ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1096.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1096/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. A. , zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalovanému Oracle Czech s. r. o. se sídlem v Praze 5 – Jinonicích, U Trezorky č. 921/2, IČO 61498483, zastoupenému Mgr. Ondřejem Chladou, advokátem se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 1/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2016 č. j. 23 Co 255/2016-267, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Chlady, advokáta se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016 č. j. 23 Co 255/2016-267 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud již dříve dovodil, že povinnosti zaměstnanců uvedené v ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce (řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele), které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§301 písm. c) zákoníku práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013].
Ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, anebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012). Zároveň je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň – jak bylo uvedeno výše – ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální.
Dovodily-li soudy, že jednání žalobce vytčené mu v okamžitém zrušení pracovního poměru (že žalobce „minimálně od března 2014“ do října 2014 používal „firemní“ kreditní kartu pro soukromé účely, přestože byl seznámen a souhlasil s pravidlem, které takové používání zakazuje) lze kvalifikovat jako porušení povinností žalobce vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, přičemž přihlédly zejména k tomu, že žalobce „služební“ kreditní kartu používal pro soukromé účely opakovaně, pravidelně a často, že v používání kreditní karty pro soukromé nákupy pokračoval i během dlouhodobé pracovní neschopnosti, kdy s ohledem na podstatné snížení příjmu mohl předvídat problémy s včasnou úhradou dluhů, že výdaje nebyly svým charakterem (spotřební zboží, zábava, využití služby Skrill Londýn atd.) ani výší (statisíce korun) nezbytné pro zajištění jeho životních potřeb, že žalobce v období od března 2014 do října 2014 „firemní“ kreditní kartou takto zaplatil částky v celkové výši značně převyšující 1 000 000 Kč, že opakovaně porušil povinnost uhradit dluh do zúčtovacího období a byl opakovaně vyzýván k úhradě částek po splatnosti, že opožděná úhrada či neprovedení úhrady těchto částek po splatnosti se mohly promítnout do odpočtu bonusů za používání karet zaměstnanci žalovaného a že obě jednání, tedy používání kreditní karty pro soukromé účely a nedodržení povinnosti hradit dluhy do splatnosti, žalobce činil úmyslně (vědomě), pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Namítá-li dovolatel, že žalovaný nikdy neměl výhrady k plnění pracovních povinností žalobce ani k jeho pracovním výsledkům, že žalovanému nevznikla v důsledku čerpání úvěru žalobcem na kreditní kartě žádná škoda a že tato ani teoreticky žalovanému vzniknout nemohla, neboť žalovaný nenesl za dluhy žalobce na kreditní kartě žádnou odpovědnost, pak přehlíží, že ke kritériím, která mohou být při posouzení intenzity porušení povinnosti zaměstnance soudem zohledněna, nelze přihlížet pouze mechanicky, neboť některá z nich mohou mít – jak bylo uvedeno výše – v kontextu posuzovaného případu zvýšený význam. Okolnost, zda žalobce svým jednáním způsobil žalovanému škodu (majetkovou újmu), popřípadě zda přímo žalovanému nebo jinému subjektu od žalovaného odlišnému vznik škody (majetkové újmy) hrozil, není v projednávané věci vzhledem k povaze jednání žalobce a k intenzitě porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci rozhodující, neboť podstatně významnější než existence rizika vzniku škody (majetkové újmy) způsobené žalovanému (popřípadě třetí osobě odlišné od žalovaného) a její případná výše je v posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným a zpochybnění spolehlivosti žalobce, který úmyslně opakovaně porušoval povinnost nepoužívat „služební“ kreditní kartu pro soukromé účely a povinnost uhradit dluh do splatnosti. Při posuzování intenzity porušování povinností žalobcem soudy správně akcentovaly zejména vysoký počet případů použití „služební“ kreditní karty žalobcem pro soukromé účely, objem čerpaných prostředků (transakce v rozsahu převyšujícím 1 000 000 Kč), charakter žalobcem uskutečněných transakcí (např. platby za využití služby Skrill Londýn v řádu statisíců a desetitisíců korun, platby v obchodech s oblečením, platby v autocentru, na čerpacích stanicích, v restauracích, barech a „e-shopech“ apod., které nebyly nezbytné pro zajištění jeho životních potřeb) a skutečnost, že se ze strany žalobce jednalo o úmyslné (vědomé) porušování povinností zaměstnance.
S námitkami žalobce, že závazek nepoužívání prostředků k jeho soukromým účelům je s ohledem na komplexní úpravu pravidel používání kreditní karty třeba „vnímat pouze jako na pořádkové opatření, než závazek, jehož porušení by bylo způsobilé být důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru“, a že v dokumentu „Oracle Employee Travel, Credit Card and Expense Acknowledgement“ se používání kreditní karty k soukromým účelům žalobce předjímá, se již dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů, které dospěly k závěru, že skutečnost, že možnost využití kreditní karty pro soukromé účely a následky takového jednání zaměstnanců jsou v žalovaným citovaném dokumentu upraveny, aby se „vyjasnily“ následky takového jednání zaměstnanců, neznamená, že by společnost zaměstnancům povolila užívat kreditní karty pro soukromé účely a že by takové povolení bylo nadřazeno zákazu zaměstnavatele.
Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění soudů tím, že předestírá vlastní skutkový závěr, že žalovaný „prokazatelně“ věděl o tom, že žalobce užívá kreditní kartu k soukromým účelům, přičemž žalobci toto jednání žádným způsobem nevytkl a neupozornil jej, že by užíváním kreditní karty též k soukromým účelům porušoval své pracovní povinnosti, odlišný od skutkových zjištění soudů [soudy vycházely ze zjištění, že žalobce měl v létě 2014 kvůli nesplnění povinnosti uhradit dluh po splatnosti pohovor s dřívějším nadřízeným, který jej sice hodnotil mírně (výtka ani postih ostatně již nebyly v jeho kompetenci), nicméně z jeho projevu bylo jednoznačné, že jednání žalobce je problematické a nežádoucí, a že žalovaný se o rozhodných skutečnostech nemohl dozvědět před 8. 10. 2014], na němž pak buduje své vlastní a od soudů odlišné právní posouzení věci, uplatnil tím jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu