ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1030.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1030/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 75/48, proti žalovanému J. K. , podnikateli se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Ostrovského č. 2061/27, IČO 47518057, zastoupenému JUDr. Stanislavou Vohradskou, advokátkou se sídlem v Hostivici, Čsl. armády č. 1, o 115 314 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 4/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2016 č. j.
23 Co 170/2016-319, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. září 2014 č. j. 6 C 4/2014-106 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 31. 12. 2013 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 115 314 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 7. 12. 2013 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 30. 9. 2005 pracoval u žalovaného jako řidič nákladního automobilu, že žalovaný žalobci nevyplatil náhrady stravného za období let 2011, 2012 a 2013 v celkové výši 103 698 Kč, přestože mu žalobce řádně odevzdával výkazy o pracovních cestách, že bylo nad rozsah možností žalobce provést vyúčtování zahraničních pracovních cest (která byl povinen vypracovat žalovaný), že proto byl nucen za zpracování vyúčtování pracovních cest zaplatit 11 616 Kč, které uplatňuje „jakožto samostatnou pohledávku za žalovaným“, a že dne 29. 11. 2013 vyzval žalovaného k zaplacení žalované sumy, avšak že žalovaný na výzvu žalobce, ač mu byla stanovena zákonná minimální lhůta sedmi dnů, do data podání žaloby „jakkoliv nereagoval“.
Žalovaný zejména namítal, že ze žaloby není vůbec patrno, jak žalobce k žalované částce dospěl, že žaloba neobsahuje žádnou specifikaci tvrzeného nároku a že žalobce ke svým tvrzením ani nenavrhuje žádné důkazy.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 9. 2014 č. j. 6 C 4/2014-106 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 28 654,60 Kč k rukám advokátky JUDr. Stanislavy Vohradské. Soud prvního stupně věc projednal bez přítomnosti žalobce a jeho zástupce. Omluvu žalobce (jeho zástupce) z účasti na jednání dne 4. 9. 2014 a návrh na odročení jednání ze dne 1. 9. 2014 soud prvního stupně nepovažoval za důvodné, neboť z návrhu na odročení jednání nebylo patrné, kterého dne se zástupce žalobce dozvěděl o nařízení jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8 vedeného pod sp. zn. 23 C 271/2013, tvrzená kolize jednání ani nebyla prokázána a nebylo ani zřejmé, z jakého důvodu by se zástupce žalobce nemohl nechat u jednání zastoupit na základě substituce; o tom, že omluva a návrh na odročení jednání nebyly akceptovány, byl zástupce žalobce informován a byl seznámen s důvody, pro které není možné jeho návrhu na odročení jednání vyhovět. Opětovnou omluvu žalobce (jeho zástupce) a žádost o odročení jednání ze stejných důvodů, k níž zástupce žalobce doložil existenci kolidujícího jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8, soud prvního stupně rovněž nepovažoval za důvodné, neboť zástupce žalobce byl k jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8 předvolán nejdříve dne 1. 7. 2014, tedy poté, co byl předvolán v projednávané věci, a jestliže zástupce žalobce nechtěl zajistit věc u Obvodního soudu pro Prahu 5 substitučně, měl podle ustálené soudní praxe omluvit svoji účast u jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8, nikoli u Obvodního soudu pro Prahu 5, které bylo nařízeno podstatně dříve. Ani skutečnost, že žalobce byl vyslán na pracovní cestu, není podle názoru soudu prvního stupně důvodem pro odročení nařízeného jednání, neboť žalobce měl tuto skutečnost včas oznámit zaměstnavateli, který je povinen jej v zaměstnání omluvit, a přítomnost žalobce u jednání není ani nutná, jestliže je „právně“ zastoupen. Ve věci samé dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce „neposkytl“ veškerá potřebná skutková tvrzení ohledně jednotlivých pracovních cest, tj. zejména neuvedl, kdy a kým byl na konkrétní pracovní cesty vyslán a od kdy do kdy pracovní cesta trvala, včetně uvedení hodiny a minuty překročení státní hranice České republiky, což je v daném případě podstatné pro výpočet výše nároku, že pokud se v žalobcem předložených vyúčtováních pracovních cest objevuje přesná hodina a minuta překročení státní hranice České republiky, není jasné, na základě jakých podkladů byla tato vyúčtování zpracována, že žalobce svá skutková tvrzení v řízení neprokázal a neprokázal ani samotnou existenci v žalobě uváděných pracovních cest a že žalovanému uložit povinnost předložit soudu např. tzv. stazky týkající se jízd žalobce nelze, neboť žalovaný tvrdí, že tyto stazky již nemá k dispozici, protože se ztratily. Soud prvního stupně dodal, že účastník není povinen se k jednání dostavit, avšak že předpokladem takového jeho postupu je perfektní žaloba obsahující vylíčení všech skutkových okolností a označení, případně doložení důkazů k jejich prokázání, což však v daném případě splněno nebylo, a protože nebylo možné vyzvat žalobce k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů, nezbylo, než žalobou uplatněný nárok zamítnout.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2016 č. j. 23 Co 170/2016-319 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 7 308,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Stanislavy Vohradské. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud věc projednal a rozhodl i přes vznesenou námitku podjatosti předsedy senátu, neboť soud není povinen předkládat věc k rozhodnutí o námitce podjatosti svému nadřízenému soudu v případě, že námitka byla uplatněna před jednáním, při němž byla věc rozhodnuta,
má-li soud za to, že námitka není důvodná (§15b odst. 2 občanského soudního řádu). V rámci přezkumu odvoláním napadeného rozsudku se odvolací soud zabýval uplatněnou námitkou podjatosti a uzavřel, že ve věci nerozhodoval vyloučený soudce. Odvolací soud neshledal, že by soud prvního stupně nepřihlédl k některému (pro rozhodnutí věci) právně významnému tvrzení žalobce nebo jím označenému důkazu, a za neopodstatněnou shledal také námitku žalobce, že mu byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Na základě zjištění, že na žádost žalobce o odročení jednání ze dne 1. 9. 2014 reagoval soud prvního stupně dne 3. 9. 2014 a sdělil důvody, pro které nelze žádosti vyhovět, a že následně předloženým vyrozuměním o odročení jednání ze dne 30. 7. 2014 na den 4. 9. 2014 v 9:00 hodin ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 271/2013 vydaným dne 1. 7. 2014 zástupce žalobce potvrdil nedůvodnost své omluvy, neboť o jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8 se dozvěděl později než o jednání v této věci, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud věc projednal a rozhodl při jednání dne 4. 9. 2014 v nepřítomnosti žalobce, neboť jeho zástupce měl požádat o odročení jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8, nikoli o odročení jednání v této věci, a časovou kolizi s jiným jednáním mohl vyřešit i substitucí, a pokud jde o samotného žalobce, kromě toho, že netvrdil, že svého zaměstnavatele požádal o poskytnutí pracovního volna z důvodu účasti na soudním jednání, nedoložil, že má nařízenu zahraniční pracovní cestu. Skutečnost, že stručné vyjádření žalovaného nebylo doručeno žalobci, podle názoru odvolacího soudu rovněž není vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud uzavřel, že na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně posoudil věc správně i po právní stránce, neboť žaloba obsahuje náležitosti uvedené v ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 občanského soudního řádu a je projednatelná, avšak žalobní tvrzení nejsou úplná, že povinností žalobce bylo tvrdit u každé jednotlivé pracovní cesty počátek a konec jejího trvání (místo a čas), čas překročení státní hranice České republiky (tam i zpět), cíl pracovní cesty a v případě překročení hranice dalšího státu i datum a čas překročení státní hranice, avšak že žalobce povinnost tvrzení nesplnil a nesplnil ani povinnost důkazní a neúčastí u jednání se sám zbavil možnosti být poučen podle §118a občanského soudního řádu, a proto musí nést následky v podobě pro něj nepříznivého rozhodnutí. Návrh žalobce na provedení dalších důkazů označených až v odvolacím řízení odvolací soud zamítl, neboť tyto důkazy byly uplatněny v rozporu s ustanovením §205a občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soud prvního stupně bezdůvodně a v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 občanského soudního řádu neakceptoval jeho omluvu a žádost o odročení jednání a že se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí, že za situace, kdy mu byla jeho zaměstnavatelem nařízena zahraniční pracovní cesta, což sdělil svému zástupci dne 31. 8. 2015, a po zjištění, že kolize v termínech jednání vznikla i kolegyni advokátce, zástupce žalobce neprodleně podáním přes datovou schránku v noci z 31. 8. 2014 na 1. 9. 2014 požádal o odročení jednání nařízeného na 4. 9. 2014 z důvodu, že žalobce je k datu nařízeného roku jednání mimo republiku a podle rozpisu jízd od svého zaměstnavatele se nemůže zúčastnit a že zástupce žalobce má kolizi v jednání – spor před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 271/2013. Žalobce zdůraznil, že jeho osobní účast za situace, kdy nebyly známy případné námitky žalovaného, byla zcela nezastupitelná, že se vůči žalovanému žalobou domáhal práva na zaplacení náhrad z pracovněprávního vztahu, že je řidič kamionu, který bývá vysílán na zahraniční pracovní cesty, že žádal o odročení jednání poprvé, když předtím bylo jednání odročeno z důvodu nepřítomnosti zástupkyně žalovaného, že mu nebylo předem doručeno vyjádření žalovaného, jež bylo soudem vyžádáno, čímž mu bylo znemožněno svá žalobní tvrzení a návrhy důkazů s přihlédnutím k tomuto vyjádření doplnit, a že požádal o odročení jednání ihned poté, jakmile se dozvěděl, že jednání soudu prvního stupně se nebude moci zúčastnit. Žalobce má za to, že byl-li vyloučen z možnosti reagovat na vyjádření žalovaného, které neznal, byl-li vyloučen z možnosti být soudem poučen a případně „dotvrdit“ skutečnosti a k nim navrhnout důkazy, protože neměl možnost se k jednání dostavit, a nepřijal-li odvolací soud jeho vlastní „dotvrzení“ skutečností a návrh důkazů, jak je předložil, je takový postup v rozporu s právem na spravedlivý proces. Dovolatel dále namítá, že postup soudu prvního stupně byl v rozporu s ustanoveními §15b odst. 1 a §118a občanského soudního řádu, vytýká soudům nedostatky ve zjištění skutkového stavu a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by v žalobě absentovala rozhodující tvrzení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (za jakých podmínek může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka řízení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Podle ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
V nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout – jak vyplývá z ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. – jen tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) o odročení jednání (dalšího jednání). Po účastníku, který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, totiž nelze spravedlivě požadovat, aby musel strpět projednání a rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu brání se jednání zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat „důležitý důvod“; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, se tedy ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. považuje jak okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) – za důležitou.
Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, však nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí – obecně vzato – důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, které bylo uveřejněno pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009).
Ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. nepožaduje, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a popřípadě též žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které účastníku (jeho zástupci) znemožňují zúčastnit se jednání a které současně jsou omluvitelné; přitom je třeba pečlivě hodnotit zejména subjektivní stránku, zda totiž účastník (jeho zástupce) mohl překážku bránící mu zúčastnit se jednání předvídat, popřípadě ji odvrátit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2839/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, které bylo uveřejněno pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Je-li důvodem, proč se účastník (zástupce) nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, účast účastníka (jeho zástupce) současně u jiného úředního jednání, nepostačuje – ke splnění podmínky „důležitého důvodu“ – jestliže účastník takovou skutečnost toliko soudu oznámil; je naopak přiměřené žádat, aby sdělil další konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu nebo jiného orgánu), kdy se o něm dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá, resp. že je jinak naléhavější) a že časovou kolizi více jednání nebylo možné vyřešit jinak. Soud totiž musí mít možnost posoudit, jaká konkrétní okolnost účastníkovi (jeho zástupci) v účasti při jednání brání a zda jde o okolnost významnou, která neúčast u jednání ospravedlňuje, a v případě potřeby ji i ověřit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1358/99, které bylo uveřejněno pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 2432/98, uveřejněné pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, které – i když řeší otázku důvodnosti omluvy ve smyslu ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. – je použitelné i na posuzovanou věc).
V projednávané věci žalobce (jeho zástupce) požádal o odročení jednání nařízeného soudem prvního stupně na 4. 9. 2014 jednak z důvodu, že žalobce bude v uvedené době na pracovní cestě mimo Českou republiku, a jednak z důvodu, že zástupce žalobce „má kolisi v jednání“, a na výzvu soudu doložil vyrozumění ze dne 1. 7. 2014 o odročení jednání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 271/2013, nařízeného na 30. 7. 2014, na den 4. 9. 2014. Soud prvního stupně věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce, neboť jejich omluvu z účasti na jednání dne 4. 9. 2014 a žádost o odročení jednání nepovažoval za důvodné, a to jednak proto, že z předvolání k jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8 je zřejmé, že zástupce žalobce byl k jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8 předvolán nejdříve dne 1. 7. 2014, tedy poté, co byl předvolán k jednání v projednávané věci, a jednak proto, že žalobce, pokud o nařízeném jednání věděl již od 4. 6. 2014, měl tuto skutečnost včas oznámit zaměstnavateli, který je povinen jej v zaměstnání omluvit, a že mimoto jeho přítomnost u jednání není ani nutná, neboť je právně zastoupen. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že omluva žalobce (jeho zástupce) z jednání před soudem prvního stupně nařízeného na 4. 9. 2014 není důvodná, že zástupce žalobce měl požádat o odročení jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8, nikoli o odročení jednání „v této věci“, a že časovou kolizi s jiným jednáním mohl vyřešit i substitucí, a pokud jde o samotného žalobce, odvolací soud uzavřel, že žalobce jednak netvrdil, že svého zaměstnavatele požádal o poskytnutí pracovního volna z důvodu účasti na soudním jednání, jednak nedoložil, že má nařízenu zahraniční pracovní cestu.
Protože pracovní (služební) cesta se – jak bylo uvedeno výše – podle ustálené judikatury soudů považuje za důležitý důvod, pro který účastník může požádat o odročení jednání (bez ohledu na to, že mu k účasti u jednání soudu od zaměstnavatele přísluší v nezbytně nutném rozsahu pracovní volno – srov. §200 a §202 zákoníku práce), a protože ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. nepožaduje, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a popřípadě též žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal [k tomu, aby omluva účastníka byla důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které účastníku (jeho zástupci) znemožňují zúčastnit se jednání a které současně jsou omluvitelné], nemůže být správný závěr odvolacího soudu, že omluva žalobce z jednání nařízeného soudem prvního stupně na 4. 9. 2014 je nedůvodná jednak proto, že žalobce netvrdil, že svého zaměstnavatele požádal o poskytnutí pracovního volna z důvodu účasti na soudním jednání, a jednak proto, že nedoložil, že má nařízenu zahraniční pracovní cestu. Správný proto nemůže být ani jeho závěr, že soud prvního stupně nepochybil, pokud věc projednal a rozhodl při jednání dne 4. 9. 2014 v nepřítomnosti žalobce. Z obsahu spisu ani nevyplývá, že by žalobce důvod, pro který požádal o odročení jednání, využíval (v rozporu se smyslem a účelem ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř.) k záměrným procesním obstrukcím sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojené. Projednal a rozhodl-li soud prvního stupně za těchto okolností věc při jednání dne 4. 9. 2014 v nepřítomnosti žalobce, odňal tím žalobci možnost jednat před soudem a zatížil tak řízení zmatečností ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu