ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.3.2017.1
sp. zn. 11 Tvo 3/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 stížnost tlumočnice Ing. B. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 4 To 56/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 4 To 56/2016, ve věci obviněného V. B., a spol., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 9/2015 bylo rozhodnuto podle §29 odst. 2 tr. ř., že se tlumočnici Ing. B. H. určuje odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 2 581 Kč (z toho odměna za 4 hodiny tlumočnického úkonu 1 400 Kč, náhrada cestovních výdajů 993 Kč a náhrada nutných výdajů za dvě hodiny 188 Kč).
Proti tomuto usnesení podala Ing. B. H. včas stížnost, v níž uvedla, že nesouhlasí s tvrzením soudu, že tlumočník nemá nárok na náhradu ušlého výdělku za dobu tlumočení, neboť mu za tuto dobu náleží odměna za tlumočnický úkon. Stěžovatelka je toho názoru, že podle vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) má tlumočník nárok na odměnu za tlumočnický úkon (§17 odst. 1) a současně i na náhradu mzdy za dobu strávenou provedením ústního tlumočnického úkonu při jednání před státním orgánem, včetně čekací doby a doby strávené na cestě k jednání a zpět, jestliže jde o dobu, která se kryje s pracovní dobou [§28 odst. 1 písm. b) vyhlášky]. Stěžovatelka při vyúčtování vzala v úvahu svou každodenní pracovní dobu, která začíná v 7.00 hodin a trvá nejméně do 16.00 hodin. Je proto přesvědčena o oprávněnosti svého nároku na náhradu ušlého výdělku v rozsahu šesti hodin. Za dobu její tlumočnické praxe, kdy provedla stovky tlumočnických úkonů pro státní orgány, jí takto náhrada byla vždy přiznávána. Stalo se tak i v případě Vrchního soudu v Olomouci, kdy jí byla takto náhrada přiznána naposledy za úkon ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 4 To 41/2016.
Závěrem stížnosti pak tlumočnice navrhla, aby Nejvyšší soud napadenou část rozhodnutí zrušil a rozhodl, že je jí Vrchní soud v Olomouci povinen zaplatit náhradu ušlého výdělku za šest hodin.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím ztotožnil. Jak vyplývá z jeho odůvodnění, Vrchní soud přiznal stěžovatelce náhradu za čekací dobu a dobu strávenou na cestě k jednání a zpět pouze v rozsahu dvou hodin, neboť za zbylé čtyři hodiny jí již byla přiznána odměna za tlumočnický úkon.
Pokud stěžovatelka tvrdí, že jí byly v dřívějších případech tyto nároky přiznávány současně, poukázala pouze na jeden takový případ, a to úkon provedený u Vrchního soudu v Olomouci ve věci vedené pod sp. zn. 4 To 41/2016 dne 8. 8. 2016. Nejvyšší soud dotazem u Vrchního soudu v Olomouci, konkrétně u předsedy senátu JUDr. Petra Angyalossyho, Ph.D., zjistil, že v citovaném případě nebylo vydáno rozhodnutí, ale pouze pokyn k proplacení tlumočného ve fakturované výši, přičemž stěžovatelkou nárokovaná částka nebyla krácena vzhledem k zanedbatelné době trvání tlumočnického úkonu, neboť jednání trvalo pouze 45 minut, přičemž tlumočnice se k úkonu dostavila ze svého bydliště v B. a přihlédnuto bylo i k čekací době. Jednalo se však o výjimečný případ. Dle sdělení JUDr. Angyalossyho, Ph.D., bývá náhrada dle §28 odst. 1 písm. b) vyhlášky také za dobu provedení tlumočnického úkonu přiznána osobám, které jsou v pracovním poměru, tedy jim v této době konkrétní výdělek skutečně uchází. V případě osob, jejichž hlavní živností je tlumočení, však takto postupováno není.
Dle §28 odst. 1 písm. b) vyhlášky má znalec (tlumočník), který podává posudek (tlumočnický úkon), nárok na náhradu mzdy za dobu strávenou podáním ústního znaleckého posudku (provedením ústního tlumočnického úkonu) při jednání před státním orgánem, včetně čekací doby a doby strávené na cestě k jednání a zpět, jestliže jde o dobu, která se kryje s jeho pracovní dobou. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka je osobou samostatně výdělečně činnou, tedy nikoli v pracovním poměru, v rámci kterého by se tlumočnický úkon mohl krýt s vymezenou pracovní dobou a tlumočnici by za tuto dobu ušel výdělek, kterého by jinak dosáhla. V případě osoby samostatně výdělečně činné je takovým výdělkem de facto samotný tlumočnický úkon, neboť při jeho provádění realizuje svou hlavní výdělečnou činnost. Náhradu podle §28 odst. 1 písm. b) vyhlášky tak není možné za dobu jeho provádění přiznat současně s odměnou za tlumočnický úkon.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje a stížnost se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu