ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2940.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2940/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného J. S. , zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí č. 65, proti povinným 1) R. V. , 2) J. V. , 3) Teva markt, spol. s r. o. se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 2561/164, identifikační číslo osoby 61247138, a 4) Mlýn Bělkovice s. r. o. se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Novinářská č. 1113/3, identifikační číslo osoby 27785271, všem zastoupeným Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. č. 468/18, pro 5 815 253 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinných na částečné zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 EXE 10139/2014, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2016, č. j. 9 Co 277/2016-156, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2016, č. j. 9 Co 277/2016-156, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání povinných č. 3) a č. 4) se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě dne 5. 2. 2014, pod č. j. 94 EXE 10139/2014-48, pověřil JUDr. Jiřího Komárka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Žďár nad Sázavou, provedením exekuce k uspokojení peněžité pohledávky oprávněného za povinnými ve výši 5 815 253 Kč s příslušenstvím.
Povinní dne 17. 3. 2014 navrhli částečné zastavení exekuce co do částky 1 000 000 Kč s odůvodněním, že před podáním návrhu na zahájení exekučního řízení byla dne 14. 2. 2013 povinnou č. 2) část pohledávky, pro kterou je exekuce vedena, ve výši 1 000 000 Kč uhrazena na bankovní účet oprávněného. Dále uvedli, že z důvodu procesní opatrnosti složili u pověřeného soudního exekutora k jeho výzvě dne 14. 3. 2014 exekutorem požadovanou částku ve výši 6 303 125 Kč a požádali o zrušení všech exekučních příkazů.
Okresní soud v Ostravě (v pořadí druhým) usnesením ze dne 29. října 2015, č. j. 94 EXE 10139/2014-132, předmětnou exekuci co do částky 380 000 Kč (výrok I.), a co do částky 620 000 Kč (výrok II.) částečně zastavil. Po skutkové stránce uzavřel, že dohodou o přistoupení k závazku, která je obsahem notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. Romanem Bláhou dne 29. 4. 2009 pod sp. zn. NZ 266/2009, N 247/2009, přistoupili povinní č. 2) až č. 4) k závazku povinného č. 1) vůči oprávněnému, jehož předmětem bylo vrácení peněžité půjčky ve výši 13 049 173 Kč, přičemž povinní byli oprávněnému zavázáni společně a nerozdílně. V rámci tohoto notářského zápisu bylo ujednáno, že dluh bude ze strany povinných plněn na bankovní účet oprávněného a k identifikaci platby bude vždy uvedeno rodné číslo povinného č. 1). Exekučním titulem v dané věci je pak notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný notářem JUDr. Romanem Bláhou dne 13. 12. 2012, sp. zn. NZ 1268/2012, N 1098/2012. Tímto exekučním titulem se povinný č. 1) jako dlužník, spolu s povinnými č. 2) až č. 4), jako spoludlužníky, společně a nerozdílně zavázali zaplatit oprávněnému částku ve výši 6 015 253 Kč do dne 31. 12. 2013. Tato částka představovala zbytek z půjčky ve výši 13 049 173 Kč, kterou si povinný č. 1) půjčil od oprávněného v době od dubna 2008, a to částku 4 765 253 Kč, a další dluh povinného č. 1) ve výši 2 500 000 Kč vzniklý z titulu smlouvy o půjčce uzavřené s oprávněným dne 22. 3. 2012, ke kterému v rámci tohoto notářského zápisu povinní č. 2) až č. 4) přistoupili. Tento dluh byl poté ve výši 1 250 000 Kč postoupen dalšímu subjektu, přičemž předmětem notářského zápisu nadále zůstala částka ve výši 1 250 000 Kč. Pokud jde o podmínky plnění dluhu, tedy částky 6 015 253 Kč, pak notářský zápis stanovil toliko datum splatnosti, resp. dobu plnění, a to nejpozději do dne 31. 12. 2013. Jiné podmínky plnění notářský zápis neobsahuje stejně jako žádný odkaz na podmínky plnění tak, jak byly vymezeny notářským zápisem ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. NZ 266/2009, N 247/2009. Notářský zápis také neobsahuje žádné prohlášení o tom, že by tento zápis vypořádával všechny existující vzájemné závazkové vztahy a z nich vyplývající dluhy povinného č. 1) mezi účastníky zápisu a mimo číselného uvedení výše dluhů a označení právního důvodu jejich vzniku neobsahuje bližší popis umožňující identifikaci jednotlivých závazkových vztahů. Z prohlášení povinného č. 1) ze dne 2. 5. 2013 vzal soud za prokázané, že povinný č. 1) učinil prohlášení o následujících skutečnostech: že oprávněný (mimo půjček, jež jsou předmětem exekučního titulu v této věci) půjčil povinnému č. 1) v době od 26. 11. 2011 do 7. 6. 2011 finanční částky v celkové výši 1 081 614 Kč a to v souvislosti s rekonstrukcí družstevního bytu, jež užívala dcera povinného č. 1) J. V., a že v blízké budoucnosti bude převedena na účet oprávněného částka 1 081 614 Kč, která bude představovat úhradu dluhu na rekonstrukci předmětného bytu, nikoli plnění z titulu notářského zápisu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. NZ 1268/2012, N 1098/2012. Z výpisu z účtu oprávněného vyplývá, že na tento účet byla dne 15. 2. 2013 připsána platba ve výši 1 000 000 Kč z účtu povinné č. 2) s označením reference „J. V.“ bez variabilního symbolu a dne 17. 7. 2013 připsána platba ve výši 200 000 Kč taktéž z účtu povinné č. 2) s označením reference „J. V.“ pod variabilním symbolem. Soud I. stupně dále vyšel ze zjištění, že dne 20. 10. 2009 vystavil povinný č. 1) vlastní směnku na částku 320 000 Kč a dne 27. 10. 2009 vlastní směnku na částku 300 000 Kč, obě na řad Ing. L. M., které byly splatné dne 31. 12. 2009, přičemž byly opatřeny doložkou výstavce „bez protestu“. Povinná č. 2) se stala avalem těchto směnek, doložka o směnečném rukojemství je na lícové straně směnek a není opatřena doložkou „bez protestu“ či obdobnou doložkou a tyto směnky byly dne 7. 12. 2009 a 8. 12. 2009 rubopisovány na řad oprávněného. Jelikož oprávněný v průběhu exekuce navrhl částečné zastavení exekuce co do částky 380 000 Kč, přičemž návrh oprávněného na zastavení exekuce má vždy přednost před jinými důvody pro zastavení exekuce, rozhodl soud výrokem I. a exekuci podle §268 odst. 1 písm. c) a §268 odst. 4 o. s. ř. co do částky 380 000 Kč částečně zastavil. Po posouzení skutkového stavu dospěl soud I. stupně k závěru, že plnění povinné č. 2) ve výši 1 000 000 Kč, v rozsahu částky 620 000 Kč, je plněním na dluh, který je předmětem této exekuce. Nepřisvědčil námitce oprávněného, že platba ve výši 1 000 000 Kč nebyla hrazena na dluh z exekučního titulu, neboť nebyla označena variabilním symbolem ve tvaru rodného čísla povinného č. 1). Podmínky plnění dluhu z exekučního titulu byly definovány toliko splatností, resp. dobou plnění, a to tak, že dluh měl být splněn do dne 31. 12. 2013. Povinní tedy mohli plnit dluh nikoli pouze dne 31. 12. 2013, ale kdykoli od okamžiku podpisu notářského zápisu, jenž je v dané věci exekučním titulem, až do dne 31. 12. 2013. Teprve dne 1. 1. 2014 se notářský zápis stal vykonatelným exekučním titulem a bylo možno podle něj nařídit exekuci. Soud tak má za to, že řádné plnění dluhu kterýmkoli z povinných č. 1) až č. 4) podle exekučního titulu nevyžadovalo označení platby variabilním symbolem ve tvaru rodného čísla povinného č. 1). Pokud tedy povinná č. 2) bankovním převodem zaslala na účet oprávněného částku ve výši 1 000 000 Kč, pak dnem, kdy byla tato částka připsána na účet oprávněného, tedy dnem 15. 2. 2013, došlo k dílčímu splnění dluhu a rozsahu plnění i zániku dluhu podle §599 odst. 1 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ . Skutečnost, že při dalším plnění ze strany povinné č. 2) na tentýž dluh platbu označila variabilním symbolem ve tvaru svého rodného čísla je bez významu. Co se týče námitky oprávněného, že úhradou částky 1 000 000 Kč ze strany povinné č. 2) byl plněn jiný splatný dluh povinného č. 1) ve výši 1 081 614 Kč, který vznikl v souvislosti s rekonstrukcí družstevního bytu, pak tato rovněž nemůže obstát, když z prohlášení povinného č. 1) ze dne 2. 5. 2013, bylo prokázáno, že splatnost této pohledávky mohla nastat nejdříve v dubnu roku 2013. Z uvedeného tak nelze než dovodit, že v době, kdy povinná č. 2) plnila oprávněnému částku ve výši 1 000 000 Kč, tedy dne 15. 2. 2013, dluh z titulu půjčky povinného č. 1) na rekonstrukci bytu splatný nebyl. Taktéž neobstojí nově předložené tvrzení oprávněného o existenci dalšího dluhu povinné č. 2), jehož právním základem je její postavení coby avala na směnkách vystavených povinným č. 1) ze dne 20. 10. 2009 a ze dne 27. 10. 2009 na řad Ing. L. M., který byl splatný dříve než exekuované dluhy z exekučního titulu. Soud sice přisvědčil tvrzení povinného, že povinnou č. 2) stíhala taktéž povinnost z předmětných směnek jako přímého dlužníka, avšak neztotožnil se s jeho názorem o absenci výslovného určení ze strany povinné č. 2), že částka 1 000 000 Kč, je plněna na dluh podle exekučního titulu, v důsledku čehož na tuto situaci oprávněný uplatnil princip priority a platbu započítal na dluh povinné č. 2) z titulu avala směnek, který byl splatný již dne 31. 12. 2009, zatímco exekuovaný dluh až dne 31. 12. 2013. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 33 Odo 1112/2003 a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1594/2008, jež řeší otázku, který z více dluhů vzniklých v občanskoprávních vztazích, jež dlužník má vůči témuž věřiteli, byl vyrovnán v případě, že poskytnuté plnění nestačí na splnění všech dluhů dlužníka, když dlužník při plnění neurčil, na který z jeho více dluhů je plnění určeno, soud uzavřel, že povinná č. 2) ke dni 14. 2. 2013, kdy plnila částku 1 000 000 Kč měla za to, že zde z její strany existuje vůči oprávněnému pouze dluh z exekučního titulu. Jelikož je plnění dluhu dle §599 obč. zák. jednostranným právním úkonem, pak při neznalosti povinné č. 2) o tom, že směnky, za něž se zaručila, byly rubopisovány na oprávněného, lze uzavřít, že právě plněním dluhu jako takového, o němž se domnívala, že je jejím jediným dluhem vůči oprávněnému, projevila vůli plnit právě tento dluh. Pro závěr soudu o tom, že se povinná č. 2) důvodně domnívala, že má vůči oprávněnému pouze dluh z exekučního titulu svědčí i její tvrzení o tom, že jí směnky, které dne 20. 10. 2009 a 27. 10. 2009 avalovala, nebyly předloženy k placení. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník má právo, aby mu směnka byla předložena. Dokud se tak nestane, nelze na něj pohlížet jako na osobu neplnící své právní povinnosti. Na straně povinné č. 2), tak z důvodu absence předložení směnek k placení a z toho vyplývající neznalosti relevantních skutečností ohledně vývoje dluhů povinného č. 1) z těchto směnek, byla zcela odůvodněná představa, že má vůči oprávněnému pouze dluh vyplývající z exekuovaného exekučního titulu. Navíc je dle soudu nutno dát za pravdu povinné č. 2), že ke dni 15. 2. 2013 byly směnečné závazky ze směnek již promlčeny, a i při uplatnění principu priority na danou věc, by tak bylo na místě započítat plnění povinné č. 2) ze dne 15. 2. 2013 na exekuovaný dluh, neboť soud by při volbě, na jaký dluh částku započítat vycházel z charakteru závazků – směnečné závazky již promlčené oproti závazkům z exekučního titulu, které byly nepromlčené a již vykonatelné. Soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti exekuci co do částky 620 000 Kč taktéž částečně zastavil, když tato částka byla povinnou č. 2) uhrazena ještě před zahájením exekuce, a tedy v tomto rozsahu povinnost povinných ještě před zahájením exekuce zanikla.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. prosince 2016, č. j. 9 Co 277/2016-156, změnil usnesení soudu I. stupně ve výroku II. tak, že se návrh povinných na zastavení exekuce co do částky 620 000 Kč zamítá. Odvolací soud konstatoval, že není důvod vyjímat vymáhanou pohledávku z komplexu půjček uzavřených mezi oprávněným a povinným č. 1) a podrobovat ji tak jinému právnímu režimu, včetně způsobu identifikace příslušné splátky. Úmysl povinné č. 2) pak není relevantní, nebyl-li náležitým způsobem vyjádřen jako projev její vůle a subjektivní představa povinné o rozsahu svého zadlužení a zadlužení povinného č. 1) je tak sama o sobě bez významu. Absenci náležité identifikace plnění povinné č. 2) ve smyslu dohody účastníků zachycené v notářském zápise ze dne 29. 4. 2009, tedy absenci uvedení rodného čísla povinného č. 1), je proto namístě posuzovat jako absenci určení, který z více objektivně existujících dluhů chtěla povinná č. 2) vyrovnat. Dále uvedl, že uplynutí promlčecí doby určitého závazku neznamená jeho zánik a plnění promlčeného dluhu nepředpokládá žádný zvláštní právní režim, přičemž držení originálů směnek oprávněným pak znamená trvání směnečného dluhu a nepředložení směnky obsahující doložku bez protestu avalovi je irelevantní. Soud uzavřel, že započtení sporné částky 620 000 Kč na dříve splatnou pohledávku ze směnky (a nikoliv tedy na pohledávku vymáhanou v tomto řízení) plně odpovídá zásadě priority ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu.
Usnesení odvolacího soudu napadli povinní dovoláním, jež mají za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř. a za důvodné podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž podle jejich názoru napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ a to otázky „zda je zásada priority, případně zásada proporcionality uvedená v judikatuře NS ČR, např. v rozhodnutí 21 Cdo 326/2004, aplikovatelná v situaci, kdy je dlužník obeznámen pouze s jedním dluhem u věřitele, přestože na věřitele byla převedena pohledávka za dlužníkem, který se o takovém převodu vůbec nedozvěděl a v době, kdy plnil jemu známou pohledávku, nebyl srozuměn s tím, že existuje i jiná pohledávka u téhož věřitele“. Dovolatelé ve svém podání namítají, že sice na účet soudního exekutora složili jak vymáhanou jistinu, tak příslušenství pohledávky včetně nákladů exekuce, avšak s exekucí tak, jak byla navržena, nesouhlasí, neboť dne 14. 2. 2013 povinná č. 2) složila na účet oprávněného částku ve výši 1 000 000 Kč, která byla určena na zaplacení dluhu vymáhaného předmětnou exekucí, tedy dluhu vyplývajícího z exekučního titulu, jímž je notářský zápis sepsaný dne 13. 12. 2012 JUDr. Romanem Bláhou pod sp. zn. NZ 1268/2012, N 1098/2012. Dále uvádějí, že oprávněný nejprve ve svém podání ze dne 27. 3. 2014 tvrdil, že uvedenou částku 1 000 000 Kč započítal na dluh z půjček poskytnutých povinnému č. 1) v době od 26. 1. 2011 do 7. 6. 2011 a vzhledem k tomu, že se soud I. stupně s tvrzením o zápočtu pohledávek neztotožnil, vznesl oprávněný v rámci řízení před odvolacím soudem novou argumentaci, spočívající v tvrzení, že má za povinnými č. 1) a č. 2) směnečné pohledávky z titulu dvou směnek, přičemž toto jeho jednání považují za rozporné s dobrými mravy s cílem získat neopodstatněný majetkový prospěch. Povinná č. 2) přitom namítá, že v době, kdy plnila částku 1 000 000 Kč dne 14. 2. 2013 o jiné pohledávce oprávněného vůči své osobě než té, která vyplývala z exekučního titulu, nevěděla a ani vědět nemohla, neboť ona ani jiná osoba na straně povinných nebyla o indosamentech směnek z Ing. L. M. na řad oprávněného jakkoli zpravena. Z logiky věci pak vyplývá, že povinná č. 2) se v době, kdy plnila částku 1 000 000 Kč, nemohla rozhodnout ani jakkoli jinak určit, který z dluhů chce vyrovnat. Z tohoto stavu mají povinní za to, že aplikace zásady priority při existenci vícero dluhů u téhož věřitele není na daný případ aplikovatelná a rozhodnutí odvolacího soudu navíc považují za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně usnesením ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3329/2013. S ohledem na výše uvedené dovolatelé navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2015, č. j. 94 EXE 10139/2014-132, ve výroku II. potvrzuje, a přiznal povinným náklady dovolacího řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání ze dne 25. 4. 2017 zejména uvedl, že je přesvědčen, že dovolání povinných nenaplňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, když z dovolání nevyplývá, jak měl odvolací soud podle jejich názoru věc správně právně posoudit. Oprávněný skutečnost ohledně existence směnečných pohledávek za povinnými č. 1) a č. 2) tvrdil v souladu se zásadou úplné apelace a zcela legitimně. Povinná č. 2) měla objektivní možnost zjistit, kdo jsou její věřitelé z předmětných směnek a skutečnost, že směnky byly indosovány na oprávněného. To, že tak neučinila a v den splatnosti směnek se nedostavila na platební místo pak nelze přikládat k tíži oprávněného. Dle oprávněného na skutečnosti, že v případě, kdy dlužník neuvede, jaký dluh z vícera dluhů věřiteli hradí, nemůže nic změnit ani případné promlčení pohledávky, které jak správně vyslovil odvolací soud, neznamená zánik dané pohledávky. Na základě výše uvedené navrhl, aby dovolací soud podané dovolání zamítl a přiznal oprávněnému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle ustanovení §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“ dovolání povinného č. 3) a 4) dle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §218a a §243f odst. 2 o. s. ř. odmítl pro opožděnost.
Podle §240 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (odst. 1 věta první). Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení (odst. 3 věta druhá).
Jestliže bylo povinným č. 3) a č. 4) napadené usnesení doručeno dne 16. 1. 2017 a dne 23. 1. 2017, pak dvouměsíční lhůta k podání dovolání uplynula (marně) povinnému č. 3) dnem 16. 3. 2017 a povinnému č. 4) dnem 23. 1. 2017. Dovolání podané povinnými č. 3) a 4) dne 24. 3. 2017 je tudíž opožděné.
Dále se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání povinných č. 1) a č. 2) proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou - účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud se dosud ve všech souvislostech nezabýval právní otázkou nastolenou v dovolání, zda je zásada priority, případně zásada proporcionality, aplikovatelná i v situaci, kdy je dlužník obeznámen pouze s jedním dluhem u věřitele, přestože na věřitele byla převedena pohledávka za dlužníkem, který se o takovém převodu vůbec nedozvěděl a v době, kdy plnil jemu známou pohledávku, nebyl srozuměn s tím, že existuje i jiná pohledávka u téhož věřitele.
Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v případě, kdy plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází "právo volby", který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů). Nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat - jak je zřejmé z povahy věci - podle zásady proporcionality (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1436/2009, ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1527/2009 a ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003). Daná judikatura vychází z myšlenky, že je prvotně na dlužníku, aby určil, který ze svých více dluhů plní a teprve v případě, jestliže této své možnosti nevyužije, aplikují se při určení, na který z více dluhů je plněno, výše uvedené a v judikatuře vymezené zásady priority a proporcionality. Tato možnost dlužníka stanovit, na který ze svých dluhů plní ovšem musí reálně existovat, tedy mimo jiné o ní dlužník musí vědět. Jestliže je prokázáno, že dlužník v době plnění věděl o existenci jen jediného dluhu vůči věřiteli a o dalších dluzích nikoliv (v dané věci proto, že povinné č. 2) nebylo oznámeno, že závazek ze směnky má plnit nikoli Ing. L. M., ale oprávněnému), je třeba vyjít z toho, že plnil na tento jediný jemu známý dluh. Výše uvedený závěr je veden skutečností, jež vyplývá z výše uvedené judikatury, že plnění závazku je jednostranným právním úkonem (právním jednáním) dlužníka ve smyslu ustanovení §559 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a proto mu nelze přisuzovat význam a následky, které podle vůle dlužníka takový právní úkon nemohl mít. Jestliže dlužník nevěděl o tom, že vůči věřiteli má další (a dříve splatný) závazek, nemohl na takový závazek, o němž nevěděl, plnit. Opačný závěr by mimo jiné znamenal, že dlužník ztratí možnost namítat vůči dříve splatnému závazku (na který by bylo dlužníkem poskytnuté plnění v případě vědomosti dlužníka o existenci v souladu se zásadou priority přiřazeno), relevantní námitky, včetně případné námitky promlčení.
Na základě výše uvedeného proto nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu o tom, že vědomost povinné č. 2) o existenci dalšího dluhu vůči oprávněnému je nepodstatná. Dále tedy bude na odvolacím soudu, aby zaujal stanovisko, zda si povinná v době plnění byla vědoma existence svých jiných dříve splatných závazků vůči oprávněnému (jakož i zda tyto závazky existovaly), a zda s ohledem na okolnosti případu je či není v souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), aby z této své nevědomosti měla prospěch.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu