědkyně S. jediným důkazem o zfalšování uvedených listin, soud porovnával podpis a otisk razítka s jinými svědkyní předloženými dokumenty, přičemž tuto skutečnost hodnotil i v kontextu předložené lékařské zprávy, k níž se jmenovaná nemocnice vyjádřila tak, že tam obviněný nikdy hospitalizován nebyl. Pokud pak jde o námitku vztaženou k bodu 2 popisu skutku, obviněný opět zkresluje vyjádření soudu prvního stupně ze str. 9 rozsudku, kde se uvádí, že obviněný se živil „mimo jiné‟ i touto trestnou činností. Navíc tato okolnost nemá žádný vztah k naplnění znaků skutkové podstaty, tedy žádný vliv na právní posouzení jednání obviněného, a o případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry se tak jednat nemůže.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. C. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Jeho dovolání proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu