ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.1586.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 1586/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Synthesia, a. s. , se sídlem v Pardubicích, Semtín 103, identifikační číslo osoby 60108916, proti povinnému JUDr. P. K. , B., pro 3 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 78 Nc 1961/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2016, č. j. 20 Co 103/2016-199, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 17. 2. 2016, č. j. 78 Nc 1961/2009-182, zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce a na úplné zastavení exekuce. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se návrh povinného na částečné zastavení exekuce nařízené usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2009, č. j. 78 Nc 1961/2009-19, ohledně movité věci – osobního automobilu CITROEN C3, RZ 8B6 4468, sepsaného soudním exekutorem dne 27. 11. 2015 do soupisu movitých věcí, vedeném pod č. j. 029 EX 3083/09-132, zamítá. Uvedl, že povaha podnikání povinného (výkon advokacie) není bezprostředně vázána na použití předmětného automobilu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 1766/2001, jako podstatné shledal, že prodej automobilu nemůže způsobit ukončení podnikatelské činnosti povinného v dosavadním předmětu podnikání. Duplicitní vymáhání směnkou zajištěné pohledávky na povinném je vyloučeno, neboť námitka nedostatku aktivní legitimace oprávněné, založená na tvrzení, že vymáhané pohledávky byly převedeny na společnost Fatra, a. s. smlouvou o vkladu části podniku, nebyla již dříve shledána důvodnou, a proto nemůže být důvodná ani námitka, že tímto vkladem došlo k zániku vymáhaných pohledávek jejich kapitalizací. Otázka, zda je oprávněná ve věci aktivně legitimována i přesto, že uzavřela se společností Fatra, a. s. smlouvu o vkladu části podniku, již byla v řízení pravomocně vyřešena.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek chybné právní posouzení a rozhodnutí, jelikož neprovedl povinným nově navržené a předložené důkazy prokazující absenci aktivní legitimace oprávněné, k důkazům se v odůvodnění nevyjádřil a nevypořádal se s tím, proč je neprovedl. Povinnému jsou chybně doručovány písemnosti do datové schránky advokáta, přestože řízení s jeho činností advokáta nijak nesouvisí. Nesouhlasí s tím, že ke své podnikatelské činnosti nepotřebuje motorové vozidlo. Prodej vozidla je navíc neefektivní, neboť nijak významně nepřispěje k uspokojení pohledávky oprávněné. Domnívá se, že soudy doposud nebyla vyřešena otázka funkce zajišťovací směnky při zániku zajišťované pohledávky. Oprávněná neprokázala zákonem předpokládaným způsobem (§256 odst. 2 o. s. ř.), že na ni přešla práva ze směnečného platebního rozkazu. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému posouzení nebo o věci sám rozhodl tak, že řízení zastaví.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že směnečný závazek je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku, z čehož mj. vyplývá, že plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky; stejně tak plněním na zajišťovací směnku nezaniká zajištěná pohledávka. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se projeví v okruhu tzv. kauzální námitek, jimiž se v souladu s čl. I §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit. [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006 (uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 690/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5332/2015].
Okolnost, že šlo o směnku zajišťovací, a že tedy věřiteli může náležet z ekonomického hlediska plnění jen jednou, se ovšem projeví tím, že v rozsahu proplacení zajišťovací směnky se dlužník ubrání případnému nucenému vymožení exekučním titulem přiznané zajištěné pohledávky námitkou plnění na zajišťovací směnku. Byla-li exekuce nařízena, je zjištění o proplacení zajišťovací směnky důvodem pro její zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; obdobně je třeba postupovat, je-li v exekuci vymáhán závazek ze zajišťovací směnky a je zjištěna úhrada směnkou zajištěné pohledávky [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 690/2010, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2564/2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4188/2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2008, sen. zn. 3 VSOL 115/2008].
Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně ani soudu odvolacího však nevyplývá, že by směnkou zajištěná pohledávka byla uhrazena nebo že by její úhrada byla po povinném vymáhána, a že by tedy z ekonomického hlediska věřitel mohl obdržet dvojí plnění. Rozporuje-li povinný v tomto směru skutková zjištění soudů (tvrzením, že vymáhaná pohledávka přešla na společnost Fatra, a. s.), uplatňuje nepřípustný dovolací důvod, neboť s účinností od 1. 1. 2013 lze dovolání podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
K jiné otázce hmotného či procesního práva povinný přípustnost dovolání nevymezil. Povinným namítané vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohou být předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že účinky doručení nastanou i v případě, že soud chybně doručí písemnost fyzické osobě do datové schránky zřízené pro jinou činnost fyzické osoby, než které se týká doručovaná písemnost, a to za podmínky, že se adresát do datové schránky přihlásil v souladu s §17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1850/2015).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu