ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3286.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3286/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněného Ing. M. P. , B., zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše č. 1844/28, proti povinným 1) E. S. , O., 2) Ing. J. Š. , O., 3) Ing. M. H. , O., všem zastoupeným zastoupenému JUDr. Hanou Sukovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Pod Slovany č. 1887/14, pro 4 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 EXE 3541/2011, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2017, č. j. 40 Co 577/2016-697, takto:
Dovolání oprávněného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2017, č. j. 40 Co 577/2016-697, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť v něm byly uplatněny jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000).
Dovolatel formuluje čtrnáct otázek, při jejichž řešení se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Podle dovolatele posouzení správnosti napadeného rozhodnutí závisí na vyřešení otázek: 1) zda může účastník před soudem úspěšně tvrdit zajištění peněžitého závazku, když ten samý účastník zároveň popírá samotnou existenci tohoto peněžitého závazku, 2) zda je přípustné, aby účastník v soudním řízení prokazoval svá skutková tvrzení pouze svým vlastním účastnickým výslechem, 3) zda je přípustné provedení účastnických výslechů, pokud skutkové tvrzení může účastník prokazovat jinak, 4) zda musí soud odlišovat skutková tvrzení účastníka uvedená účastníkem jakožto stranou sporu a tvrzení účastníka uvedená při jeho účastnickém výslechu, 5) zda a případně v jakém rozsahu je soud povinen se vypořádat s věrohodností účastníka při jeho účastnickém výslechu, 6) zda je soud povinen porovnat opakované účastnické výslechy téhož účastníka a vypořádat se s případnými rozpory v takovýchto opakovaných účastnických výsleších téhož účastníka, 7) zda je přípustné, aby soud ignoroval rozporná tvrzení účastníka v rámci jeho opakovaných účastnických výslechů a zda může být jako relevantnější vyhodnocen ten výslech účastníka, který je pro něj příznivější a jehož obsah může účastník pragmaticky přizpůsobit soudním rozhodnutím v mezidobí, 8) zda je přípustné, aby v případě plurality účastníků na jedné straně se soud nevypořádal s rozporností jejich vzájemných tvrzení, resp. aby dal větší váhu účastnickým výslechům, které tvrzení těchto účastníků potvrzují, než účastnickému výslechu, který takové tvrzení zpochybňuje, 9) zda soud může pominout skutečnost, že jeden z účastníků na straně povinných uvedl zcela klíčové tvrzení, které je v rozporu se závěry soudu, 10) zda je přípustné, aby soud dospěl v rámci svého rozhodnutí k protichůdným skutkovým zjištěním, 11) zda je přípustné, aby následná skutková zjištění soudů nižších stupňů byla v rozporu s předchozím posouzením téže věci dovolacím soudem, aniž by odchylná skutková zjištění měla oporu v novém dokazování, 12) zda je přípustné, aby soud dospěl ke skutkovým zjištěním, která jsou v rozporu se shodnými tvrzeními všech účastníků a nemají oporu v jiném důkaze, 13) kde je hranice volného hodnocení důkazů, po jejímž překročení je rozhodování soudu zatíženo projevem libovůle, 14) zda pro učinění závěrů soudu postačí, pokud se dané tvrzení soudu jeví jako pravděpodobné.
Obsáhlá argumentace uvedená k jednotlivým otázkám, kterou dovolatel brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, však nemůže založit přípustnost dovolání, protože jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů provedené oběma soudy. Dovolatel pomíjí, že v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Ačkoliv tedy dovolatel své námitky zformuloval do čtrnácti otázek, na jejichž vyřešení podle jeho názoru závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, v projednávané věci netvrdí žádné skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení, když podstata těchto námitek spočívá v jeho nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu a nezávisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva.
V dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 8. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu