ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.1935.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 1935/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné ZEPTER INTERNATIONAL s.r.o. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 112/55, identifikační číslo osoby 14500469, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 395/30a, proti povinné P. L. , J., pro 13 783 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 Nc 5301/2006, o dovolání soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno-město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2016, č. j. 12 Co 259/2015-336, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2016, č. j. 12 Co 259/2015-336, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno-město, (dále též jen „soudní exekutor“) ze dne 13. 3. 2015, č. j. 030 EX 2666/06-332, kterým soudní exekutor rozhodl, že z dosud nerozděleného plnění ve výši 84 010,93 Kč se odpočítávají náklady exekuce soudního exekutora ve výši 22 328,95 Kč (výrok I.), a zbývající částka vymoženého plnění ve výši 61 681,98 Kč se vydává insolvenční správkyni povinné Mgr. R. Š., tak, že vymožené plnění ve výši 84 000 Kč se vydává insolvenční správkyni Mgr. R. Š. do majetkové podstaty povinné. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 318/2014 (správně 21 Cdo 3182/2014), dospěl k závěru, že soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného v exekuci vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásit do insolvenčního řízení.
Soudní exekutor napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Namítá, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, zrušil a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí provedl výklad dvou kolidujících právních norem v rozporu s obecnými výkladovými pravidly a vyložil tak právní normu [zde §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řád“)] v rozporu s jejím smyslem a účelem. Dovolatel se ztotožnil se závěry Ústavního soudu a dospěl k závěru, že dle §46 odst. 7 ex. řádu je exekutor oprávněn „odpočíst“ si z částky vymožené v rámci exekuce náklady exekuce a ponechat si je a „do insolvenčního řízení vydat“ pouze „čistý výtěžek exekuce“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda může být podle §46 odst. 7 ex. řádu výtěžek exekuce do insolvenčního řízení soudním exekutorem insolvenčnímu správci vydán po odpočtu nákladů exekuce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné je opodstatněné.
Podle §46 odst. 7 ex. řádu je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.
V dané věci odvolací soud při rozhodování o odvolání insolvenčního správce proti usnesení soudního exekutora respektoval dříve přijatý právní názor Nejvyššího soudu, jenž vycházel z jeho ustálené rozhodovací praxe, započaté zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, na nějž následně navázal celou řadou svých rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3759/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 20 Cdo 66/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1580/2016), dle kterého nebylo možno ustanovení §46 odst. 7 ex. řádu aplikovat v jeho doslovném znění; právo soudního exekutora ponechat si z vymoženého plnění částku odpovídající jím vynaloženým exekučním nákladům bylo pochopeno jako příkře kolizní se zásadami insolvenčního zákona, vyjádřenými v jeho ustanoveních §5 odst. 1 písm. a) a b). Soudní exekutor tudíž k rukám insolvenčního správce měl vydat v exekuci vymožené plnění celé.
V mezidobí však Ústavní soud nálezem ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16, rozhodl, že nelze vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (R 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), viz bod 27 odůvodnění. Uvedl, že obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle §46 odst. 7 ex. řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstavy v insolvenčním řízení (bod 28 odůvodnění). Tento výklad následně přejal Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3541/2016, ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4932/2016, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5392/2016 nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 630/2017.
Nález Ústavního soudu má přitom ve vztahu k rozhodování soudů obecných precedenční závaznost (tedy závaznost v obdobných případech, nikoli pouze v konkrétní věci) a již učiněný výklad Ústavního soudu má být pro obecné soudy východiskem při rozhodování následujících případů obdobného druhu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12).
Se zřetelem k tomu již z usnesení R 32/2015 nadále vycházet nelze.
Naopak obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle ustanovení §46 odst. 7 ex. řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení nestávají.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak nyní v rozporu s nastolenou judikaturou Nejvyššího soudu, a proto za správné je považovat nelze. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243e odst. 1 a §243g odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (ustanovení §226 odst. 1, §243g odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (ustanovení §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto v režimu zvláštním (§87 ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu