ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.245.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 245/2017-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 dovolání, které podal obviněný T. Č., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 4 To 313/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 5/2016 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného T. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 4 T 5/2016, byl T. Č. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který a za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2015, sp. zn. 3 T 23/2015, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z výše citovaného rozsudku.
Podle skutkových zjištění se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil v rámci tří z bodů popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž z bodu 1, v rámci kterého se trestné činnosti dopustil s dalšími spoluobviněnými, je dále citována pouze část označená 1b, která se obviněného přímo týká: „kdy A. P. přesně nezjištěnou část uvedeného množství chemických látek spotřeboval při výrobě pervitinu, kterou provedl v přesně nezjištěném množství případů, v období od 1. 11. 2013 do 8. 5. 2014, v rodinném domě v obci T. č. p. ..., okres Z., který měl pronajatý T. Č., který společně s A. P. pervitin vyráběl či mu s výrobou pervitinu pomáhal, případně A. P. opakovaně umožňoval pervitin v tomto jím pronajatém domě vyrábět z volně prodejných léků, které obsahují pseudoefedrin, chemickým procesem zvaným česká cesta, kdy k výrobě užívali chemické látky a předměty sloužící k nedovolené výrobě pervitinu, které A. P. nakupoval v prodejně Verkon v B., přičemž z množství A. P. odebraných chemických látek za toto období by bylo možno vyrobit od 7 858,54 g do 22 796,35 g pervitinu, a z množství 6 104 ks tablet Cirrus, od nichž byly nalezeny prázdné blistry na místě při domovní prohlídce dne 9. 5. 2014, by mohlo být, při účinnosti výroby metamfetaminu z efedrinu, popř. pseudoefedrinu ve výši 75 %, vyrobeno 496,153 gramů metamfetaminu hydrochloridu, za což od A. P. vždy T. Č. obdržel část vyrobeného pervitinu v množství 3-4 gramů, který T. Č. užil pro svoji potřebu, přičemž při zadržení dne 8. 5. 2014 měl u sebe T. Č. v kapse kalhot igelitový sáček s obsahem 0,068 g pervitinu a na pohovce vedle postele v obytné místnosti bylo v průhledném igelitovém sáčku 13,229 g pseudoefedrinu, přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., v platném znění, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), pseudoefedrin je uveden v kategorii 1, přílohy I, nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v kategorii 1, přílohy nařízení Rady (ES) č. 111/2005 jako prekursor, kdy je výchozí surovinou při nelegální výrobě metamfetaminu (pervitinu)“.
Podle bodu 2 výroku rozsudku soudu prvního stupně T. Č. „v pronajatém rodinném domě v obci T. č. p. ... v okrese Z. v období ode dne 1. 11.2013 do 8. 5. 2014 nejméně v jednom případě (vyjma případů uvedených v bodě l b) sám vyrobil chemickým procesem zvaným česká cesta nezjištěné množství drogy zvané pervitin obsahující metamfetamin, za pomocí v domě uložených věcí A. P. a dále v jedné z místností v přízemí domu pěstoval v pěstebním stanu za užití elektrotechnického celku v podobě zejména osvětlení, ventilátorů, pachového filtru, UV zářiče, zvlhčovače vzduchu s pomocí chemických pěstebních přípravků rostliny konopí, které poté sklidil a usušil, čímž získal drogu zvanou marihuana, která obsahuje látku delta-9-tetrahydrokanabinol (delta-9-THC), což je psychotropní látka zařazená do seznamu č. 5 přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, konopí je uvedeno mezi omamnými látkami zařazenými do seznamu č. 3 přílohy č. 3 téhož nařízení vlády, přičemž dne 9. 5. 2014 bylo v předmětném objektu zajištěno celkem 1 483,4 gramů sušeného konopí (marihuany), kdy následným chemickým rozborem bylo prokázáno, že obsahuje od 2,16 % do 3,45 % látku delta-9-THC“.
Podle bodu 3 výroku pak T. Č. „nejméně od měsíce ledna 2010 do konce měsíce března 2013 v přesně nezjištěných bytech ve městě B. opakovaně pěstoval zvláště za užití pěstebního stanu a elektrotechnického celku zejména v podobě osvětlení, ventilátorů, pachového filtru, zvlhčovače vzduchu s pomocí chemických pěstebních přípravků rostliny konopí, které poté sklidil a usušil, čímž vyrobil drogu zvanou marihuana, kterou následně kouřil, a která obsahuje látku delta-9-tetrahydrokanabinol (delta-9-THC), což je psychotropní látka zařazená do seznamu č. 5 přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, konopí je uvedeno mezi omamnými látkami zařazenými do seznamu č. 3 přílohy č. 3 téhož nařízení vlády“.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 4 To 313/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Jiřího Hory dovolání. Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V textu svého dovolání obviněný uvedl, že se odvolací soud nezabýval jeho argumenty. Nevypořádal se, stejně jako soud prvního stupně, se všemi významnými okolnostmi. Obviněný má za to, že mu vina v průběhu řízení nebyla prokázána. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné. Svědkyně G. nikdy neřekla, že spoluobviněnému P. chodil na půdu pomáhat. Uvedla pouze, že tam občas zašel na skok a nikdy se tam moc nezdržoval. Soud se v žádném případě nemá spokojit s tím, že pakliže se obviněný a spoluobviněný obviňují vzájemně, shledá je vinnými oba. Soudům obou stupňů obviněný dále vytýká neurčitost. Soud prvního stupně ve výroku uvádí, že měl společně s A. P. pervitin vyrábět nebo mu s výrobou pomáhat, případně mu umožnil výrobu v pronajatých prostorách. Soudy tedy nejsou schopny uvést, v jakém rozsahu se obviněný na trestné činnosti podílel. K tomu dodává, že nemovitost spoluobviněnému rozhodně nepronajímal za účelem výroby pervitinu. O tom nevěděl, a když to zjistil, vyzval jej k vystěhování.
K bodu 2 výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný konstatoval, že nebylo nijak prokázáno, že by se měl výroby pervitinu dopouštět. Z výpovědi svědkyně G. takový závěr nevyplývá. Ta pouze sdělila, že se „z věcí po P. pokoušel něco vytáhnout“. Podle obviněného se přitom jednalo o výrobu vitamínů na jeho problémy s erekcí. Marihuanu obviněný sice pěstoval, avšak nikdy v nemovitosti v T. Pěstební stan sice sestavil, ale nepoužíval.
K bodu 3 výroku rozsudku obviněný soudům vytýká, že nebylo prokázáno množství marihuany, které vyrobil. Nesouhlasí se zdůvodněním odvolacího soudu, podle kterého celé jeho jednání popsané v bodech 1b, 2 a 3 tvoří jeden skutek, tedy není třeba tuto okolnost zjišťovat, neboť již v bodě 1b došlo ke značnému rozsahu spáchání skutku. Podle obviněného je nutné vyhodnotit, jaké množství marihuany vyrobil. Jeho jednání by pak v tomto bodě mělo být kvalifikováno podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Současně ale má za to, že body 2 a 3 výroku jsou natolik obecné, že se skutečně může jednat o jeden skutek a obviněný je tak fakticky trestán dvakrát.
K výroku o trestu obviněný poznamenává, že nebylo přihlédnuto k jeho částečnému doznání a k průběhu aktuálního výkonu trestu, kde je velmi dobře hodnocen. Ve věznici s dozorem má obviněný větší možnost pracovního uplatnění, což by výrazně přispělo k jeho nápravě. Navíc je pro drogovou trestnou činnost trestán poprvé.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 4 To 313/2016, a věc vrátil k dalšímu projednání.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného vzhledem k povaze uplatněných námitek nehodlá věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces.
Z naznačeného výkladu je patrné, že většina námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi napadá právě skutková zjištění. Nad rámec dovolacího řízení k tomu lze uvést, že soudy až na níže uvedenou výjimku logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak k daným skutkovým závěrům dospěly, a jejich zdůvodnění nebudí pochybnosti. Obviněný v rámci svých námitek určité důkazní prostředky opomíjí. Pokud např. uvádí, že svědkyně G. neřekla, že by chodil spoluobviněnému na půdu s výrobou pervitinu pomáhat, nezmiňuje již, že soudy vycházely nejen z výpovědi této svědkyně, ale i z dalších důkazů, např. nalezených gumových rukavic s jeho DNA.
Námitka, podle které soudy nebyly schopny určit rozsah, v jakém se na jednání popsaném pod bodem 1 výroku obviněný podílel, je pak spíše procesního charakteru, neboť napadá poněkud nešťastné vyjádření zapojení obviněného do trestné činnosti ve výroku rozsudku. Na právní kvalifikaci skutku ovšem tato námitka nemůže mít vliv, neboť v kontextu odůvodnění rozsudku je zřejmé, že obviněný nejen umožňoval A. P. pervitin v domě vyrábět, ale také za ním docházel a z nalezených gumových rukavic je zřejmé, že se přímo vlastní činností na výrobě podílel. Nepřímo tomu nasvědčuje také to, že se po odchodu A. P. o výrobu pervitinu sám pokoušel (viz bod 2 výroku). V každém případě tedy obviněný část skutku popsanou pod bodem 1b spáchal jako spolupachatel, nemohlo se jednat např. o účastenství ve formě pomoci (ačkoli je v popisu skutku použitý výraz „pomáhal“, nejedná se o pomoc v právním smyslu).
Poněkud složitější je situace u jednání popsaného pod bodem 2 výroku rozsudku, pokud jde o výrobu pervitinu. V daném případě z rozsudku soudu prvního stupně ani z rozhodnutí odvolacího soudu skutečně nelze dovodit, na základě čeho dospěly soudy k závěru, že obviněný výrobu pervitinu dokončil. Svědkyně G. vypověděla, že se o výrobu pokusil, ale nepovedlo se mu to. Dále k tomu soud prvního stupně zmiňuje pouze to, že k výrobě mělo dojít dne 7. 5. 2014 a následujícího dne byl obviněným vydán igelitový sáček s bílým práškem a byl zajištěn průhledný igelitový sáček s 13,229 g pseudoefedrinu (viz str. 32). Skutečnost, že obviněný měl u sebe následující den sáček s bílým práškem, však nijak nedokládá (byť by se jednalo o metamfetamin, což však soud ani neuvádí), že obviněný byl úspěšný při výrobě pervitinu. Soudy se nijak nezabývaly např. výrobním procesem pervitinu, tedy zda je možné den následující po výrobě získat sypký „bílý prášek“. Závěr, že obviněný vyrobil v rámci jednání popsaného pod bodem 2 výroku nezjištěné množství pervitinu, je tedy v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
Současně je však třeba konstatovat, že toto pochybení na postavení obviněného nemohlo mít vliv. Z provedených důkazů totiž nepochybně vyplývá, že se obviněný o výrobu pokusil. Vzhledem k tomu, že dané jednání tvoří jeden skutek s následně popsaným pěstováním marihuany a také s bodem 1b výroku rozsudku, jedná se pouze o malou část skutku, jehož převážná většina byla dokonaná. Pokud by soud prvního stupně ve výroku rozsudku správně uvedl, že šlo o jednání dílem nedokonané, postavení obviněného by to podstatně neovlivnilo a ani výroku o trestu by se změna nijak nedotkla. Z tohoto důvodu tedy Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
K námitkám směřovaným do bodu 2 výroku rozsudku je pak třeba dodat, že v případě pěstování konopí lze skutkové závěry soudů naopak označit za logické a přesvědčivé.
K bodu 3 výroku obviněný nejprve namítá, že toto jednání netvořilo jeden skutek s prvními dvěma body, jak uvedl odvolací soud, a mělo proto být zjištěno množství vyrobené marihuany, resp. měl být obviněný uznán vinným podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Ačkoli tato námitka odpovídá zvolenému dovolacímu důvodu, je třeba ji označit za nepřípustnou. Pokud by totiž bylo obviněnému vyhověno, muselo by být jeho jednání kvalifikováno jako dva trestné činy, tedy mimo zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku by se dopustil dalšího přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Námitka tedy směřuje v jeho neprospěch. Poslední tvrzení, že body 2 a 3 výroku jsou natolik obecné, že se skutečně může jednat o jeden skutek a obviněný je tak fakticky trestán dvakrát, se jeví jako zmatečné a Nejvyššímu soudu není zřejmé, v jakém smyslu je obviněný „fakticky dvakrát trestán“.
Pokud jde o námitky směřující do výroku o trestu, lze uvést, že k nápravě vad tohoto výroku je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je zřejmé, že obviněný se touto námitkou domáhá právě přehodnocení výměry trestu, ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád. Navíc je z odůvodnění obou rozhodnutí zřejmé, že soudy uvedená hlediska zvážily a své závěry řádně odůvodnily.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Dovolání obviněného T. Č. proto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu