ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5821.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 5821/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Richter + Frenzel s. r. o. , se sídlem v Praze 9, U Technoplynu č. 1572/1, identifikační číslo osoby 61852325, zastoupené JUDr. Jaroslavou Vodáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka č. 185/2, proti povinnému Ing. V. O. , za účasti manželky povinného J. O., oba B., pro 1 614 746,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 78 EXE 4678/2014, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2015, č. j. 12 Co 303/2015-73, takto:
Dovolání oprávněné se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. března 2015, č. j. 78 EXE 4678/2014-43, zamítl návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce vedené u téhož soudu pod sp. zn. 78 EXE 4678/2014 prováděné exekučním příkazem vydaným pověřenou soudní exekutorkou JUDr. Janou Fojtovou, Exekutorský úřad Pelhřimov, ze dne 15. ledna 2015, č. j. 049 EX 00710/14-026, přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného vedeného u peněžního ústavu Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s.
Krajský soud v Brně spojil věc vedenou u tohoto soudu pod sp. zn. 12 Co 303/2015 a věc vedenou pod sp. zn. 12 Co 304/2015 ke společnému projednání s tím, že dále bude vedena jen pod sp. zn. 12 Co 303/2015 a svým usnesením ze dne 16. září 2015, č. j. 12 Co 303/2015-73, jednak potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. března 2015, č. j. 78 EXE 4678/2014-41, v části, v níž se návrh manželky povinného, pokud je odůvodněn tvrzením, že finanční prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., jsou ve výlučném vlastnictví manželky povinného (výrok I.), v zůstávající části usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. března 2015, č. j. 78 EXE 4678/2014-41, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.), dále potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. března 2015, č. j. 78 EXE 4678/2014-43, v části, v níž se návrh manželky povinného, pokud je odůvodněn tvrzením, že finanční prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., jsou ve výlučném vlastnictví manželky povinného (výrok III.), v zůstávající části usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. března 2015, č. j. 78 EXE 4678/2014-43, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (výrok IV.). Uvedl, že dne 1. července 2015 vstoupil v účinnost zákon č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) – dále jen „zákon č. 139/2015 Sb.“, který nově i v případech dříve předvídaných v ustanovení §267 odst. 2 (excindační žaloba) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 30. června 2015, umožnil použít v exekučním řízení návrh na (částečné) zastavení exekuce, naopak v případech, na něž dopadalo ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2015, zůstala po 1. červenci 2015 (včetně) excindační žaloba zachována. S ohledem na tuto skutečnost proto po 1. červenci 2015 (včetně) není možné vyhovět návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce přikázáním pohledávky z účtu vedeného peněžním ústavem Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., z důvodu, že finanční prostředky nacházející se na tomto účtu jsou v jejím výlučném vlastnictví, neboť k částečnému zastavení exekuce by mohlo dojít teprve tehdy, pokud by finanční prostředky nacházející se na příslušném účtu byly excindační žalobou vyloučeny. Naopak důvodem pro částečné zastavení exekuce může být skutečnost, že v exekučním řízení vymáhaný závazek přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a povinný jej převzal bez souhlasu manželky povinného [§143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“)]. Odvolací soud proto soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. zavázal se tímto důvodem v dalším řízení zabývat.
Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu co do jeho výroku III. a IV. dovoláním, v němž označuje zákon č. 139/2015 Sb. v dotčeném přechodném ustanovení (Čl. IV bod 1) za nepřípustnou pravou retroaktivitu, když stanovuje, že ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákon použije exekuční řád a občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2015. V této souvislosti kromě jiného odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. Pokud přechodné ustanovení uvádí, že právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány, měl by být vůči účastníkům volen takový postup, který jim bude zajišťovat nejvyšší míru ochrany jejich práv, tj. nebude zasahovat do jejich právní jistoty a legitimního očekávání. Dále v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž jeho přípustnost dovozuje z toho, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny následující otázky:
a) zda může být předmětem dokazování v rámci exekučního řízení otázka, zda manželka povinného udělila [ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák.] s převzetím exekučně vymáhaného závazku, který plyne z podnikatelské činnosti jejího manžela (povinného) a přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, jestliže manželka povinného udělila souhlas s užitím majetku nacházejícím se ve společném jmění k podnikatelským účelům svého manžela (povinného) podle ustanovení §146 obč. zák.;
b) zda souhlas manžela povinného podle ustanovení §146 obč. zák. vylučuje použití ustanovení §732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), či nikoliv.
Odvolacímu soudu vytýká, že postupoval nesprávně, pokud soud prvního stupně zavázal k tomu, aby se zabýval důvodností námitek manželky povinného ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák., neboť v posuzované věci jde o závazek povinného související s jeho podnikatelskou činností, k níž manželka povinného dala ve smyslu ustanovení §146 obč. zák. souhlas, čímž došlo k převzetí vymáhaného závazku. Jestliže manželka povinného vyslovila souhlas podle ustanovení §146 obč. zák., není již na místě vyslovovat vůči oprávněnému nesouhlas podle ustanovení §732 o. z. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2015, č. j. 12 Co 303/2015-73, ve výroku III. a IV. sám změnil a to tak, že usnesení Městského soud v Brně ze dne 18. března 2015, č. j. 70 EXE 4678/2014-43, se potvrzuje anebo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2015, č. j. 12 Co 303/2015-73, ve výroku III. a IV. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), přičemž se nejprve zabýval otázkou, zda dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Dospěl přitom k závěru, že ve vztahu k výroku III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2015, č. j. 12 Co 303/2015-73, není dovolání přípustné, neboť dovolatelka není k podání dovolání oprávněna (subjektivně legitimována), protože napadeným rozhodnutím, resp. jeho výrokem III. jí bylo plně vyhověno (odvolací soud potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. března 2015, č. j. 78 EXE 4678/2014-43, a to v části, v níž byl zamítnut návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce odůvodněný tvrzením, že finanční prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., jsou ve výlučném vlastnictví manželky povinného) a nevznikla jí ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné směřující do výroku III. usnesení Krajského soudu v ze dne 16. září 2015, č. j. 12 Co 303/2015-73, podle ustanovení §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl. S ohledem na výše uvedené se proto dále věnoval otázce přípustnosti dovolání jen ve vztahu k výroku IV. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2015, č. j. 12 Co 303/2015-73.
Podle přechodných ustanovení obsažených v čl. IV bod. 1 zákona č. 139/2015 Sb. n ení-li dále stanoveno jinak, použije se exekuční řád a občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Podle ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. července 2015 je-li výkonem rozhodnutí postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout, může se manžel povinného domáhat v této části zastavení výkonu rozhodnutí. O tom musí být soudem poučen.
Již v usnesení ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, Nejvyšší soud uvedl, že návrh manžela povinného na zastavení exekuce je třeba projednat podle ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř. ve znění zákona č. 139/2015 Sb. bez ohledu na to, kdy byla dosud pravomocně neskončená exekuce zahájena. „Zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí).
V posuzované věci vymáhaná pohledávka vznikla již v roce 2006, tzn. za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, přičemž pravomocně o ní bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem vydaným Krajským soudem v Brně dne 14. června 2011, č. j. 5 Cm 60/2011. Z hmotně-právního hlediska, jak ostatně správně dovodil i odvolací soud, je proto nutné postupovat podle občanského zákoníku z roku 1964.
Podle ustanovení §262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2015 ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), bylo možné, jde-li o vydobytí dluhu patřícího do společného jmění manželů, nařídit výkon rozhodnutí (nařídit exekuci vydáním exekučního příkazu) srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného nebo postižením jiných majetkových práv manžela povinného.
Nejvyšší soud již v odůvodnění svého usnesení ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 5236/2015, uvedl, že novela v podobě zákona č. 139/2015 Sb. účinná od 1. července 2015 zachovala, pokud jde mimo jiné o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, pouze možnost postihu pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu (srov. §262a odst. 4 o. s. ř. a §42 odst. 4 ex. řádu shodně ve znění účinném od 1. července 2015), přičemž v souladu s intertemporálními ustanoveními této novely obsaženými v čl. IV bod. 1 se novelizované znění občanského soudního řádu a exekučního řádu ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Pokud jde o dovolatelkou předestřenou otázku, zda může být předmětem dokazování v rámci exekučního řízení otázka, zda manželka povinného udělila [ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák.] s převzetím exekučně vymáhaného závazku, který plyne z podnikatelské činnosti jejího manžela (povinného) a přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, jestliže manželka povinného udělila souhlas s užitím majetku nacházejícím se ve společném jmění k podnikatelským účelům svého manžela (povinného) podle ustanovení §146 obč. zák., i když dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, učinila tak nepřípustným způsobem. Podstatou jejích námitek není nesprávné právní posouzení, nýbrž toliko její nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, který představuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání tak ve vztahu k výše uvedené námitce není přípustné.
Dovolání pak rovněž není přípustné ani ve vztahu k druhé dovolatelkou namítané otázce, zda souhlas manžela povinného podle ustanovení §146 obč. zák. vylučuje použití ustanovení §732 o. z. či nikoliv, která jednak již byla – byť ne výslovně - v judikatuře dovolacího soudu řešena, neboť například v usnesení ze dne 26. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, Nejvyšší soud dovodil, že aplikace ustanovení §732 o. z., i kdyby se manžel povinného dozvěděl o dluhu druhého manžela (povinného) až po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, s ohledem na dikci přechodných ustanovení (§3028 odst. 3 o. z.) není na místě, když je podstatné, že vymáhaný dluh vznikl ještě za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 (obdobně srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2016, sp. zn. 20 Cdo 4368/2015), a navíc s ohledem na nepřípustnost předchozí námitky dovolatelky postrádá své opodstatnění. Ostatně odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení svou argumentaci na aplikaci ustanovení §732 o. z. ani nezaložil.
Vzhledem k výše uvedenému proto v dovolacím řízení nelze pokračovat a Nejvyšší soud dovolání oprávněné i ve vztahu k výroku IV. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2015, č. j. 12 Co 303/2015-73, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu