ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.342.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 342/2017-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. 7. 2017 dovolání obviněného P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 14 To 256/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 40/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 6 T 40/2016, byl obviněný P. J. uznán vinným ad 1), 2) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a ad 3) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a sbíhající se přečiny křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 2 T 74/2016, jenž nabyl právní moci dne 9. 6. 2016, byl obviněný P. J. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Citovaným rozsudkem byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 2 T 74/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost pak nutno uvést, že okresní soud rovněž rozhodl o vině a o trestu ohledně spoluobviněného J. S. a o uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jež bylo blíže specifikováno ve výroku citovaného rozsudku.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění P. J. a J. S. dopustili trestné činnosti tím, že
,,obžalovaný P. J.
1) v období nejméně od měsíce července do měsíce srpna 2015 v M. V., okres T., nejméně v 2 případech poskytl L. Š., rostlinnou drť konopí ve formě marihuany ke společnému kouření v množství na tzv. jointa,
2) v období nejméně od počátku měsíce listopadu 2015 do 24. 11. 2015 v S. Ú. i na jiných místech, nejméně v 1 případu poskytl drogu pervitin v množství na jednu dávku zdarma T. N.,
obžalovaný P. J. a J. S. společně
3) v období od 15. 11. 2015 do 28. 12. 2015 v S. Ú., okres T., v L. ul. čp. ... v bytě č. ..., který měl pronajatý obžalovaný S., společně nejméně v 5 případech vyrobili z léku Modafen postupem založeným na dehydroxylaci pseudoefedrinu drogu pervitin v celkovém množství nejméně 15 g, který zčásti užili pro svoji potřebu a zčásti poskytli dalším osobám, a to obžalovaný J. prodal nejméně ve 4 případech drogu pervitin v množství na jednu dávku celkem za částku 5 000 Kč – 6 000 Kč P. Š., a obžalovaný S. v jednom případě poskytl v množství do 1 g pervitin zdarma R. M., a K. F.,
přičemž droga pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin (+)-1-fenylmethylaminopropan, která je uvedena v příloze č. 5 seznamu psychotropních látek č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, výroba a distribuce této látky za účelem toxikomanského zneužití je zakázána, čehož si byli obžalovaní vědomi, rostlina konopí (rod Cannabis) je uvedena v příloze č. 3 seznamu omamných látek č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, obsahuje účinnou látku delta-9-THC – tetrahydrokanabinol – uvedenou v příloze č. 4 seznamu psychotropních látek č. 4 uvedeného nařízení vlády a k zacházení s touto látkou je třeba zákonného přivolení, které obžalovaný J. neměl“.
3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně však podali obvinění P. J. a J. S. odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 14 To 256/2016, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil, a to ohledně obviněného P. J. v celém výroku o trestu. Odvolací soud pak podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. J. při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 2 T 74/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Pro úplnost pak lze uvést, že odvolání obviněného J. S. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podaném dovolání obviněný předně obecně namítl, že přisuzovaný skutek mu nebyl prokázán, odvolací soud neprovedl a nezabýval se jím navrženými důkazy, přičemž provedené důkazy byly hodnoceny nepředvídatelně a v rozporu se zásadami in dubio pro reo a testis unus, testis nullus a dále, že nebyla prokázána subjektivní a objektivní stránka stíhaného trestného činu. Takovým postupem odvolacího soudu přitom mohlo být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
6. Pod bodem III. dovolání obviněný následně konkretizoval námitku neprovedení jím navržených důkazních návrhů, a to ztotožnění otisků prstů obviněného s otisky zajištěnými na laboratorním nádobí, ve kterém obviněný J. S. vařil pervitin, výslech prodavačů z lékáren, kde měl údajně obviněný nakupovat léky za účelem výroby pervitinu, déle pak prokázání, že rostlinná drť konopí, kterou měl obviněný poskytovat, obsahovala zakázané látky, a konečně doklad o tom, že droga, kterou měl obviněný poskytnout T. N., byla skutečně drogou.
7. V bodě IV. dovolání obviněný dále podrobně rozvedl důvody nepřezkoumatelnosti a nepředvídatelnosti skutkových závěrů soudů obou stupňů, když zejména upozornil, že v daném případě se jednalo o situaci tvrzení proti tvrzení, a to navíc za stavu, kdy svědci vypovídali rozporuplně a pokaždé jinak. Obviněný proto namítl, že důkazy, na nichž stojí výrok o jeho vině, nejsou ústavně konformní a soudy obou stupňů měly vycházet ze zásad in dubio pro reo a testis unus, testis nullus . Dále též upozornil, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s rozhodováním Evropského soudu pro lidská práva, neboť jsou založena pouze na tzv. magickém myšlení, kdy skutkové závěry jsou pouze tvrzeny, aniž by však byly podloženy konkrétním důkazem. Na podporu této námitky pak obviněný připojil i přílohu ke svému dovolání, v níž provedl vlastní korekturu a následný rozbor některých pasáží z rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný rovněž v této souvislosti poukázal na chybný závěr soudů obou stupňů, pokud ve svých rozhodnutích vycházely z předpokladu, že dokazování v soudním řízení není možné převést do matematické rovnice.
8. V bodech V. až IX. dovolání pak obviněný podrobně rozebral výpovědi jednotlivých svědků, přičemž dospěl k závěru, že jeho vinu neprokazují, neboť každé tvrzení svědka je vyvráceno opačným vyjádřením obviněného. Soudy obou stupňů rovněž nevzaly v úvahu, že žádný ze svědků, kromě nevěrohodného svědka P. Š., nepotvrdil, že by obviněný omamnou nebo psychotropní látku komukoliv prodal, či vyrobil. Soud prvního stupně navíc pochybil, když nedůvodně odmítl provést test svědka R. M. na přítomnost návykových látek v době podání jeho výpovědi před soudem. Obviněný dále upozornil, že soudy obou stupňů se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nevypořádaly se všemi znaky trestného činu. V návaznosti na to pak obviněný shrnul judikatorní východiska pro aplikaci zásady in dubio pro reo , kterou však soudy obou stupňů nerespektovaly. Závěrem své argumentace pak namítl, že v napadených rozhodnutích nebyla prokázána pohnutka, resp. subjektivní motivace obviněného ke spáchání trestného činu.
9. Obviněný proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 14 To 256/2016, případně též řízení mu předcházející, a aby buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře věc znovu projednat, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
10. K dovolání obviněného P. J. se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 190/2017 ze dne 18. 5. 2017). Ve svém vyjádření státní zástupce předně poukázal na meze dovolacího přezkumu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž následně konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a zároveň řádně provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
11. Z obsahu napadených rozhodnutí lze rovněž dovodit, že soudy se obhajobou obviněného velmi pečlivě zabývaly, přičemž ji náležitě konfrontovaly s obsahem provedených důkazů, což zároveň vyústilo v redukci rozsahu přisouzené trestné činnosti oproti žalovanému rozsahu. Domáhá-li se tedy obviněný zásady testis unus, testis nullus, nelze mu dle názoru státního zástupce vůbec přisvědčit. Obviněný totiž tuto zásadu zjevně deformuje a zcela ignoruje zákonný rámec vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů. Pokud tedy obviněný namítl nutnost hodnocení důkazní materie v souladu se zásadami aplikované matematiky, nutno mu oponovat, neboť soudcovská úvaha o skutkovém stavu se svou povahou zcela zjevně vymyká striktně matematickému uvažování, jak na to ostatně soudy obou stupňů podrobně poukázaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Soudy obou stupňů tak postupovaly v naprostém souladu se zákonem, na čemž nemůže nic změnit ani poněkud zavádějící argumentace obviněného stran tzv. magického myšlení a struktury rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
12. Pokud obviněný rovněž odkázal na přílohu svého dovolání, v níž provedl vlastní ,,korekturu“ formulací odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, má státní zástupce za to, že takový ,,rozbor“ obsahově zcela zřetelně koliduje s mezemi přípustnosti dovolání ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř., a z tohoto důvodu se jím nemohl blíže zabývat.
13. Státní zástupce se dále neztotožnil ani s názorem obviněného, že ve věci existují tzv. opomenuté důkazy, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud se s důkazními návrhy obviněného v dostatečném rozsahu vypořádal.
14. Odklon z rámce uplatněného dovolacího důvodu je pak nezřetelněji patrný v bodě V. dovolání, kde obviněný předestřel pouze vlastní hodnocení provedených důkazů, přičemž meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přesahují i následně vznesené námitky. Pouze nad rámec proto státní zástupce poukázal, že pokud obviněný vytkl, že nebyla prokázána jeho subjektivní motivace ke spáchání činu, tak z hmotněprávního hlediska tato námitka postrádá význam již proto, že se jedná o námitku skutkovou a pohnutka navíc není ani složkou přisouzeného trestného činu.
15. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného obsahově žádný z dovolacích důvodů nenaplňuje, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
20. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky, že obviněnému nebylo bez důvodných pochybností prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
22. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
23. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
24. Nejvyšší soud s ohledem na uplatněnou argumentaci dále v obecné rovině konstatuje, že námitka týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů není rovněž svojí povahou námitkou hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina“)vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
25. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).
26. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je však s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o tzv. opomenuté důkazy ani o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
27. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec konstatuje, že pokud obviněný namítl, že na základě provedených důkazů nebyla prokázána jeho vina (jakož ani subjektivní a objektivní stránka) ve vztahu k přisuzované trestné činnosti, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkového stavu popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je naopak možno poukázat na řádné a logické hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l. 354-357), s nímž se poté plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 449-453). Ve stručnosti pak lze zrekapitulovat, že soud prvního stupně na základě řádně provedených důkazů (zejména výpovědi obviněného J. S., svědeckých výpovědí R. M., T. N., E. M., P. Š., ale i listinných důkazů v podobě odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, protokolu o provedení domovní prohlídky, pořízené fotodokumentace, atd.) vymezil přesně definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru, že obviněný svým jednáním beze zbytku naplnil všechny znaky skutkové podstaty přisuzovaných přečinů. Soudy obou stupňů shodně a bez důvodných pochybností shledaly, že obviněný svým jednáním popsaným pod bodem 1) a 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně neoprávněně jinému opatřil ve dvou zmíněných případech psychotropní látku, přičemž je nepochybné, že se šlo o úmyslné jednání ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Rovněž pak shledaly, že jednáním pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný P. J. (a spoluobviněný J. S.) naplnil znaky skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť neoprávněně vyrobil a následně jinému prodal psychotropní látku, přičemž ani v tomto případě nelze pochybovat, že šlo o úmyslné jednání podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je tedy zřejmé, že námitky obviněného stran neprokázání objektivní a subjektivní stránky přisuzovaných trestných činů nemohly v žádném směru obstát, neboť nejenže se jedná o námitky výhradně skutkové a procesní (a tedy neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu), ale i zcela účelové a neopodstatněné.
28. Pro úplnost pak lze uvést, že pokud obviněný namítl, že ze strany soudů obou stupňů nebyla prokázána jeho pohnutka, resp. subjektivní motivace ke spáchání trestného činu, jedná se opětovně o námitku ryze skutkové povahy a navíc i právně irelevantní. Pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku totiž zákon obligatorně vyžaduje zavinění ve formě úmyslu (§15 tr. zákoníku) a nikoli další subjektivní znaky jako např. pohnutku, cíl nebo záměr. Tyto jsou proto ve vztahu k naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu pouze znaky fakultativními. Stran zavinění obviněného pak Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 359-360), z něhož jednoznačně vyplývá závěr o úmyslném jednání obviněného, a to ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
29. Nejvyšší soud dále konstatuje, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly i všemi důkazními návrhy obviněného, avšak v tomto směru dospěly důvodně k závěru, že tyto navrhované důkazy jsou pro rozhodnutí v této trestní věci nadbytečné, neboť jejich provedením by nemohlo být dosaženo žádné podstatné změny skutkového stavu. V této souvislosti pak lze v podrobnostech odkázat na přiléhavou argumentaci soudu prvního stupně (č. l. 353), kde se vyjádřil k nadbytečnosti důkazního návrhu na vyšetření svědka R. M. na přítomnost návykových látek, jakož i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (č. l. 450), který zdůraznil, že důkazní materiál, z něhož soud prvního stupně vycházel, lze označit za dostatečný, a to i ve vztahu k hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí a výslechů obviněných, přičemž právě tyto důkazy, posuzované v kontextu se zajištěnými důkazy listinnými a věcnými, představují důkazy stěžejní, a proto odvolací soud shledal návrhy obviněného na doplnění dokazování v předmětné věci nadbytečnými. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že za situace, kdy soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích tímto způsobem řádně vysvětlily neprovedení navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost, nelze uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů ani o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
30. Pokud obviněný v dalším okruhu námitek poukázal, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině na základě nevěrohodných svědeckých výpovědí, přičemž v rámci hodnocení důkazů nerespektovaly zásady in dubio pro reo a testis unus, testis nullus a nepostupovaly ani v souladu s disciplínou aplikované matematiky – tzv. teorií her, tak s těmito námitkami se rovněž nelze ztotožnit.
31. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že trestní řád v §2 odst. 6 při vyjádření zásady volného hodnocení, ale ani v žádných jiných ustanoveních, nestanovuje žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti). Zásada volného hodnocení důkazů je totiž vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 40-41).
32. Při hodnocení např. svědeckých výpovědí dvou skupin svědků, z nichž jedna potvrzuje obhajobu obviněného, je tak třeba uvážit všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž se soud musí především vypořádat s konkrétními skutečnostmi vyplývajícími ze svědeckých výpovědí jednotlivých svědků. Dále je třeba hodnotit, zda výpověď každého svědka je logická, zda se svědek, byť i pokud jde o méně významné skutečnosti, neodchyluje od své předchozí výpovědi i od ostatních svědeckých výpovědí, přičemž musí posoudit a zhodnotit všechny takové zjištěné rozpory ve výpovědích svědků a jejich příčiny, souvislost a návaznost svědeckých výpovědí navzájem i na ostatní důkazy a prokázané skutečnosti, jakož i kladný či záporný poměr svědků k obviněnému apod., neboť jedině tak může získat bezpečný a spolehlivý základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 5 Tz 107/98).
33. Pokud obviněný v postupu soudů spatřoval také porušení zásady in dubio pro reo , je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
34. Posuzováno těmito hledisky je pak zřejmé, že soudy obou stupňů náležitě a pečlivě rozebraly jednotlivé svědecké výpovědi z hlediska jejich věrohodnosti a návaznosti na ostatní provedené důkazy, jakož i všechny relevantní okolnosti případu, a dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti. Ačkoliv se tedy obviněný snažil poukázat, že v dané věci proti sobě stály dvě protichůdné verze skutkového děje (zejména obhajoba obviněného s akcentací křivé výpovědi obviněného J. S. i dalších svědků a na druhé straně právě tyto svědecké výpovědi navazující na další provedené důkazy) nelze mít za to, že tato skutečnost bude ,,automaticky“ představovat výhodu pro obviněného v souvislosti se zásadou presumpce neviny a s ní spojenou zásadou in dubio pro reo . Jak již bylo výše uvedeno, uplatnění této zásady je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V tomto směru však nutno zdůraznit, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně vyjádřil ke každé svědecké výpovědi, a to včetně odchylek v jednotlivých výpovědích z přípravného řízení a z hlavního líčení, přičemž následně logicky a řádně objasnil, z jakého důvodu tu kterou svědeckou výpověď považoval za věrohodnou (případně v jakém rozsahu) či naopak a jakými úvahami se řídil při vymezení konkrétních skutkových zjištění (č. l. 355-357). Soud prvního stupně se pak rovněž vypořádal s obhajobou obviněného spočívající v tom, že se přisuzovaného jednání nedopustil a že se jednalo o pomstu a křivé obvinění ze strany spoluobviněného J. S. (č. l. 356). Nelze též opomenout, že soud prvního stupně postupoval v naprostém souladu se zásadou in dubio pro reo (byť je obviněný odlišného názoru), neboť za situace, kdy vyvstaly jakékoli pochybnosti o vině obviněného – konkrétně u poskytnutí drogy T. H. – toto jednání z výroku o vině vypustil (č. l. 355). S tímto postupem a se závěry soudu prvního stupně ohledně hodnocení jednotlivých důkazů se následně na základě svého přezkumu plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 451).
35. Dále nutno zdůraznit, že soudy obou stupňů se dostatečně a správně vypořádaly s námitkami obviněného stran aplikace tzv. teorie her na hodnocení důkazů (č. l. 355, 451), přičemž s jejich argumentací se plně ztotožňuje i Nejvyšší soud. Pouze ve stručnosti a s ohledem na již výše uvedená teoretická východiska tak Nejvyšší soud připomíná, že proces hodnocení důkazů nemůže být omezen toliko na matematické sčítání a odečítání důkazů svědčících o prokázání či neprokázání určité skutečnosti, tj. nemůže být vnímán jako pouhá matematická rovnice, v níž má každý důkaz stejnou důkazní sílu. Takový postup by představoval hrubý rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v §2 odst. 6 tr. ř. Pokud totiž soud dospěje po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že určitý důkaz, resp. určitá svědecká výpověď je věrohodná, není ničím zpochybněna a je schopná vysvětlit skutkový děj tak, jak se odehrál, a zároveň na druhé straně jí odporující důkaz je vyvrácen, a soud v odůvodnění svého rozhodnutí tyto své hodnotící úvahy náležitě vyloží, nejsou splněny podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo, a to ani v případě, že by jednalo o situaci tvrzení proti tvrzení, neboť soud pochybnosti nemá. Pro úplnost pak Nejvyšší soud upozorňuje, že soudy obou stupňů při svých závěrech o vině obviněného nevycházely pouze z osamocených důkazů, nýbrž se jednalo o komplexní zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž v podrobnostech lze odkázat zejména na svědeckou výpověď spoluobviněného J. S., svědecké výpovědi R. M., T. N., E. M., P. Š., ale i listinné důkazy v podobě odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, protokol o provedení domovní prohlídky, pořízenou fotodokumentaci atd. V tomto směru proto v rozhodnutích soudů obou stupňů nelze shledat žádná pochybení.
36. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř. ani čl. 40 odst. 2 Listiny. Jimi učiněná skutková zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů naplnila i požadavky přezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Soudy obou stupňů navíc dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti, a v takovém případě nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo . Je proto zřejmé, že výše uvedené skutkové a procesní námitky obviněného zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
37. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. J. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu