ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2262.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2262/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněného R. T. , B., zastoupeného Mgr. Radkou Dlabalovou, advokátkou se sídlem v Praze, Drtinova č. 372/24, proti povinnému K. Ř. , P., zastoupenému JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1079/3a, pro 4 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 1570/2010, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2017, č. j. 39 Co 442/2016-259, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. ledna 2017, č. j. 39 Co 442/2016-259, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. října 2016, č. j. 38 EXE 1570/2010-222, ve výrocích II. a III. tak, že oprávněný a povinný jsou povinni zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Janu Benešovi, Exekutorský úřad Praha – západ, náklady exekuce, každý částkou 5 302 Kč do tří dnů od právní moci usnesení a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, odvolací řízení proti výroku I. zastavil a povinnému uložil zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 450 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Radky Dlabalové, advokátky. Shora uvedenou změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnil mimo jiné tím, že materiální nevykonatelnost exekučního titulu, jímž je exekutorský zápis ze dne 7. května 2010, sp. zn. 100 EZ 32/10, sepsaný (někdejším) soudním exekutorem Mgr. Jozefem Višvaderem, Exekutorský úřad Praha západ (dále jen „exekuční titul“), způsobili oba účastníci řízení, tj. oprávněný i povinný, neboť exekuční titul je dvoustranným aktem a odpovědnost za jeho správnost nesou obě jeho smluvní strany.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, směřujícím toliko proti nákladovým výrokům, ve kterém namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu věnující se zavinění oprávněného ve vztahu k nákladům výkonu rozhodnutí (resp. exekuce) a dále od judikatury týkající se úspěchu ve věci podle poměru každého předmětu řízení. Oprávněný podle názoru povinného nezachoval potřebnou míru pečlivosti při podání návrhu na zahájení exekuce, tj. při zjišťování, zda exekuční titul, na základě kterého exekuční návrh podával, disponuje materiální vykonatelností, a nese tudíž procesní zavinění na zastavení exekuce. Kromě toho považuje za nesprávný i výrok o nákladech odvolacího řízení, ve vztahu ke kterému odvolací soud porušil dispoziční zásadu a překročil návrh oprávněného, když oprávněný přiznání nákladů odvolacího řízení nepožadoval. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2017, č. j. 39 Co 442/2016-259, změnil tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. října 2016, č. j. 38 EXE 1570/2010-222, se potvrzuje, oprávněný je povinen uhradit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení a oprávněný je povinen uhradit povinnému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Oprávněný se k dovolání povinného vyjádřil tak, že považuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2017, č. j. 39 Co 442/2016-259, za správné. Dovolatelem v dovolání citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu podle jeho názoru nejsou aplikovatelná na daný případ, neboť se týkají exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu, nikoliv exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Oprávněný postupoval s dostatečnou mírou pečlivosti, když měl za to, že exekuční titul, který sepisovala osoba pověřená státem a splňující podmínky pro výkon exekuční činnosti, a jehož obsahem je dohoda oprávněného a povinného, je vykonatelný. Bylo by proto porušením principu rovnosti stran, kdyby za této situace byly povinnému přiznány náklady. Nad rámec toho uvádí, že se ve vztahu k povinnému ještě před zahájením dovolacího řízení mimosoudně „vzdal“ nároku na náhradu nákladů odvolacího řízení, která mu byla přiznána ve výroku III. dovoláním napadeného usnesení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání povinného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou, při splnění podmínek uvedených v ustanoveních §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení §241a odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatel však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., jak jí ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., v části, v níž dovolání směřuje proti výroku III. napadeného usnesení, nedostál, když sice v úvodu dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, na žádnou judikaturu dovolacího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v dané části v rozporu, však neodkázal. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání proti výroku III. napadeného usnesení není přípustné a je na místě jej podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Přípustné pak dovolání není ani v části, v níž směřuje proti výroku I. napadeného usnesení týkajícího se nákladů exekuce, v němž byla oprávněnému a povinnému uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Janu Benešovi, Exekutorský úřad Praha
– západ náklady exekuce, každý částkou 5 302 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, neboť směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], Nejvyšší soud proto dovolání proti tomuto výroku, respektive jeho části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl.
Zbývá posoudit, zda je dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné proti výroku I. napadeného usnesení v části týkající se nákladů řízení mezi účastníky, v níž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. není, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, byť níže zmíněná judikatura vychází z nevykonatelnosti jiného exekučního titulu než exekutorského zápisu.
Rozhodovací praxe opakovaně mimo jiné dovodila, že při rozhodování o nákladech exekuce a nákladech řízení mezi účastníky nelze vycházet toliko z principu objektivní odpovědnosti oprávněného za vykonatelnost exekučního titulu. Naopak je nezbytné, aby soud při rozhodování o nákladech exekuce a nákladech řízení mezi účastníky vzal vždy na zřetel i účel soudního řízení, jímž je poskytování soudní ochrany právům a v tomto kontextu zvážil i dosah překážky vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena oprávněným, jestliže se spolehl na správnost vyznačené doložky vykonatelnosti k exekuci předkládaného titulu. Za takové situace nelze bez dalšího dát oprávněnému k tíži, že se rozhodl využít svých práv zaručených mu ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok u soudu. Současně s tím přitom nelze na druhé straně přehlížet, že obdobné záruky je na místě vztáhnout i k osobě povinného, pakliže též on nezpůsobil, že doložka vykonatelnosti byla soudem vyznačena vadně (k tomu srovnej například usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2012, sp. zn. 10 Co 628/2012, uveřejněné pod číslem 14/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm citovaná rozhodnutí Ústavního soudu). Shora uvedený závěr je uplatnitelný i v právě posuzovaném případě. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud posuzoval míru procesního zavinění oprávněného (a ve své podstatě i povinného) na zastavení exekuce nikoliv podle objektivních kritérií, nýbrž s ohledem na skutečnost, že exekučním titulem je exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti, tj. právní akt sepsaný k tomu oprávněnou osobou na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl zkoumán její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž tato svoluje k jeho vykonatelnosti.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu