ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2903.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 2903/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou ve věci oprávněné Sigma Consulting, s. r. o. , identifikační číslo osoby 25053931, sídlem Revoluční 764/17, 110 00 Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, 110 00 Praha 1, proti povinné R. S. – A. , T. – H., zastoupené JUDr. Milanem Koledou, advokátem, sídlem Námestie Martina Benku 6, 811 07 Bratislava, Slovenská republika, (zmocněnec pro doručování Mgr. Martin Bahleda, advokát, sídlem Balbínova 1093/27, 120 00 Praha 2), o žádosti povinné o zrušení potvrzení evropského exekučního titulu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 8 C 237/2012, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2016, č. j. 19 Co 382/2015-88, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:(stručné dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze změnil napadeným rozhodnutím usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 9. 2015, č. j. 8 C 237/2012-69, kterým zrušil potvrzení evropského exekučního ze dne 11. 6. 2014, vydaného ve prospěch oprávněné, tak, že žádost o zrušení evropského exekučního titulu zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a odmítl je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť nesplňuje obligatorní náležitosti podání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jestliže – mimo jiné, zde však zvláště – neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. se totiž podává, že v dovolání musí být uvedeno – krom obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.), proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) – také to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) .
Řečené jest významné právě v nyní posuzované věci.
Dovolatelka totiž žádné okolnosti, zakládající předpoklady přípustnosti dovolání, zakotvené v ustanovení §237 o. s. ř., jakkoli nenaznačila a dovolací soud toliko – a bez dalšího – žádá, aby rozhodl jinak, než soud odvolací, čímž jest ovšem míjen účel dovolání jako specifického a mimořádného opravného prostředku. Z dovolání nelze – při nejlepší snaze – seznat ani požadavek, aby bylo dovozeno, že se napadeným rozhodnutím odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena či je dovolacím soudem řešena rozdílně, stejně jako požadavek, aby bylo uváženo, že má být rozhodná právní otázka – oproti posouzení dosavadnímu – řešena dovolacím soudem jinak.
Od těchto procesních nároků nelze ustoupit ani je aplikovat „mírněji“, neboť na nich úprava přípustnosti dovolání, ustavená zákonem č. 404/2012 Sb., spočívá coby koncepčně zásadních, což se zjevuje v tom, že s jejich nerespektováním spojuje zákon nedostatek náležitostí dovolání v takové míře, že dovolání proklamuje jako podání vadné, a po uplynutí stanovené doby coby vadné neodstranitelně (§241b odst. 3 o. s. ř.), aniž by mohl soud ve prospěch dovolatele jakkoli ingerovat prostřednictvím jinak obvyklého poučení (§243b, §43 o. s. ř.). Tomu korespondující povinné zastoupení dovolatele advokátem je totiž spojeno s předpokladem, že podmínky dovolání, a to zejména jeho přípustnosti, si vždy ověří, a své podání tomu přizpůsobí. Jakákoli benevolence jde proti samotnému duchu institutu, jímž je dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek, uplatnitelný jen v některých zvláštních případech.
Jelikož má dovolání vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak rozhodnutím předsedy senátu podle ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř., a jen se stručným odůvodněním ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. Stojí za zdůraznění, že nejde o (senátní) rozhodnutí o (ne)přípustnosti dovolání, nýbrž o důsledcích jeho neodstraněné procesní vady.
Stojí za zaznamenání, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2816/2015, ve zcela obdobné věci prezentoval názor, že vydání potvrzení evropského exekučního titulu nebo jeho oprava či zrušení jsou postupy svojí povahou podřaditelné tzv. jiné činnosti soudu podle ustanovení §352 a násl. o. s. ř., které tím nejsou řízením podle občanského soudního řádu, a výsledkem této „jiné činnosti“ nemůže pak být ani (soudní) rozhodnutí ve vlastním procesním smyslu; v důsledku toho nelze – již pojmově – otevřít prostor pro „standardní“ opravné prostředky, jež jsou instrumentálně vlastní naopak právě takovým soudním rozhodnutím. Nejvyšší soud pak na tomto základě v označeném rozhodnutí dospěl k závěru, že „nejsou tak dány podmínky pro to, aby probíhalo dovolací řízení“, a z toho důvodu je „podle §104 odst. 1 ve spojení s §243b o. s. ř. zastavil“.
O nákladech řízení se nerozhoduje, jestliže jde o „jinou činnost soudu“ ve smyslu ustanovení §353 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2017
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu