ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4589.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 4589/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné Ryček, s. r. o. , dříve VaP Bransouze, spol. s r. o., sídlem Heroltická 5449/19, 586 01 Jihlava, identifikační číslo osoby 46342516, právně zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 32/26, 674 01 Třebíč, proti povinnému J. Z. , Ch., právně zastoupenému Mgr. Barborou Čihákovou, advokátkou, sídlem Obrněné brigády 20/20, 350 02 Cheb, pro 379 961,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Marka Jenerála, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 177 EX 27197/13, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2016, č. j. 64 Co 104/2016-385, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:(stručné dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Plzni potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 11. 2015, č. j. 13 EXE 13297/2010-292 ohledně výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce z důvodu, že je postihován majetek cizí, dále z důvodu, že společnost Ryček, s. r. o., není v pozici oprávněného, a z důvodu, že nebyly splněny podmínky řízení pro její další vedení (výrok II.); ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce z důvodu nepřípustnosti rozsahu exekuce (§268 odst. 4 o. s. ř.) rozhodnutí prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (výrok I.).
Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku II. dovoláním a namítá v něm, že dluh plnil oprávněné dobrovolně mimo exekuci, avšak soudní exekutor tato plnění zasílal na účet osoby třetí, označil je za plnění vymožená v rámci exekuce a naúčtoval si za ně odměnu. Oprávněná společnost VaP Bransouze nadto zanikla fúzí se společností Sonepar Česká republika, spol. s r. o., a její právo tudíž zaniklo taktéž; odvolací soud tudíž pochybil, jestliže v tomto rozsahu výrok soudu prvního stupně potvrdil, neboť ten o této otázce nerozhodoval; došlo-li k přechodu práva na společnost Ryček, s. r. o., bylo její povinností tuto skutečnost řádně prokázat. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje pak odvolatel za nesrozumitelná a nepřezkoumatelná, neboť dostatečně nevymezily, o kterém jeho návrhu rozhodují. Exekuce měla být konečně zastavena i proto, že postihuje majetek osoby třetí.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že s ním nesouhlasí; z obchodního rejstříku je zřejmé, že v jejím případě došlo pouze ke změně obchodní firmy a přechod pohledávky vůbec nenastal; navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání (ačkoli hovoří o kasační stížnosti) odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. 5. 2016, přičemž samo exekuční řízení bylo zahájeno dne 14. 12. 2010, a odmítl je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jestliže – mimo jiné, zde však zvláště – neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. se totiž podává, že v dovolání musí být uvedeno – krom obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.), proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) – také to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.). K projednání dovolání však pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. v dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013), což se ostatně zjevuje v dané věci již z hlediska obecně logického, neboť jen stěží lze tvrdit, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího a současně , že jím posuzovaná otázka dosud vyřešena nebyla či dokonce – naopak – vyřešena byla, avšak v této rozhodovací praxi je posuzována rozdílně.
Řečené jest významné právě v nyní posuzovaném případě.
Povinný totiž předpoklady přípustnosti dovolání jakkoli neoznačil, resp. pouze ocitoval znění §237 o. s. ř., a dovolací soud toliko – bez dalšího – žádá, aby rozhodl jinak, než soud odvolací, čímž jest ovšem míjen účel dovolání jako specifického a mimořádného opravného prostředku.
Od označených procesních nároků nelze ustoupit ani je aplikovat „mírněji“, neboť na nich úprava přípustnosti dovolání, ustavená zákonem č. 404/2012 Sb., spočívá coby koncepčně zásadních, což se zjevuje v tom, že s jejich nerespektováním spojuje zákon nedostatek náležitostí dovolání v takové míře, že dovolání proklamuje jako podání vadné, a po uplynutí stanovené doby coby vadné neodstranitelně (§241b odst. 3 o. s. ř.). Tomu korespondující povinné zastoupení dovolatele advokátem je totiž spojeno s předpokladem, že podmínky dovolání, a to zejména jeho přípustnosti, si vždy ověří, a své podání tomu přizpůsobí.
Jelikož má dovolání vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak rozhodnutím předsedy senátu podle ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř., a jen se stručným odůvodněním ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. Zdůrazňuje se, že důvodem odmítnutí není nepřípustnost podaného dovolání, nýbrž jeho (neodstraněné) vady.
Již jen nad tento rozhodný rámec stojí zato poznamenat, že ačkoli odvolací soud chybně označil první návrh na zastavení exekuce (zřejmě jde o návrh na zrušení exekučního příkazu ze dne 23. 8. 2013, založený ve spise pod č. j. 13 EXE 13297/2010-131), není jen z tohoto důvodu možno jeho rozhodnutí považovat za nesrozumitelné či nepřezkoumatelné, pakliže jde nadto o návrh, jímž se povinný domáhal zastavení exekuce postižením jeho penzijního připojištění z důvodu nepřiměřené četnosti exekucí postižených práv, což jest však podřadit pod rozsah výroku I., kterým odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu vyřízení.
Obdobné platí ohledně námitky, že napadené rozhodnutí potvrdilo prvoinstanční rozhodnutí i v rozsahu výroku, který soud prvního stupně vůbec nevydal, neboť tvrzení povinného, že společnost Ryček, s. r. o., není v pozici oprávněného (což dovozuje z nejrůznějších listin, např. č. l. 376-377, 426, 440-444), je vzhledem k zapsanému stavu v obchodním rejstříku (dokládajícím toliko změnu obchodní firmy oprávněné) – k zániku vymáhaného práva – evidentně neefektivním.
Stojí za připomenutí, že s některými (opakovaně) vznášenými námitkami povinného se již pravomocně vypořádal Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 22. 12. 2015, č. j. 10 Co 454/2015-323, jímž zamítl (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) návrh na odklad exekuce, a na které jest přiměřeně odkázat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu