ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.786.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 786/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 31. 8. 2017 dovolání obviněného M. Č., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 746/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 177/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 32 T 177/2015, byl obviněný M. Č. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. Č. dopustil trestné činnosti tím, že
,,od přesně nezjištěného dne letních měsíců roku 2014 do přesně nezjištěného data měsíce ledna roku 2015, v Č. B., zejména v prodejních prostorách OD Tesco, případně u OD Albert ve Č. D., ale i jinde, prodal J. K.,v cca osmnácti až dvaceti případech účinnou dávku drogové látky pervitin, za různé ceny od 200,- Kč do 300,- Kč, ve 4 případech za částku 500,- Kč, tedy nejméně za celkovou cenu 6000,- Kč, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 32 T 124/2009, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2009 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 To 712/2009-232) odsouzen mimo jiné i pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ust. §187 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž byl usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 10. 2015, sp. zn. 40 PP 377/2013, podmíněně propuštěn z výkonu tohoto testu, a byla mu stanovena zkušební doba do 10. 10. 2016,
a drogová látka pervitin (methamfetamin) je uvedena v příloze č. 5 seznamu II. zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, přičemž pro nakládání s ní je dle zákona třeba zvláštního povolení, kterým obžalovaný nedisponoval“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací toto odvolání projednal a usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 746/2016, jej podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
5. V podaném dovolání pak předně namítl, že soudy obou stupňů nemohly na základě provedených důkazů dospět k závěru, že obviněný spáchal přisuzovaný trestný čin. Soudy totiž v tomto směru nepřípustně vycházely pouze z jediného důkazu, a to z výpovědi svědkyně J. K., která je však v rozporu s dalšími provedenými důkazy a nelze ji hodnotit jako věrohodnou. V této souvislosti obviněný poukázal na důkaz v podobě kamerového záznamu z OD Tesco, který rozhodně neprokazuje předávání drogy tak, jak to vyplývá z výpovědi svědkyně J. K. Pokud soudy dále polemizovaly, že výpověď dotčené svědkyně potvrzují výpovědi svědků V. K. a K. S., tak s tímto závěrem rovněž nelze souhlasit. Tito svědci totiž neviděli nic přímo, jejich výpovědi nutno hodnotit jako domněnky, a jako takové tedy nemohly být podkladem pro uznání obviněného vinným.
6. S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. K dovolání obviněného M. Č. zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 532/2017 ze dne 24. 5. 2017), v němž Nejvyššímu soudu sdělil, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
10. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
11. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
12. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Pokud jde dále o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky, že obviněnému nebylo bez důvodných pochybností prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
15. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
16. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
17. Přestože obviněný námitku spočívající v existenci extrémního nesouladu ve svém dovolání výslovně neuplatnil, při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
18. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec konstatuje, že pokud obviněný namítl, že na základě provedených důkazů nemohla být prokázána jeho vina ve vztahu k přisuzované trestné činnosti, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkových zjištění vztahujících se k nedovolenému prodeji pervitinu ze strany obviněného je naopak možno poukázat na logické a náležité hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l. 160-162), přičemž s těmito skutkovými závěry se v rámci svého přezkumu plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 180-181) a na tomto místě také Nejvyšší soud. Ve stručnosti pak lze zrekapitulovat, že soud prvního stupně na základě řádně provedených důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí J. K., V. K., K. S., kamerových záznamů a dalších listinných důkazů, vymezil přesně definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru, že obviněný M. Č. opakovaně a neoprávněně prodal J. K. psychotropní látku pervitin, přestože byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Pokud jde dále o námitku obviněného ohledně nevěrohodnosti svědkyně J. K., Nejvyšší soud konstatuje, že předmětnou problematikou se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval již soud prvního stupně (č. l. 161-162) a poté i soud odvolací (č. l. 180-181). V této souvislosti tak lze pouze připomenout, že soudy obou stupňů hodnotily výpovědi všech svědků, a to jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž se zabývaly i rozpory a nejasnostmi v jejich výpovědích, a poté dostatečně vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a svědkům H. Č. a A. G., ale vycházely ze svědeckých výpovědí J. K., V. K. a K. S., kteří se přesvědčivě vyjádřili k okolnostem ohledně prodeje pervitinu, a to včetně místa, času, způsobu a formy realizace takového jednání. Je proto zřejmé, že argumentace obviněného je v tomto směru ryze účelová, neboť soudy obou stupňů náležitě rozebraly jednotlivé svědecké výpovědi z hlediska jejich věrohodnosti i návaznosti na ostatní provedené důkazy a takový postup pak plně odpovídá dikci §2 odst. 6 tr. ř.
19. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Jimi učiněná skutková zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Soudy obou stupňů rovněž dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů naplnila i požadavky přezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. Je proto zřejmé, že uplatněné skutkové a procesní námitky obviněného zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Pokud jde konečně o opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že jej obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tato vada nebyla v odvolacím řízení odstraněna. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného však nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz argumentace výše), nemohl být dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
21. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. Č. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu