ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.105.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 105/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněné AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, proti povinnému P. M. , za účasti manželky povinného R. M. , oběma zastoupeným Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, pro 51 313 063 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 Nc 5918/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2016, č. j. 24 Co 1586/2016-250, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému a manželce povinného, každému z nich, na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 910 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 6. 2016, č. j. 43 Nc 5918/2009-194, částečně zastavil exekuci co do způsobu jejího provedení prodejem nemovitostí (výrok I.), částečně zastavil exekuci co do způsobu jejího provedení prodejem movitých věcí ve výroku přesně specifikovaných (výrok II.), zamítl návrh na částečné zastavení exekuce co do způsobu jejích provedení prodejem movitých věcí ve výroku přesně specifikovaných (výrok III.), odložil exekuci prodejem movitých věcí ve výroku přesně specifikovaných do pravomocného ukončení řízení o vyloučení těchto věcí z exekuce (výrok IV.), zamítl návrh na odklad provedení exekuce co do způsobu jejího provedení prodejem movitých věcí ve výroku přesně specifikovaných (výrok V.) a současně rozhodl, že povinný ani jeho manželka nemají právo na náhradu nákladů řízení o částečném zastavení exekuce (výrok VI.). Okresní soud dospěl k závěru, že vymáhaný dluh nepatří do společného jmění manželů, a nelze tak, dle hmotněprávní úpravy platné v době jeho vzniku a v exekučním řízení zahájeném před 1. 1. 2014, pro jeho uspokojení postihnout věci náležející do společného jmění manželů povinného a jeho manželky. Tím spíše pak nelze postihnout majetek, který je ve výlučném vlastnictví manželky povinného, jako tomu je v dané věci.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., III. a V. ohledně náramkových hodinek Garmin a dotykového telefonu Honor a ve výroku VI. potvrdil. Současně rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit povinnému a jeho manželce na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 054 Kč do tří dnů na účet jejich advokáta. K odvolání oprávněné proti výroku I. uvedl, že se zcela ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že pro dluh povinného vymáhaný v tomto exekučním řízení nemohly být postiženy nemovitosti ani částečně, neboť zpeněžit a uspokojit pohledávku oprávněné bylo možno v tomto řízení pouze z výlučného majetku povinného. V tomto směru krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4368/2015.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným dovoláním, ve kterém namítá, že napadené usnesení spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Touto otázkou je, zda zákonem č. 139/2015 Sb. provedená novela §262a občanského soudního řádu a §42 exekučního řádu, stanovující možnosti postižení majetku ve společném jmění manželů, dopadá i na exekuční řízení zahájená před nabytím účinnosti zákona č. 139/2015 Sb. Dovolatelka nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že je namístě exekuci částečně zastavit, neboť hmotněprávní úprava v době zahájení exekuce neumožňovala provedení exekuce prodejem nemovitostí v společném jmění manželů, čímž by došlo k nepřípustné retroaktivitě. Uvedla, že zákonem č. 139/2015 Sb. provedenou novelou exekučního řádu a občanského soudního řádu byl zcela jasně stanoven postih majetku v SJM v §262a o. s. ř. a §42 exekučního řádu. Podle č. IV odst. 1 zákona č.139/2015 Sb. není-li stanoveno jinak, použije se exekuční řád a občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Z tohoto ustanovení tak vyplývá vůle zákonodárce podřídit všechna dosavadní řízení novému režimu, tedy že se zákon č. 139/2015 Sb. aplikuje i na dříve zahájená řízení. Podle názoru dovolatelky tak lze v projednávané věci majetek v SJM v předmětném exekučním řízení postihnout, byť závazek vznikl před uzavřením manželství. Nesouhlasí ani se zastavením exekuce ohledně movitých věcí. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Povinný a jeho manželka ve vyjádření uvádí, že dovolání oprávněné považují za nedůvodné a rovněž nepřípustné. Ohledně námitky dovolatelky proti částečnému zastavení exekuce co do způsobu jejího provedení prodejem movitých věcí uvádí, že oprávněná si proti tomuto výroku usnesení soudu prvního stupně nepodala odvolání, a odvolací soud se tedy částečným zastavením exekuce prodejem movitých věcí nezabýval. Podle povinného a jeho manželky vyplývá zákaz retroaktivity ohledně použitelných způsobů exekuce a rozsahu exekučně postižitelného majetku v SJM z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4368/2015). Uvádí, že až s účinností nového občanského zákoníku od 1. 1. 2014 lze postihnout majetek v SJM v exekučním řízení v případě dluhu, který vznikl jen jednomu z manželů před uzavřením manželství, opačný způsob by byl v rozporu s principem zákazu retroaktivity. Dále podotýkají, že předmětné nemovitosti nejsou ani v SJM, nýbrž ve výlučném vlastnictví manželky povinného. Závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání oprávněné odmítl a přiznal povinnému a manželce povinného náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na dvou důvodech, že v předmětném exekučním řízení nelze postihnout majetek patřící do společného jmění manželů a že postižené nemovité věci navíc nejsou ve společném jmění manželů povinného a jeho manželky, nýbrž ve výlučném vlastnictví manželky povinného R. M., v jejíž prospěch svědčí zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. Dovolatelka napadla dovoláním pouze závěr, že v předmětném exekučním řízení nelze postihnout věci patřící do společného jmění manželů, nikoli však závěr druhý o výlučném vlastnictví manželky povinného.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 1052/97 (uveřejněný pod číslem 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013] založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý; uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv.
Nebyla-li správnost závěru o tom, že postižené nemovité věci jsou ve výlučném vlastnictví manželky povinného, dovoláním zpochybněna, a nemohla být proto podrobena dovolacímu přezkumu, pak závěr, že exekuce se co do způsobu jejího provedení prodejem nemovitých věcí zastavuje, musí obstát. Je bezpředmětné se zabývat otázkou, zda jsou opodstatněné dovolací námitky týkající se postižení majetku ve společném jmění manželů v předmětném exekučním řízení, neboť na celkový závěr odvolacího soudu tyto námitky nemůžou mít vliv. Jen pro úplnost Nejvyšší soud v dovolatelkou předestřené otázce postihu věcí ve společném jmění manželů odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5236/2015.
Dovolání oprávněné směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok III. soudu prvního stupně, není subjektivně přípustné. K podání dovolání je oprávněn ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě mu byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší či změní [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, poř. č. 28), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2168/2016]. Předmětným výrokem byly zamítnuty návrhy povinného a jeho manželky na částečné zastavení exekuce co do způsobu jejího provedení prodejem movitých věcí, a bylo tedy rozhodnuto ve prospěch oprávněné.
Zpochybňuje-li dovolatelka v dovolání i výrok II. usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení exekuce co do způsobu jejího provedení prodejem movitých věcí, nelze než uzavřít, že dovolání je v této části rovněž nepřípustné, neboť uvedený výrok nebyl předmětem přezkumu v odvolacím řízení (žádný z účastníků proti němu odvolání nepodal).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu