ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.687.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 687/2017-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2017 dovolání, které podal obviněný A. A. A., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 6 To 542/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 100/2016 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. A. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 67 T 100/2016, byl A. A. A. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu třiceti měsíců a k trestu propadnutí věci, a to částky 3 000 Kč.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 30. 9. 2016 v době kolem 21:10 hod. v P., v ulici R. nabídl G. R. M., ke koupi kokain, s čímž G. R. M. souhlasil, načež se oba přesunuli do ulice P. před dům č. p. ..., kde obviněný předal G. R. M. oproti smluvené úhradě 3 000 Kč dva kusy zlatnických sáčků obsahující bílou práškovitou látku o celkové hmotnosti 1,44 g, v níž bylo následnou chemickou expertizou zjištěno, že se jedná o kokain obsahující 0,58 g kokainu base, který je v souladu s §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, uveden v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka omamná.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 6 To 542/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Václavka dovolání . Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V textu svého dovolání obviněný nejprve zrekapituloval obsah svého odvolání a poté uvedl, že odvolací soud pouze shrnul skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by svá tvrzení dále rozváděl nebo se zabýval jeho námitkami. Navíc obviněnému de facto kladl za vinu, že nevypovídal, což je v rozporu s ustanovením §33 odst. 1 tr. ř. V případě výroku o trestu pak nepochopitelně uzavřel, že dovolatel nemá v České republice sociální zázemí, ačkoli ten navrhl provedení výslechu své přítelkyně. Následně obviněný zopakoval své odvolací námitky, které podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu a tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Konstatoval, že oba svědkové policisté přiznali, že neviděli, k předání jaké věci mezi obviněným a svědkem došlo, neboť situaci sledovali z určité vzdálenosti a bylo šero. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 k tomu obviněný uvedl, že nelze obecně bez dalšího přikládat větší váhu výpovědím policistů jako příslušníků mocenských složek oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné státní pravomoci vykonávány. Dále konstatoval, že u něj nebyly nalezeny žádné další drogy ani větší obnos peněz. Nebyly zajištěny daktyloskopické ani biologické stopy. Žádné svědectví pana M. nebylo před soudem provedeno, neboť ten se k hlavnímu líčení nedostavil a obviněný nesouhlasil se čtením záznamu o podaném vysvětlení. Jeho sdělení je tak zprostředkováno pouze výpovědí svědka V., který s ním hovořil bez jakéhokoli poučení a bez přítomnosti tlumočníka. Policisté pak u hlavního líčení nebyli schopni říci, kolik peněz měl dovolatel u sebe. Ten tvrdil, že měl čtyři tisíce korun, přičemž nerozumí tomu, proč mu byly zabaveny pouze tři. K nemožnosti využít zprostředkované výpovědi obviněný poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 16. 6. 2011.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný spojil se svou argumentací ohledně nedostatečného vypořádání se s odvolacími námitkami ze strany odvolacího soudu. Má za to, že nedošlo k věcnému projednání jeho odvolání a on tak byl zbaven přístupu ke druhé instanci.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a zprostil jej obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nehodlá věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi napadá právě skutková zjištění. Obviněný pouze formálně uvádí, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno. Veškerá konkretizující argumentace pak směřuje proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů. K tomu je možno nad rámec dovolacího řízení konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Dovolací námitky již byly uplatněny v odvolacím řízení a v rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně reflektovány. Ačkoli by se jistě nabízela možnost zajistit a provést další důkazy, jako daktyloskopické či biologické stopy nebo výslech svědka G. R. M. prostřednictvím dožádání, §2 odst. 5 tr. ř. po orgánech činných v trestním řízení požaduje, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Takový rozsah byl v dané věci podle názoru Nejvyššího soudu zachován. Obviněný ve svém dovolání totiž opomíjí podstatné okolnosti vyplývající z výpovědí zasahujících policistů, jako byl průběh skutkového děje typický pro případy prodeje drogy, soulad jejich výpovědí s dalšími důkazy, tedy zajištěnou drogou a finanční částkou, a oproti tomu nekorespondující vysvětlení obviněného, proč došlo ke kontaktu s G. R. M. Nejedná se proto o situaci, kdy by soudy automaticky přikládaly větší váhu výpovědi policistů než výpovědi obviněného.
Pokud jde o výpověď zasahujícího policisty ohledně rozhovoru s G. R. M., tato pochopitelně nemůže nahrazovat výpověď svědka M. a je pouze odrazem toho, co vnímal svědek V. a jako taková byla také soudy hodnocena. Obviněným citovaný nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, pak na danou situaci nelze vztáhnout, neboť v jeho případě šlo o situaci, kdy odsouzení bylo založeno de facto pouze na doznání obviněného, které učinil ve stavu silného ovlivnění alkoholem a které následně vzal zpět. Zasahující policisté vypovídali pouze o okolnostech podání výpovědi obviněným. V nyní projednávaném případě obviněný nebyl odsouzen pouze nebo zejména na základě citované části výpovědi svědka V. týkající se sdělení G. R. M., oba policisté byli přímými svědky události a je zde rovněž zajištěná droga a finanční částka.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, která nemůže být naplněna za situace, kdy jeho odvolání bylo věcně projednáno podle §254 tr. ř. Druhá alternativa citovaného dovolacího důvodu pak nebyla naplněna, neboť obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. A. A. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 6. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu