ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3185.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3185/2017-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné J. K. , zastoupené JUDr. Lumírem Schejbalem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří č. 3163/111, proti povinné Management Club Canada s. r. o. , se sídlem v Lipně nad Vltavou č. 25, identifikační číslo osoby 25311107, zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova č. 37, pro 316 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 13 EXE 1551/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 2017, č. j. 24 Co 198/2017-91, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 2017, č. j. 24 Co 198/2017-91, a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. listopadu 2016, č. j. 13 EXE 1551/2016-63, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud v Českém Krumlově pověřením ze dne 19. července 2016, č. j. 13 EXE 1551/2016-24, pověřil soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchu, Exekutorský úřad Přerov, provedením exekuce na majetek povinné k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 316 000 Kč s příslušenstvím a to podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2006, č. j. 52 C 41/2003-97.
Povinná podáním ze dne 12. srpna 2016 vznesla námitku promlčení pohledávky oprávněné a navrhla zastavení exekuce. Uvedla, že ihned po vydání exekučního titulu opakovaně vyzvala oprávněnou ke sdělení bankovního spojení pro zaslání uvedené částky, avšak oprávněná na tyto výzvy nikterak nereagovala, a povinná se proto nemohla dostat do prodlení.
Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 28. listopadu 2016, č. j. 13 EXE 1551/2016-63, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Dospěl k závěru, že námitka promlčení pohledávky není důvodná, neboť exekuční návrh byl soudnímu exekutorovi doručen před uplynutím promlčecí doby a oprávněná v exekučním řízení řádně pokračuje, čímž došlo ke stavení promlčecí lhůty bez ohledu na to, že v době zahájení exekuce mohla být oprávněná v prodlení pro neposkytnutí součinnosti pro splnění dluhu.
K odvolání povinné Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17. února 2017, č. j. 24 Co 198/2017-91, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Dovodil, že je-li soudem v občanském soudním řízení vydáno konstitutivní rozhodnutí, které je současně exekučním titulem, pak zakládá hmotná práva a povinnosti, avšak na rozdíl od hmotněprávních vztahů založených smlouvou může oprávněný v případě nesplnění povinnosti zahájit z daného titulu exekuční řízení, aniž by musel povinného jakkoli vyzývat k dobrovolnému splnění povinnosti či mu poskytovat jinou součinnost, jelikož jeho právo plyne přímo z exekučního titulu a bylo mu přiznáno v nalézacím řízení. Povinný pak musí vyvinout maximální snahu o splnění uložené povinnosti, jinak se nutně vystavuje riziku postižení svého majetku v exekuci. Pakliže oprávněný nereaguje na výzvy povinného k poskytnutí součinnosti, neznamená to, že by se ocitl v prodlení a byl tím zbaven možnosti podat exekuční návrh, neboť povinnému se jako ultima ratio nabízí využití soluční (úřední) úschovy. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k promlčení vymáhané pohledávky, neboť oprávněná podala exekuční návrh před uplynutím desetileté promlčecí lhůty, přičemž v jejím průběhu nebyla povinna poskytnout povinné jakoukoli součinnost ke splnění uložené povinnosti.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, které je podle jejího názoru přípustné, protože napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek jak procesního, tak hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 3545/2013, ze kterého vyplývá, že jestliže se sám oprávněný dostane do prodlení, nemůže podat důvodný návrh na vynucení splnění povinnosti dlužníka, protože sám způsobil, že povinný nemohl uloženou povinnost splnit, přičemž podle názoru dovolatelky je tento závěr poplatný bez rozdílu, zda bylo plněno do úřední úschovy či nikoli. S ohledem na uvedené usnesení se dovolatelka domnívá, že v dané věci se jedná o tzv. dluh výběrný, a oprávněná tak byla povinna převzít plnění v místě bydliště či sídle povinné, avšak oprávněná do zahájení exekučního řízení neučinila jakýkoli pokus k výběru dluhu, čímž se dle ustanovení §522 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále též jen „obč. zák.“, dostala do prodlení, a v takovém případě oprávněná nemohla podat důvodný návrh na vynucení splnění povinnosti povinné a to i přesto, že uplynula lhůta k plnění povinnosti uložené povinné exekučním titulem. Odvolací soud se dle názoru dovolatelky vůbec nevypořádal s námitkou promlčení pohledávky oprávněné. Dovolatelka se domnívá, že oprávněná podala bezdůvodný návrh na nařízení exekuce, v důsledku čehož došlo k promlčení jejího nároku, přičemž povinná se promlčení u soudu prvního stupně řádně dovolala, a tudíž došlo k takovému oslabení práva oprávněné, které nelze vykonat, resp. vést o takovémto právu exekuci, a je na místě ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. s. ř.“, exekuční řízení zastavit. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při posouzení otázky, zda oprávněný může podat důvodný návrh na vynucení splnění povinnosti povinného, jestliže sám oprávněný způsobil, že povinný nemohl uloženou povinnost splnit, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 3545/2013), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2006, č. j. 52 C 41/2003-97, který ve výroku III. uložil žalobkyni (zde povinné) zaplatit žalované (zde oprávněné) na vypořádání podílu částku ve výši 316 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a který nabyl právní moci dne 22. června 2006 a vykonatelnosti dne 27. června 2006. Z exekučního titulu vyplývá, že vymáhaná pohledávka představuje vypořádací podíl přiznaný oprávněné v souvislosti se zrušením podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci a jejího přikázání do výlučného vlastnictví povinné. Z výroku rozsudku nevyplývá, že by bylo stanoveno místo plnění tohoto peněžitého závazku.
Oprávněná podala exekuční návrh dne 20. června 2016, soudnímu exekutorovi byl doručen dne 23. června 2016.
Ohledně tvrzení účastníků učinily soudy skutkové závěry (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 2 a §243 odst. 3 o. s. ř.), že oprávněná vyzvala povinnou k zaplacení dluhu bezhotovostním převodem na její účet, přičemž tato výzva byla povinné doručena, avšak nelze zjistit, zda byla doručena před doručením exekučního návrhu soudnímu exekutorovi.
Vymáhaná povinnost vznikla právní mocí exekučního titulu dne 22. června 2006. S ohledem na výše uvedené je proto třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle občanského zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. ustanovení §3028 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. ledna 2014).
Podle ustanovení §567 odst. 1 obč. zák. dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka.
Pokud místo plnění není přímo určeno v dohodě účastníků nebo nevyplývá ze samotné povahy závazku, který lze splnit pouze na určitém místě (např. oprava domu, úklid bytu), pak platí podle ustanovení §567 obč. zák., že místem plnění je dlužníkovo bydliště (jde-li o fyzickou osobu) nebo sídlo (jde-li o právnickou osobu). Má-li být dluh splněn v bydlišti (sídle) dlužníka (tzv. výběrný dluh), musí si věřitel plnění vyzvednout u dlužníka v době splatnosti, a to bez nutnosti předchozí výzvy či žádosti. Nejde totiž o vyvolání splatnosti dluhu, jako je tomu podle ustanovení §563 obč. zák. v případě, že splatnost nebyla stanovena, nýbrž jde o místo, kde má být dluh splněn. Nevybere-li věřitel plnění v určeném místě, je v prodlení on, a nikoliv dlužník (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s., s. 1663-1664).
Podle ustanovení §522 obč. zák. věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění dluhu. V takových případech je věřitel zejména povinen nahradit dlužníkovi náklady, které mu tím vznikly. Dále na něj přechází nebezpečí nahodilé zkázy věci. Kromě toho je dlužník oprávněn žádat od věřitele náhradu jiných škod způsobených mu prodlením, lze-li věřiteli přičítat zavinění.
Podle ustanovení §568 obč. zák. nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel.
Ustanovení §522 obč. zák. hovoří výslovně o neposkytnutí součinnosti v době plnění. To znamená, že věřitel se dostává do prodlení i tehdy, když neposkytne součinnost v době, kdy mu dlužník nabídne plnění, tedy i mimo dobu stanovenou ke splnění, samozřejmě jen za předpokladu, že byl povinen plnění převzít. K prodlení věřitele dochází, především když nepřijal řádně nabídnuté plnění, neposkytl součinnost potřebnou ke splnění dluhu nebo odmítl vydat potvrzení, že dluh je splněn (srov. ustanovení §569 obč. zák.). Jedním z následků prodlení věřitele je i vznik práva dlužníka splnit dluh uložením do úřední úschovy. Úřední (neboli soluční) úschova umožňuje dlužníkovi zprostit se závazku, když pro určité překážky na straně věřitele nemůže v době splatnosti dluh splnit. Uložení do úřední úschovy spočívá v tom, že dlužník místo splnění dluhu věřiteli složí předmět plnění do úschovy soudu. I když jsou splněny předpoklady pro uložení, není dlužník povinen tento způsob použít; jeho závazek pak ovšem trvá dál. Uložení do úřední úschovy, je-li uskutečněno v souladu s ustanovením §568 obč. zák., má účinky splnění závazku. Závazek tak zaniká jednostranným právním úkonem dlužníka (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s., s. 1563-1564, 1666).
Obdobné závěry jako v odborné literatuře jsou obsaženy i v rozhodovací praxi dovolacího soudu, který se ve svém usnesení ze dne 3. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 3545/2013, zabýval analogickou skutkovou situací, toliko s tím rozdílem, že v projednávané věci povinná nesplnila svůj závazek přijetím do soudní úschovy. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnického práva je rozhodnutím konstitutivní povahy, které má nejen procesní, ale i hmotněprávní důsledky, spočívající ve vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a právních povinností. V tomto smyslu je právní skutečností. Liší se tak od deklaratorních rozhodnutí, která mají jen procesní důsledky. Z uvedeného vyplývá, že i na tato rozhodnutí (i přes to, že ukládají jedné ze stran povinnost k plnění, které je vykonatelné), je nutno aplikovat ve vztahu k zániku povinnosti splněním ustanovení §559 a násl. obč. zák. ve spojení s ustanovením §520 a §522 obč. zák. Jestliže v exekučním titulu nebylo určeno místo plnění, podle ustanovení §567 odst. 1 věta druhá obč. zák. plní se dluh v místě bydliště či sídla dlužníka (tzv. dluh „výběrný”), věřitel je proto povinen převzít plnění v místě bydliště či sídla dlužníka. Neučiní-li tak, nemůže se dlužník dostat do prodlení s plněním své povinnosti a do prodlení se dostává podle ustanovení §522 věty první obč. zák. věřitel a dlužník je oprávněn z tohoto důvodu splnit svůj dluh do soudní úschovy s účinky zániku závazku (srov. §568 obč. zák. věta první); k předpokladům splnění dluhu složením do soudní úschovy srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 379/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 29 Odo 639/2001, uveřejněné pod číslem 50/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Jestliže se věřitel sám dostane do prodlení, nemůže podat důvodný návrh na vynucení splnění povinnosti dlužníka, protože sám způsobil, že dlužník nemohl uloženou povinnost splnit. Byla-li i přesto exekuce nařízena, je na místě ji v souladu s ustanovením §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, přičemž nedůvodnost nařízení exekuce se projeví v rozhodnutí o nákladech celého exekučního řízení při jejím zastavení postupem podle ustanovení §271 o. s. ř.
Odvolací soud i soud prvního stupně pochybily, když uvedené rozhodnutí dovolacího soudu zcela ignorovaly, resp. z důvodu absence uložení předmětu závazku do soudní úschovy jej považovaly za nepřiléhající, neboť přehlédly, že splnění povinnosti formou tzv. soluční úschovy je dlužníkovým právem, nikoli povinností. Dané rozhodnutí je tak v projednávané věci zcela zřejmě použitelné, neboť exekučním titulem je zde též konstitutivní rozhodnutí ukládající povinnost v podobě výběrného dluhu a rovněž je v obou případech spornou otázkou odůvodněnost podání návrhu na vynucení splnění povinnosti povinné v souvislosti s možným prodlením oprávněné v době podání tohoto návrhu.
Předpokladem pro rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce je proto zodpovězení otázky, zda oprávněná řádně vyzvala povinnou k plnění, a zda tak oprávněná byla v době zahájení exekuce v prodlení či nikoli, a jestli na základě toho mohla podat důvodný návrh na nařízení exekuce. S ohledem na to, že soud prvního stupně se uvedenými otázkami zabýval nedostatečně, přičemž odvolací soud tyto skutečnosti nezkoumal vůbec, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 2017, sp. zn. 24 Co 198/2017-91, a rovněž usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. listopadu 2016, č. j. 13 EXE 1551/2016-63, bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 2 o. s. ř.) ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu