ECLI:CZ:NS:2017:11.TZ.13.2017.1
sp. zn. 11 Tz 13/2017-39
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. července 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 5 To 581/2015, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 3 T 116/2015, ve prospěch obviněného M. L., a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a 270 odst. 1 tr. ř. takto:
I. Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 5 To 581/2015, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 3 T 116/2015, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. L.
II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 5 To 581/2015, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 3 T 116/2015, se zrušují. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Okresnímu soudu v Mostě se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 3 T 116/2015, byl obviněný M. L. uznán vinným přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Trestné činnosti se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 1. 7. 2014 ve Věznici Bělušice, okres M., kde vykonával trest odnětí svobody, bez příslušného oprávnění podle zákona č. 167/1998 Sb. předal odsouzenému spoluvězni L. Ž., balíček s obsahem 0,06 g psychotropní látky metamfetamin, uvedené v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 5 To 581/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
Ministr spravedlnosti podal dne 3. 5. 2017 pod č. j. MSP-350/2016-OJD-SPZ/3 podle §266 odst. 1 tr. ř. proti shora uvedeným rozhodnutím stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného. Uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení úplné dokazování a postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu, resp. že soud prvního stupně všechny provedené důkazy náležitým způsobem ve smyslu §2 odst. 6 tr. zhodnotil a vyvodil z nich správná skutková zjištění. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně, logicky a přesvědčivě nerozvedl, proč neuvěřil obhajobě obviněného a z jakých důkazů a proč při zjišťování skutkového stavu a závěru o vině obviněného vycházel, přesto podle odvolacího soudu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odpovídalo ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a odvolací soud proto na toto odůvodnění v celém rozsahu odkázal.
V další části svého opravného prostředku ministr spravedlnosti shrnul část odůvodnění soudu prvního stupně věnovanou skutkovým závěrům, odvolací námitky obviněného a část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v níž bylo na tyto námitky reagováno. Následně sám ke skutkovým zjištěním konstatoval, že lze akceptovat závěr obou soudů, že výpověďmi svědků L. Ž. a M. V., podpořenými výpovědí svědka Š. K., bylo prokázáno, že předmětný balíček předal L. Ž. M. V. za účelem jeho předání dalšímu odsouzenému. Zároveň však lze namítnout, v souladu s odvolací námitkou obviněného, že stran této skutečnosti byly výpovědi těchto svědků v souladu i po změně výpovědi L. Ž. v hlavním líčení, neboť změna jeho výpovědi se týkala jiného momentu skutkového děje (okolností převzetí balíčku L. Ž. od původně tvrzeného obviněného, či později tvrzeného D. S.), k němuž se svědci V. a K. žádným způsobem nevyjadřovali ani v přípravném řízení ani v hlavním líčení. Závěr obou soudů o tom, že právě jen svědecká výpověď L. Ž. z přípravného řízení byla pravdivá, protože se shodovala s výpověďmi svědků V. a K., tak postrádal reálný základ.
M. V. v přípravném řízení uvedl, že byl někdy v letních měsících ve večerních hodinách na ubytovně ... dotázán spoluvězněm Ž., jestli jde druhý den na myčku („čonkárnu“), že potřebuje dát vzkaz na ubytovnu č. ... Svědek s tím souhlasil a Ž. mu přinesl zabalený dopis v lepence. Promačkal to a řekl, že doufá, že to je jen dopis. Ž. mu potvrdil, že ano, a také mu říkal nějakou přezdívku, pro koho to je. Svědek Ž. řekl, že si žádné přezdívky nepamatuje, ale Ž. řekl, že to nevadí, že se o to dotyčná osoba přihlásí sama. Druhý den v práci přišli na „čonkárnu“ z prevence a našli u něho dopis. Řekl jim, že to dostal od Ž., že je to nějaký dopis. V hlavním líčení svědek setrval na své výpovědi a doplnil, že skutečně nevěděl, co v dopise bylo, bylo to zamotané v izolačce, nemohl se do toho dostat, věřil mu (Ž.), že to byl jenom vzkaz. On mu řekl, že to je jenom vzkaz. Za to, že měl předat ten dopis, mu Ž. nasypal trochu tabáku, to bylo všechno. K dotazu pak uvedl, že byl v okénku, kam chodili vězni odevzdávat tácy, přičemž když šel 4. nebo 5. barák, tak se tam někdo sklonil a ptal se ho, jestli to má u sebe. Přitakal a ptal se ho, jestli je to on, co to chce, a on řekl, že to pro něj není. Svědek nevěděl, kdo to byl, tlačili se tam lidi a nebylo tam vidět.
Také svědek Š. K. vypovídal výlučně k tomuto momentu, ke kterému uvedl, že pracoval v kuchyni společně s V., který se jej asi dvakrát zeptal, že má u sebe nějaký dopis pro nějakého odsouzeného a jestli neví, kdo to je, o koho se jedná. Říkal mu nějakou přezdívku, ale už nevěděl jakou. Svědek řekl V., že ho nezná. Pak šli spolu na „čonkárnu“, kam přišel za V. nějaký odsouzený, kterého svědek neznal. Ptal se ho, jestli má ten dopis. V. mu řekl, že ano, jestli ho chce. Ten odsouzený mu řekl, že ne, ať si to nechá ještě u sebe. Poté však na místo přišli pracovníci prevence a dopis našli. Jinak V. svědkovi řekl, že dopis dostal od Ž. a že to je jen dopis. Poté byl svědek k věci vyslechnut a šel „na moč“. Na tom setrval i v hlavním líčení.
K momentu převzetí dopisu L. Ž. tak měly soudy k dispozici pouze výpověď svědka Ž., který v přípravném řízení uvedl, že byl na ubytovně č. ..., kde jej oslovil obviněný, zda by pro něj svědek mohl něco udělat. Obviněný potřeboval na ubytovnu č. ... doručit velmi důležitý vzkaz, a to dopis pro spoluvězně s přezdívkou K. Svědek prvotně řekl, že ne, ale obviněný na něj naléhal a říkal, že je to vzkaz ohledně jeho matky, proto s tím svědek nakonec souhlasil. Obviněný byl na patře pod svědkem, tak svědkovi poslal ten zabalený dopis nahoru přes okno na koštěti. Svědek dal dopis k sobě na svou skříňku. Ještě mu obviněný říkal, že jeho také někdo požádal, aby byl dopis doručen na ubytovnu č. ... Jelikož byl svědek v pracovní neschopnosti a do kuchyně nešel, což obviněnému sdělil, požádal spoluvězně V., zda by ho mohl doručit on. Svědek řekl V., že by to mělo být doručeno osobě s přezdívkou K. V. se do toho moc nechtělo, ale nakonec souhlasil. Vzal si dopis, dal ho do kapsy a šel do kuchyně. Bylo to v 6:00 hod., ve středu. Svědek věděl, že na tu „čonkárnu“ přišli z prevence a našli u V. dopis. Pak se svědek dozvěděl, že v dopise byly i nějaké drogy. Svědek žádnou drogu osobně neviděl, ani žádnou neužil. K dotazu vyšetřovatele, zda chtěl po nějakém spoluvězni z Věznice Bělušice, aby jakkoliv vypovídal na prevenci ve věci obviněného, svědek uvedl, že to chtěl po spoluvězni T. K. Přišlo mu správné, aby K. vypověděl, co říkal svědkovi, aby to u výslechu neříkal jinak, ale přesně jako svědkovi. Svědek o tom vyrozuměl i pedagožku a lidi z prevence.
V hlavním líčení pak svědek L. Ž. uvedl, že někdy ve večerních hodinách na něj někdo zabouchal na „cimru“, tak vyšel na okno a přišel tam obviněný s tím, že tam má jednoho kamaráda, který by potřeboval zprostředkovat dopis na jiný oddíl. Svědek se ho zeptal, jestli v tom dopise není i něco jiného než dopis, a bylo mu řečeno, že ne. Tak poslal dolů koště a ten kluk mu tam dal černý sáček, který svědek předal V. s instrukcemi, aby ho předal na ten příslušný oddíl. Dopis byl určen „K.“. K dotazu soudu pak svědek Ž. uvedl, že když vypovídal v prvopočátku, tak „to“ (tedy osoba, jež byla skutečným odesílatelem balíčku) byl obviněný. Celou dobu na tom trval, protože si to skutečně myslel. Pak se ale přišlo na to, že to byl úplně někdo jiný, že v té místnosti ten jemu tehdy neznámý kluk, který chtěl zprostředkovat ten dopis, byl ve skutečnosti D. S., který mu tam hodil ten dopis. Obviněný pouze přišel za svědkem na to okno a ptal se jej, jestli by to nemohl zařídit, že ten kluk tam nikoho nezná. Svědek řekl, že to udělá, ale „tam dolů neviděl“. Obviněný jej požádal v tom smyslu, že je tam nějaký kluk, který by potřeboval poslat dopis pro toho „K.“. Tak řekl dobře a ptal se, jestli v tom dopise je i něco jiného. On říkal, že ne, že v tom je jenom dopis. Obviněný mu nic nepředával. Svědek poslal dolů koště se sáčkem a „tam dolů nevidíte“. Po přečtení výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. L. Ž. reagoval tak, že „asi blbě přečetl tu výpověď, kterou podepisoval“. Tam byla „akorát jedna maličkost“, že obviněný po něm chtěl ten vzkaz, to nebylo ohledně jeho matky, svědek to tam proto uváděl znovu na té prevenci. Svědek uváděl, že vzkaz ohledně té matky se měl týkat toho kluka, který mu tam ten dopis dal. Obviněný orodoval za někoho, svědek to pro něj udělal, protože obviněného zná. Byl to známý obviněného a ten se za něj zaručoval. Svědek Ž. měl za to, že mu to podal obviněný. Již si nepamatoval, jestli to koště podal on nebo oni svědkovi nahoru a zda to byl právě obviněný; tam dolů nebylo vidět. V prvopočátku si svědek myslel, že ano, protože ten kluk (tedy S.) s ním nijak nekomunikoval, proto si myslel, že to byl obviněný. Nicméně před 4-5 měsíci se dozvěděl úplně něco jiného, šel s tím na Vězeňskou službu, aby jim nové informace oznámil, ale bylo mu řečeno, ať to řekne u soudu, pokud bude, že o tom nikdo zápis dělat nebude. Dozvěděl se to od svědka K. Na policii vypovídal ze svého hlediska pravdu, protože tehdy skutečně měl za to, že to byl obviněný.
Ministr dále konstatoval, že k tomuto momentu byl proto jako svědek vyslechnut také D. S., který uvedl, že obviněného a svědka L. Ž. zná podle vidění s tím, že v červenci 2014 mu žádný spoluodsouzený nepředával žádný dopis, chodily mu dopisy jenom od matky, a to poštou se známkou. Nikdy mu žádný dopis žádný jiný odsouzený nepředával, ani neočekával, že by dostával dopis jiným způsobem než poštou. O předmětné události nic nevěděl, s drogami nechtěl mít nic společného. K dotazům dále svědek S. uvedl, že v červenci 2014 byl ve výkonu trestu ve Věznici Bělušice, na pokoji s obviněným nebyl, nepamatoval se. Byl ubytován asi pořád na jedné ubytovně, asi na ubytovně ... Ze zprávy Vězeňské služby ČR – Věznice Bělušice (č. 1. 141, kterou v hlavním líčení důkaz proveden nebyl) vyplynulo, že dne 1. 7. 2014 svědek D. S. vykonával trest odnětí svobody v tamní věznici a ubytovně ...
Ke stejnému momentu vypovídal ještě svědek T. K., který nejprve v přípravném řízení uvedl, že v létě 2014 byl na ubytovně ... Jednalo se o nějaké drogy, ale jeho to nezajímalo. Druhý den u nich byli lidi z prevence a chodilo se hodně na moč – jestli je někdo pozitivní na drogy. Přesně o koho se jednalo, nevěděl. Nevěděl, kdo drogu k nim na barák přinesl, ani kdo ji dále distribuoval, ani kdo ji užíval. Věděl, o jaký se jednalo případ. Byl k němu vyslýchán na prevenci (úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř.), ale to, co vypovídal, tak k tomu jej navedl Ž. Ten mu řekl, jak má vypovídat, on osobně nikoho neviděl. Ž. mu to dal i na papíře, co měl vypovídat. Mohla to být pomsta Ž. obviněnému, protože říkal, že jsou mezi sebou pohádaní. Svědek sám nikoho drogu k nim na barák přinést a užít ji neviděl. Sám si drogu na jejich baráku nikdy nedal. Ž. chtěl, aby tak prvotně vypověděl. Naopak v hlavním líčení svědek K. uvedl, že do celé věci byl „zamotán“ a „zamotal“ do toho i jiné lidi, přičemž ten skutečný strůjce, který posílal ten dopis zabalený v igelitovém sáčku, byl D. S. Někam nahoru posílal dopis D. S. Svědek nevěděl, co bylo jeho obsahem, to se dozvěděl až později, že se mělo jednat o drogy. Svědek nevěděl, komu D. S. poslal dopis nahoru, ani komu byl určen. Byl sice se S. na pokoji, ale nijak v tom nefiguroval. Ve své původní výpovědi nechtěně uvedl jiné lidi, přičemž dále se svědek vyjadřoval k tomu, co uvedl v rámci svého vysvětlení podaného podle §158 odst. 6 tr. ř. K dotazu pak svědek uvedl, že neví o tom, že by obviněný měl Ž. poslat nějakou drogu, ví pouze o tom, že D. S. měl poslat nahoru nějaký dopis. Po přečtení výpovědi svědka z přípravného řízení podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. svědek uvedl, že tak to bylo. Ž. jej navedl, aby vypovídal proti obviněnému. Když D. S. posílal dopis, tak akorát přišel do té cimry. Nevěděl, kdo byl na té cimře.
Svědek F. J. uvedl, že mu v B. říkali „K.“. Obviněného znal již „z venku“, L. Ž. neznal. Svědek nevěděl, jestli očekával někdy od spoluodsouzených nějaký dopis. Věděl, proč byl u soudu, o předmětném dopise nic nevěděl, jen to, že v B. na kuchyni mělo být něco pro něj a že to vzala policie, ale kdo to posílal, nevěděl. On nic nedostal. Nevěděl, co mělo být obsahem dopisu, v B. se říkalo, že drogy. Nevěděl, od koho by měl dopis dostat.
Svědek M. K. uvedl, že o předmětné věci nic neví. Říkal mu o tom L. Ž. a chtěl po svědkovi, aby vzkázal obviněnému, že se mu za to omlouvá, že až po čase zjistil, že to nebylo od něj. Že je mu líto, že tam „navozil špatně“ obviněného. Prvotně si ale skutečně myslel, že to byl on, kdo předával nějaký dopis, ale že to ve skutečnosti bylo od nějakého D. Obviněnému to svědek vyřídil.
Pokud jde o závěry vztahující se k objektivní stránce spáchaného trestného činu, je zřejmé, že oba soudy výpověď L. Ž. z hlavního líčení shledaly nepřesvědčivou a vyšly z výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení, tedy že dopis posílal obviněný a nikoli že požádal L. Ž. o přeposlání dopisu pro D. S. V tomto směru se však soudy podle ministra spravedlnosti nevypořádaly se skutečností, že L. Ž. již v přípravném řízení uváděl, že obviněný svědkovi říkal, že ho (obviněného) také někdo požádal, aby byl dopis doručen na ubytovnu č. ... (č. 1. 95); nejednalo se tedy o zcela nové tvrzení, pouze bylo dosazeno jméno D. S., přičemž v tomto bodě byla výpověď L. Ž. podporována výpovědí svědka T. K. z hlavního líčení a nepřímo i výpovědí M. K.
Jestliže na podporu odmítnutí tohoto tvrzení z výpovědi L. Ž. soud prvního stupně dále uvedl, že výpověď L. Ž. z hlavního líčení svědek D. S. nepotvrdil, a odvolací soud uvedl, že svědek D. S. před soudem výslovně popřel, že by po někom žádal předání dopisu, lze podle ministra konstatovat, že tento svědek podle protokolu z hlavního líčení (č. l. 144 p. v.) výslovně uvedl jen to, že naopak on sám ve věznici nikdy neobdržel dopis jinak než poštou, a dále to, že o předmětné události nic neví. Shora uvedenými skutečnostmi se soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů nezabýval, a tedy se s nimi náležitě nevypořádal. Především se však soud prvního stupně vůbec nevypořádal se subjektivní stránkou jednání obviněného. Sice uzavřel, že tato stránka skutkových podstat posuzovaných přečinů byla jednáním obviněného naplněna, k čemuž odvolací soud ještě doplnil, že protiprávního jednání se obviněný nepochybně dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebyly ovšem uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, na základě kterých k tomuto závěru soudy dospěly, byť i závěr o zavinění musí být podložen skutkovými zjištěními, učiněnými na podkladě dokazování právě tak jako závěr o naplnění objektivních znaků trestného činu. Protože k tomuto není ani v rozsudku soudu prvního stupně, ani v usnesení odvolacího soudu obsažen žádný rozbor důkazní situace a úvahy, které by vysvětlovaly dovozený závěr o zavinění obviněného, tedy o jeho vědomosti o tom, že v předmětném balíčku byla obsažena droga, je podle ministra takový závěr zcela nepřezkoumatelný.
Podle ministra se v průběhu dokazování nepodařilo zjistit, jaké byly okolnosti sepsání předmětného dopisu a vytvoření balíčku za současného vložení drogy. Bylo zjištěno pouze to, že obviněný pravděpodobně nebyl pisatelem předmětného dopisu. Nebylo tak prokázáno, že by obviněný byl tvůrcem balíčku a ani to, že by byl přítomen vytvoření balíčku a znal jeho drogový obsah. Nebylo tudíž možno vyloučit, že předmětný balíček obdržel od jiné osoby za účelem jeho dalšího přeposlání, přičemž nebylo možno vyloučit ani to, že stejně tak jako svědci L. Ž. či M. V. nebyl informován o jeho skutečném obsahu. Předmětný balíček s dopisem a zajištěnou drogou byl zadokumentován na fotografiích, přičemž s ohledem na chybějící odůvodnění zavinění v rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, že by bylo prokázáno, že by balíček sám o sobě nasvědčoval tomu, že jeho obsahem droga byla, a že osoby s ním tak či onak následně manipulující si toho musely být vědomy, a to včetně obviněného. Svědci L. Ž. a M. V. tuto vědomost i přes manipulaci s balíčkem zjevně neměli. Pracovníci Vězeňské služby prap. B., npor. Bc. C., a pprap. J., kteří balíček u M. V. zajistili či u jeho zajištění byli přítomni, k této problematice vyslechnuti nebyli (č. 1. 18). S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti je tedy podle ministra zřejmé, že soud prvního stupně tím, že se při hodnocení důkazů nevypořádal se všemi důležitými okolnostmi případu a vyvodil skutková zjištění, která neměla v provedených důkazech dostatečný podklad, porušil zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením §283 odst. 1 a §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Odvolací soud pak nesplnil svoji přezkumnou povinnost, neboť akceptoval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, a porušil tak sám v neprospěch obviněného zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl ministr spravedlnosti, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 5 To 581/2015-164, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 §256 odst. 1 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím především rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 11. 2015, č. j. 3 T 116/2015-147, rovněž v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením §283 odst. 1 a 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 11. 2015, č. j. 3 T 116/2015-147, zrušil a zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se plně ztotožnil se stížností pro porušení zákona a navrhl jí vyhovět. Navíc pouze poukázal na nedostatečně vyjádřený skutek obviněného ve výroku rozsudku o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí, kde není vyjádřeno, jaká ustanovení vztahující se k výkonu trestu obviněný svým jednáním porušil.
Obviněný navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět.
Nejvyšší soud , jako soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. ř.), z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i předcházející řízení, a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná.
Odvolací soud v posuzovaném případě k rozsudku soudu prvního stupně konstatoval, že tento provedl v hlavním líčení úplné dokazování a postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Dále byl odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně všechny provedené důkazy náležitým způsobem ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotil a vyvodil z nich správná skutková zjištění. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak podle odvolacího soudu odpovídá §125 odst. 1 tr. ř., odvolací soud se s ním ztotožnil a v celém rozsahu na něj odkázal. Skutkové závěry soudu prvního stupně pak ještě v další části rozhodnutí shrnul. Nejvyšší soud se však s tímto hodnocením neztotožňuje a je toho názoru, že odvolací soud, pokud jde o skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, zcela nedostál své přezkumné povinnosti.
Ačkoli nelze říct, že by soudy nijak nezdůvodnily, proč vycházely z výpovědi svědka L. Ž. z přípravného řízení a neuvěřily jeho částečně změněné výpovědi v hlavním líčení, jejich zdůvodnění nelze označit za logické. Jak správně poukázal ministr spravedlnosti, argumentace tím, že původní výpověď je v souladu s výpovědí svědka M. V. a Š. K. či dalších svědků nemůže obstát, neboť stejně tak by s dalšími důkazy v souladu byla i jeho výpověď z hlavního líčení s výjimkou výpovědi svědka D. S., u kterého však lze jen stěží očekávat výpověď v tom smyslu, že např. on byl skutečným odesílatelem balíčku. Při absenci jiných důkazů než svědeckých výpovědí, které by obviněného spojovaly se zásilkou, tedy otisků prstů či biologických stop, se pak při hodnocení výpovědi svědka L. Ž. z hlavního líčení jako zvláště významné jeví vyjádření tohoto svědka v rámci jeho výpovědi v přípravném řízení, že mu obviněný říkal, že i on byl někým o předání balíčku požádán. S touto okolností se přitom soudy ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly. Nedostatečná pozornost byla v této souvislosti věnována také skutečnosti, že obviněný pravděpodobně nebyl pisatelem předmětného dopisu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů pak je patrné, že k subjektivní stránce nebylo nic dalšího zjištěno a závěr o úmyslném zavinění je vyvozen pouze z průběhu skutkového děje, jak jej soudy měly za prokázaný. S ohledem na výše popsanou „mezeru“ vyskytující se v hodnocení provedených důkazů však ani tento závěr nelze mít za podepřený konkrétními skutkovými okolnostmi, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. K výtkám stížnosti pro porušení zákona je možno ještě doplnit, že obviněný byl uznán vinným rovněž přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, přičemž popis skutku neobsahuje odkaz na ustanovení příslušných předpisů upravujících chování odsouzených ve výkonu trestu, která měl obviněný porušit.
Vzhledem ke shora uvedenému vyslovil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 5 To 581/2015, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 a §226 tr. ř. a pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 3 T 116/2015, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. L. Z toho důvodu Nejvyšší soud obě tato rozhodnutí zrušil. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jelikož nebyly ve zkoumané věci splněny podmínky §271 odst. 1 tr. ř., přikázal Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Mostě opětovně projedná tuto trestní věc, v případě potřeby si opatří a provede další důkazy a znovu zhodnotí provedené dokazování důsledně podle požadavků §2 odst. 6 tr. ř. Následně ve věci znovu rozhodne.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. je Okresní soud v Mostě vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Podle §273 tr. ř. je Okresní soud v Mostě rovněž povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu