ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3039.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3039/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněné J. V. , J., zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1934/12, proti povinné P. S. , J., pro 144 894 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. 203 Ex 42448/16, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13. 3. 2017, č. j. 54Co 58/2017-15, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutor zamítl usnesením ze dne 21. 12. 2016, č. j. 203 Ex 42448/16-10, exekuční návrh, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení a současně nepřiznal soudnímu exekutorovi nárok na náhradu nákladů exekuce.
Krajský soud potvrdil usnesení soudního exekutora s tím, že se zamítá exekuční návrh na nařízení exekuce podle rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Miroslava Somra, se sídlem v Jihlavě, Benešova 21, ze dne 2. 9. 2016, č. j. 10/2012, pro vymožení povinnosti povinné zaplatit oprávněné částku 144 894 Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 33 352,40 Kč. Povinné nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že rozhodce neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, neboť nebyl vybrán transparentním způsobem. Rozhodce totiž určila na základě rozhodčí doložky oprávněná, protože na jeho jmenování se strany nedohodly; rozhodčí doložka však postrádala konkrétní seznam osob, ze kterého by mohli být rozhodci jmenováni a se kterým by byly strany při uzavírání rozhodčí doložky seznámeny.
Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, even. tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a je rozhodována rozdílně. Otázku hmotného práva vymezila dovolatelka následovně: „Zda rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě, v níž ani jedna ze smluvních stran nemá postavení spotřebitele, vyžaduje ke své platnosti při určení osoby rozhodce ad hoc výslovné označení osoby rozhodce, a zda je přípustné a platné ujednání spočívající v tom, když při nečinnosti jedné ze smluvních stran a nedosažení dohody o osobě rozhodce může jedna ze smluvní stran na podkladě ujednání rozhodčí smlouvy osobu rozhodce samostatně určit“. Otázku procesního práva formulovala dovolatelka takto: „Zda je přípustné, aby v situaci, kdy nebyla vznesena námitka nedostatku pravomoci rozhodce v rámci rozhodčího řízení vedeného mezi osobami, v nichž žádná nemá postavení spotřebitele, exekuční soud v rámci exekuce následně z úřední povinnosti přezkoumával pravomoc rozhodce“. Uvedla, že odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 je nepřípadný, neboť se v něm jednalo o posouzení rozhodčí doložky, která byla součástí ujednání ve spotřebitelském vztahu. V projednávané věci však žádná ze smluvních stran v postavení spotřebitele nebyla. Dále oprávněná uvedla, že při určení osoby rozhodce ad hoc postupovala zcela v souladu s ujednáním, když nejprve využila možnosti se dohodnout s povinnou, teprve když dohoda nebyla pro nečinnost povinné možná, určila rozhodce sama. V následném rozhodčím řízení pak nebyla povinnou vznesena žádná námitka vůči osobě rozhodce. V tomto směru poukázala na judikaturu dovolacího soudu, podle které může soud neplatnost rozhodčí doložky zkoumat z úřední povinnosti pouze ve spotřebitelských sporech, nikoli v obchodněprávních sporech mezi podnikateli, kteří mohou neplatnost rozhodčí doložky uplatnit v rámci rozhodčího řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3896/2012). Závěrem oprávněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudního exekutora zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud se otázkou přezkumu platnosti rozhodčí smlouvy ve vztahu k exekučnímu řízení zabýval již ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde mimo jiné dovodil, že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce z důvodu, že jeho výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, byla zkoumána i v exekučním řízení, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal. Soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, zkoumá v každém stádiu exekuce a případně ji pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastaví.
Požadavek transparentnosti výběru rozhodce, jejíž absence má za následek neplatnost rozhodčí smlouvy a nedostatek pravomoci rozhodce, se přitom vztahuje na rozhodčí doložky obecně, tedy nejen ve vztazích ze spotřebitelských smluv, ale i ve vztazích mezi podnikateli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1871/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3425/2013, též nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Exekuční soud je proto v rámci exekučního řízení povinen zkoumat pravomoc rozhodce vydat exekuční titul a v případě, že nedostatek pravomoci (byť i dodatečně) zjistí, exekuci zastaví bez ohledu na povahu vztahu účastníků, tedy zda se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy či nikoli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5414/2014).
V projednávané věci se smluvní strany (oprávněná a povinná) v čl. IX. nájemní smlouvy ze dne 18. 6. 2009 dohodly, že veškeré spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení dle zák. č. 216/94 Sb., a to jediným rozhodcem. Rozhodce bude určen dohodou stran, a to do tří dnů od podání výzvy jedné strany straně druhé. Nedohodnou-li se strany na osobě rozhodce, bude rozhodce určen pronajímatelem.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014 uvedl, že nemá-li ve věci rozhodovat stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona, musí být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to uvedením konkrétního jména nebo jednoznačným vymezením způsobu jeho určení. Rovněž Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje požadavek konkretizace a individualizace rozhodce a transparentnost jeho výběru (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10).
Ohledně platnosti rozhodčí smlouvy (doložky) Nejvyšší soud ve svých dalších rozhodnutích již dříve uzavřel, že „netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě, a že přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu (nebo usnesení) by závisela na tom, který z rozhodců o majetkovém sporu rozhodne“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014).
Lze proto uzavřít, že předmětná rozhodčí doložka, podle níž měly být veškeré spory vznikající z nájemní smlouvy rozhodovány jediným rozhodcem, ale v dalším si strany sjednaly, že nedohodnou-li se strany na osobě rozhodce, bude rozhodce určen pronajímatelem, je neplatná jako celek (§39 obč. zák). Tento závěr není v kolizi ani se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1330/2017.
Jestliže odvolací soud předmětnou rozhodčí doložku posoudil jako neplatnou, neboť znemožňuje transparentní výběr rozhodce, a rozhodčí nález za nezpůsobilý exekuční titul, postupoval zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu se od ní odchýlit.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu