ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2207.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2207/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněných a) Z. N. , b) Ing. T. N. , c) H. N. , a d) T. S. , všech zastoupených Mgr. Petrem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 325/7, proti povinné V. H. , za účasti manžela povinné A. H. , zastoupeného Mgr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, pro 52 273 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 2164/2015, o dovolání manžela povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 18 Co 342/2016-99, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29. 7. 2016, č. j. 64 EXE 2164/2015-64, zamítl návrh manžela povinné na částečné zastavení exekuce vůči jeho osobě (výrok I.) a dále zamítl návrh povinné na částečné zastavení exekuce, pokud se týká způsobu jejího provedení srážkami ze mzdy u plátce mzdy HERAMAN spol. s. r. o. podle exekučního příkazu vydaného soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3, dne 14. 7. 2015, č. j. 091 EX 05013/15-013, přikázáním pohledávky z účtu povinné, vedeného u peněžního ústavu Raiffeisenbank, a. s., č. ú. 8533569001/5500, podle exekučního příkazu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 091 EX 05013/15-018, a přikázáním pohledávky z účtu povinné, vedeného u peněžního ústavu Československá obchodní banka, a. s., č. ú. 161912289/0300, podle exekučního příkazu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 091 EX 05013/15-019 (výrok II.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání manžela povinné potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. Uvedl, že v době uzavření nájemní smlouvy k bytu mezi oprávněnými a povinnou v roce 2012 trvalo manželství povinné a jejího manžela, uzavřené v roce 1995. Manželé ani netvrdili, že by spolu trvale nežili nebo že by nevedli společnou domácnost. Pro vznik práva společného nájmu manžely ve smyslu §703 odst. 1 a 3 obč. zák. nebylo třeba, aby společná domácnost byla vedena v bytě, k němuž nájemní právo ze zákona vzniklo. Společný nájem k bytu vznikl ze zákona, a proto bylo irelevantní prokazovat tvrzení manžela povinné, že o uzavřené nájemní smlouvě nevěděl či že byt užívala a nájem měla platit dcera povinné. Jako správný zhodnotil závěr soudu prvního stupně, že předmětná pohledávka ze zákona patří do společného jmění povinné a jejího manžela, a že proto může být postižen bankovní účet manžela.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl manžel povinné dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolací soud dosud nevyřešil otázku vzniku společného nájmu manželů k bytu, ve kterém ani jeden z manželů nežije. Domnívá se, že závazek povinné vzniklý uzavřením nájemní smlouvy za trvání manželství nespadá do společného jmění manželů, protože společný nájem manžely vůbec nevznikl. Ustanovení §703 odst. 3 obč. zák., dle něhož ustanovení §703 odst. 1 a 2 obč. zák. neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí, je podle jeho názoru nutné vykládat ve vztahu k pronajímanému bytu. Manžel povinné nadto ani nevěděl o uzavření nájemní smlouvy. Závazek nespadá do společného jmění manželů podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák., když na sebe povinná uzavřením nájemní smlouvy za trvání manželství převzala bez souhlasu svého manžela závazek, který zamýšlela vzít pouze na sebe, a který současně přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce vůči manželu povinné zastavuje.
Oprávnění se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s názorem soudů obou stupňů, že pro vznik práva společného nájmu bytu nebylo třeba, aby společná domácnost byla vedena v bytě, k němuž ze zákona nájemní právo vzniklo. Navrhli, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1561/2012, přijal závěr, že ve vykonávacím či exekučním řízení platí, že výkon rozhodnutí (exekuci) nelze podle §268 odst. 1, odst. 4 a §269 odst. 1 o. s. ř. zastavit (částečně zastavit) ve vztahu ke třetímu subjektu (tedy subjektu odlišnému od oprávněného a povinného) jako takovému, nýbrž za zákonem stanovených předpokladů jen ve vztahu ke konkrétním věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám tohoto třetího subjektu (tedy i manžela či rozvedeného manžela povinného, vznikla-li vymáhaná pohledávka druhému manželovi za trvání manželství) výkonem rozhodnutí (exekucí) dotčenému [§268 odst. 1 písm. f), h), event. podle písm. d) o. s. ř.].
S ohledem na tento závěr bylo třeba návrh manžela povinného na částečné zastavení exekuce zamítnout. Byť odvolací soud k závěru o zamítnutí návrhu dospěl z jiných důvodů, jeho rozhodnutí je ve svém konečném důsledku v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu