ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.1644.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 1644/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinnému J. J. , zastoupenému Mgr. Zuzanou Fantovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Hostivici, Zimní 1580, pro 84 196 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 225 EXE 7148/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2013, č. j. 22 Co 444/2013-35, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2013, č. j. 22 Co 444/2013-35, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím odmítl odvolání povinného proti usnesení ze dne 16. 1. 2013, č. j. 225 EXE 7148/2012-8, kterým Okresní soud Praha – západ nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 13. 4. 2011, č. j. 1941110114, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 84 196 Kč s příslušenstvím, exekuci na majetek povinného a provedením této exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že povinný ve svém odvolání neuvedl žádnou námitku rozhodnou pro nařízení exekuce, proto jeho odvolání ve smyslu §44 odst. 7 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným dovoláním, ve kterém namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil úkon povinného označený jako „odvolání“, když skutečným obsahem podání bylo domoci se zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného. Odvolací soud se tak podle povinného odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom smyslu, že úkony je nutné posuzovat dle jejich skutečného obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Závěrem navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je i důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jako i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, uzavřel, že ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Uvedeným způsobem soud ovšem postupuje jen tehdy, je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (postupem podle ustanovení §43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu (na druhé straně) soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. V ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají.
V projednávané věci bylo soudu prvního stupně dne 31. 5. 2013 doručeno podání povinného nazvané jako odvolání proti usnesení téhož soudu č. j. 225 EXE 7148/2012-8, ze dne 16. 1. 2013 a žádost o oddlužení v plném rozsahu. Z obsahu podání přitom nelze dovodit, čeho přesně se povinný domáhá a co požaduje, když pouze popisuje svoji tíživou životní a finanční situaci a okolnosti, za kterých se do této nepříznivé situace dostal.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když podání povinného nazvané jako odvolání odmítl, aniž by nejdříve odstranil vady podání postupem podle ustanovení §43 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu