ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.16.2017.1
sp. zn. 11 Tvo 16/2017-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2017 stížnost podanou obviněným L. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 5 To 57/2017, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného L. H. zamítá.
Odůvodnění:
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 45 T 3/2009, uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a pokusem přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §21 odst. 1 k §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Usnesením ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 5 To 57/2017, rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. tak, že se obviněný ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, v níž uvedl, že důvody, pro které je držen ve vazbě, už pominuly a riziko jeho uprchnutí je nyní podstatně nižší. Obviněný nyní nemá žádnou motivaci, aby se skrýval, má zájem na své obhajobě v rámci trestního stíhání. Již dříve složil slib a také jeho rodiče za jeho chování převzali záruku. Nabídnuta byla dokonce i peněžitá záruka, ale tyto skutečnosti nebyly shledány jako dostatečné. Důkazní situace ve věci se od počátku hlavního líčení diametrálně změnila v jeho prospěch. Obviněný nepopřel, že se po podání obžaloby skrýval, protože se obával postupu orgánů činných v trestním řízení, ale nyní již takový důvod pominul. Upozorňoval také na své zdravotní potíže související s trváním vazby. Závěrem obviněný navrhl, aby napadené rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil a propustil jej na svobodu, případně vazbu nahradil jiným opatřením.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím zcela ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění. Vrchní soud k důvodu tzv. útěkové vazby poukázal na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné i na nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
V této souvislosti vrchní soud hodnotil trest, který byl obviněnému nepravomocně uložen soudem prvního stupně, a který mu ve stejné výši stále reálně hrozí vzhledem k existenci důvodného podezření z trestné činnosti. Dále přitom vzal v úvahu skutečnost, že obviněný byl od počátku stíhán jako uprchlý, po pravomocném skončení trestního stíhání byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu ze dne 17. 10. 2011 zadržen až dne 17. 5. 2016, načež požádal o zrušení předchozích rozhodnutí a opakování trestního řízení. Celkem se obviněný před orgány činnými v trestním řízení skrýval téměř osm let. Z tohoto důvodu také vrchní soud nenahradil vazbu jiným opatřením.
S rozhodnutím vrchního soudu a jeho odůvodněním se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Je zřejmé, že jedinou skutečností, která se od posledního rozhodování o vazbě změnila, je nepravomocné odsouzení obviněného k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, čímž je obava ve smyslu §67 písm. a) tr. ř. značně zesílena. Argumentace obviněného, že obava z jeho útěku pominula, spočívá pouze na jeho vlastním tvrzení bez uvedení jakýchkoli konkrétních objektivních důvodů, proč by tomu tak mělo být. Nejvyšší soud si přitom stěží dokáže představit skutečnost, na základě které by obava z útěku nebo skrývání obviněného pominula poté, co se již v předchozím řízení trestnímu stíhání téměř osm let vyhýbal. Naopak vazební důvod je tímto naplněn v takové intenzitě, že nelze ani v náznaku uvažovat o nahrazení vazby jiným opatřením. Údajné zdravotní potíže spojené s výkonem vazby obviněný nekonkretizoval.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu