ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2580.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2580/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, a.s. se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská č. 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené Mgr. et Mgr. Janou Sekyrovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská č. 121/8, proti povinnému R. P. , zastoupenému JUDr. Pavlem Šonkou, advokátem se sídlem v Táboře, nám. F. Křižíka č. 2840, pro 13 408,51 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 EXE 2005/2013, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 15 Co 557/2016-164, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 9. 2016, č. j. 4 EXE 2005/2013-142, kterým Okresní soud v Táboře zamítl návrh povinného ze dne 1. 8. 2016 na zastavení exekuce pro nemajetnost.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným dovoláním. Namítá, že „názor odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť soudy obou stupňů se řádně nevypořádaly s problematikou posouzení nemajetnosti povinného“, že je dlouhodobě bez jakýchkoliv příjmů, žije výlučně ze sociálních dávek pod hranicí chudoby, nemá žádné účty, žádné úspory a kromě sociálních dávek žádné jiné příjmy a tato situace je trvalá a s ohledem na věk a zdravotní stav povinného je vyloučeno, že by v budoucnu mohl vykonávat výdělečnou činnost, která by mohla jeho finanční situaci změnit. Namítá, že úvaha soudů o jeho majetkových poměrech nemá oporu ve zjištěních provedených exekutorem a že i další exekuce vedené proti povinnému byly z důvodu nemajetnosti zastaveny. Povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že nelze vyloučit, že v budoucnu se může majetková situace povinného zlepšit, například valorizací dávek, a zastavením exekuce by došlo k znevýhodnění oprávněné, neboť na majetek povinného jsou další exekuce, které zatím zastaveny nebyly.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání přitom nelze dovodit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné (přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř.); námitka, že „názor odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť soudy obou stupňů se řádně nevypořádaly s problematikou posouzení nemajetnosti povinného“, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); k účelu vymezení předpokladů přípustnosti dále též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13].
Protože dovolání má vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly odstraněny v průběhu trvání lhůty k dovolání, Nejvyšší soud dovolání povinného odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu