ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1322.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1322/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 22/24, proti žalovanému DEL a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Biskupský dvůr č. 1146/7, IČO 24284734, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Brabcovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová č. 2237/17, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 165/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 15 Co 287/2011-397, takto:
Rozsudek krajského soudu se v části výroku, kterou byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. června 2011 č. j. 10 C 165/2004-166 ohledně příslušenství tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na úrocích z prodlení z částky 78 149 Kč za dobu od 19. 8. 2004 do 31. 10. 2016 částku 78 210,38 Kč a od 1. 11. 2016 do zaplacení úrok z prodlení z částky 78 149 Kč ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 5. 8. 2004 domáhal, aby mu žalovaný (jeho právní předchůdce DEL a. s. se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 38, IČO 63487454) zaplatil 360 298 Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 6. 8. 2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2001 pracoval u žalovaného jako „šéfmontér – koordinátor montáže“ a že dne 27. 2. 2003 utrpěl při plnění pracovních povinností na odloučeném pracovišti žalovaného v areálu Středního odborného učiliště Ž. n. S. úraz – rozlomení kloubní chrupavky levého kolene, když v místě u vchodu před halou uklouzl na neposypané přístupové cestě. V důsledku úrazu byl od 14. 3. 2003 do 30. 4. 2004 v pracovní neschopnosti, ve dnech 3. 4. 2003 a 20. 11. 2003 se podrobil operacím s následnou rehabilitací a rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 6. 2004 č. j. 5/5012/22/04 byl uznán „trvale občanem se změněnou pracovní schopností“. Uvedl, že žalovaný uznal úraz jako pracovní, avšak odmítl jej odškodnit a dopisem ze dne 9. 7. 2003 se „zcela zprostil odpovědnosti dle §191 odst. 1 písm. a) zákoníku práce“ s odůvodněním, že žalobce „k vykonání osobní potřeby, kterou před úrazem vykonal, nepoužil sociální zařízení, ale místo venku za halou“. S tímto stanoviskem žalovaného žalobce nesouhlasí a požaduje na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 78 898 Kč, na bolestném 17 400 Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 264 000 Kč.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 26. 10. 2006 č. j. 10 C 165/2004-65 žalobu zamítl; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 37 510 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Čípka, rozhodl, že „druhému žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává“ a že se České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou nepřiznávají „náklady státu za právní zastoupení žalobce ve výši 38 474 Kč“, a přiznal ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Jaroslavu Pavlasovi, Ph.D., odměnu ve výši 38 474 Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „žalobci se v pracovní době stal pracovní úraz“, a to v době, kdy vykonával malou potřebu, neboť „každý člověk je biologicky stavěn tím způsobem, že je pravděpodobné, že během pracovní doby bude vykonávat malou či velkou potřebu, tedy lze mít za to, že k porušení zdraví zaměstnance došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“. Dovodil, že žalovaný se podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zákoníku práce odpovědnosti za pracovní úraz žalobce zcela zprostil, neboť žalobce porušil pokyny žalovaného k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Úraz se stal žalobci před zadním vchodem do haly na zledovatělém povrchu v době, kdy šel vykonat malou potřebu, avšak za účelem vykonání potřeby byly v budově haly volně přístupné dvoje toalety, které za tímto účelem měl žalobce používat, a „byl k tomu svým nadřízeným instruován“. Pokud žalobce „svévolně vykonal potřebu za vraty haly, porušil tak pokyny svého zaměstnavatele ohledně využívání hygienického zařízení“ a také porušil zákaz vstupu za zadní vrata haly v době, kdy do haly nebyl navážen materiál.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 12. 2008 č. j. 15 Co 123/2007-90 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o přiznání odměny ustanovenému zástupci žalobce) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Shledal rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť závěr o tom, že žalovaný se zcela zprostil odpovědnosti za pracovní úraz žalobce, učinil soud prvního stupně „ze souhrnných zjištění, aniž by blíže odůvodnil, které skutečnosti má za prokázány, na základě jakých důkazů, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, nevypořádal se s tvrzeními žalobce o tom, že nebyl řádně proškolen ohledně bezpečnosti ochrany a zdraví při práci“. Uvedl, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jaké konkrétní pokyny žalovaného k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci měl žalobce porušit, a že soud prvního stupně vůbec neodůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že u žalovaného „existoval zákaz vstupu za zadní vrata haly“. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce utrpěl pracovní úraz, neboť „vykonání potřeby z hlediska místního, časového, ale i věcného s výkonem práce přímo souvisí“ a jde o úkon obvyklý i potřebný „i v průběhu výkonu práce i pro výkon práce samotné“. Závěrem uložil soudu prvního stupně, aby se v průběhu dalšího řízení důsledně zabýval „otázkou existence a obsahu pokynu týkajícího se bezpečnosti ochrany a zdraví při práci, které měl žalobce porušit, pokud takový pokyn existoval, zda s ním byl žalobce řádně seznámen, a to tak, aby bylo zřejmé, že mu porozuměl, a zda tato znalost a dodržování bylo soustavně vyžadováno a kontrolováno“.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou poté rozsudkem ze dne 9. 6. 2011 č. j. 10 C 165/2004-166 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 156 298 Kč s 2,5% úroky z prodlení ročně od 19. 8. 2004 do zaplacení a zamítl žalobu „co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 204 000 Kč spolu s ročními úroky z prodlení ve výši 2,5 % z částky 360 298 Kč od 6. 8. 2004 do 18. 8. 2004 a spolu s ročními úroky z prodlení ve výši 2,5 % z částky 204 000 Kč od 19. 8. 2004 do zaplacení“; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 17 373 Kč k rukám advokátky JUDr. Jaroslavy Brabcové a žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na náhradě nákladů řízení 29 975 Kč a soudní poplatek 6 250 Kč, rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného se náhrada nákladů řízení vůči žalobci nepřiznává a že České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou se „právo na náhradu nákladů státu vůči žalobci ve výši 39 123 Kč nepřiznává“, a přiznal ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Jaroslavu Pavlasovi, Ph.D., odměnu za zastupování „před soudem odvolacím a nově před soudem prvního stupně“ ve výši 24 408 Kč. Na základě zjištění, že „neexistoval žádný pokyn ve smyslu §273 odst. 2 zákoníku práce“ týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, který by žalobce porušil, se kterým by byl řádně seznámen tak, aby bylo zřejmé, že mu porozuměl, a jehož znalost a dodržování by byly kontrolovány, dospěl k závěru, že žalovaný se „ve smyslu §191 zákoníku práce nezprostil své odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci“. Dovodil, že porušení pokynu všeobecného charakteru, kterým „bezpochyby je pokyn, týkající se instruování zaměstnanců, kde mají vykonávat potřebu“, nemůže mít za následek zproštění se odpovědnosti za škodu a že se nelze „dovolávat všeobecných zásad v tom směru, že používání WC je obecným pravidlem a všichni by takovéto pravidlo měli znát“. Soud prvního stupně proto přiznal žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 14. 3. 2003 do 30. 4. 2004 částku 78 898 Kč, na bolestném 17 400 Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 60 000 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 10. 2012 č. j. 15 Co 287/2011-221 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu co do 156 298 Kč s příslušenstvím zamítl, a ve výroku o soudním poplatku tak, že žalovanému se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že České republice se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Dovodil, že pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci týkající se možnosti užívání sociálního zařízení na pracovišti je třeba vykládat s ohledem na předmět, jehož se poučení o bezpečnosti práce mělo týkat, a že tento pokyn žalovaného byl zcela konkrétní, pokud zaměstnanci byli při příchodu na odloučené pracoviště seznámeni s cestou na pracoviště, s umístěním sociálního zařízení a s možností jeho využití, stejně jako s možností využití šatny a kantýny. Tvrzení žalobce, že na WC byla cedulka omezující užívání WC pouze na žáky učiliště, shledal odvolací soud vyvráceným výpověďmi všech slyšených svědků, kteří též potvrdili, že sociální zařízení vzdálené od pracoviště žalobce ne více než 50 metrů stejně jako ostatní zaměstnanci běžně využívali a že vrata u montážní jámy se otevírala pouze z důvodů dovozu materiálu. Na základě těchto zjištění dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný se zprostil odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem, neboť škoda byla způsobena žalobci „jeho zaviněným porušením právních povinností nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv byl s nimi řádně seznámen, a to tím, že na místo toho, aby k vykonání potřeby využil zařízení k tomu určené, tuto potřebu vykonal za vraty montážní jámy, kam byl přístup jen z určených důvodů“; jestliže při návratu uklouzl na neudržovaném povrchu, nelze toto „přičítat k tíži zaměstnavatele“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky - poté, co usnesením ze dne 26. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 2886/2013-306 rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadního žalovaného DEL a. s. se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 38, IČO 63487454, pokračováno s DEL a. s. se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Italská č. 1580/26, IČO 24284734, na kterou po zahájení dovolacího řízení a po předložení věci dovolacímu soudu přešla kromě jmění dosavadního žalovaného také práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu se žalobcem - rozsudkem ze dne 14. 8. 2014 č. j. 21 Cdo 2886/2013-310 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že porušení pokynu uděleného žalobci vstupovat za vrata montážní haly jen při navážení materiálu [a tedy nevstupovat za ně ani za účelem vykonání malé potřeby, která je (včetně potřebné cesty na místo jejího vykonání a zpět) úkonem během práce obvyklým, a tedy úkonem v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů] by mohlo být důvodem k tomu, aby se žalovaný zprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) nebo §191 odst. 2 písm. a) zákoníku práce, jen v případě, že se jednalo o pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Vytknul odvolacímu soudu, že měl při posuzování, zda uvedený pokyn skutečně směřoval k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přihlédnout ke všem okolnostem, za nichž byl pokyn vydán, zejména k důvodům (příčinám), které vedly k jeho vydání, a k místním podmínkám v době předcházející pracovnímu úrazu žalobce, a že se měl proto zabývat především tím, zda důvodem vydání pokynu žalovaného, aby zaměstnanci vstupovali za vrata montážní haly jen v případě navážení materiálu, bylo – např. s ohledem na neudržovaný povrch v tomto prostoru nebo na jiná rizika pro bezpečnost a zdraví zaměstnanců – zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nebo zda důvody vydání tohoto pokynu byly jiné. Stranou pozornosti odvolacího soudu neměla v této souvislosti zůstat ani okolnost, že činnost a pohyb v prostoru za vraty montážní haly, který žalobce využil k vykonání malé potřeby, žalovaný od svých zaměstnanců vyžadoval v době navážení materiálu bez ohledu na neudržovaný povrch tohoto prostoru. Dovolací soud též odvolacímu soudu vytknul, že se nezabýval tím, zda znalost a dodržování pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se kterými byl žalobce podle zjištění odvolacího soudu řádně seznámen a které měl svým zaviněním porušit, byly u žalovaného soustavně vyžadovány a kontrolovány ve smyslu ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 1. 2015 č. j. 15 Co 287/2011-352 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu co do 156 298 Kč s příslušenstvím zamítl, a ve výroku o soudním poplatku tak, že žalovanému se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a že České republice se právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznává. Zjistil, že žalovaný „vydal pokyn o zákazu vstupu zaměstnanců za vrata montážní jámy, kromě případů naváženého materiálu, a pokyn k užívání sociálního zařízení uvnitř budovy“, že „obecným“ důvodem zákazu vstupu zaměstnanců za vrata montážní jámy byla skutečnost, že se jednalo o pozemek cizího subjektu, a dále „bezpečnostní důvody z hlediska ochrany zdraví a bezpečnosti při práci“, že neudržovaná přístupová cesta k vratům montážní jámy se upravovala zejména v zimním období pouze u příležitosti příjezdu kamionu s materiálem a „v ostatním čase“ nebyla udržována a že dodržování zákazu vstupu za vrata J. H. a P. K. kontrolovali tím, že „kontrolovali, zda vrata jsou zamčená“, a uvedl, že se nepodařilo zjistit důvod, proč byla vrata dne 27. 2. 2003 odemčena, přestože toho dne přes vrátnici ŽĎAS, a. s. neprojel žádný kamion s materiálem pro žalovaného. Odvolací soud dovodil, že vstoupil-li žalobce za vrata budovy, aniž by byl do montážní haly navážen materiál, porušil - bez ohledu na skutečnost, že vrata byla odemčena - pokyn svého nadřízeného a že jiná situace byla při užívání vrat při navážení materiálu, kdy byl ŽĎAS, a. s. jako vlastník pozemku „požádán, aby přístupová cesta byla udržována“, a proto byla podle potřeby odhrnuta či posypána, čímž byla zajištěna ochrana bezpečnosti a zdraví zaměstnanců, kteří v tomto případě vstupovali za vrata montážní haly. Dospěl k závěru, že žalovaný se zprostil odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, neboť žalobce, který byl řádně seznámen s přístupovou cestou na své pracoviště přes vrátnici a budovu učiliště a s tím, že „má k dispozici sociální zařízení, kantýnu, šatnu apod.“, porušil pokyn žalovaného vstupovat za vrata montážní jámy jen při navážení materiálu, a tedy nevstupovat za ně ani za účelem vykonání malé potřeby.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 3792/2015-382 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že žalobcem zaviněné porušení pokynu žalovaného vstupovat za vrata montážní haly jen při navážení materiálu je důvodem k tomu, aby se žalovaný zprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem, který žalobce utrpěl dne 27. 2. 2003 poté, co po vykonání malé potřeby za vraty montážní haly, ve které vykonával práci, uklouzl na neudržovaném povrchu, neboť s přihlédnutím ke všem okolnostem, za nichž byl uvedený pokyn vydán, zejména k důvodům (příčinám), které vedly k jeho vydání (podle zjištění odvolacího soudu šlo o „bezpečnostní důvody z hlediska ochrany zdraví a bezpečnosti při práci“, protože neudržovaná přístupová cesta k vratům montážní jámy se upravovala zejména v zimním období pouze u příležitosti příjezdu kamionu s materiálem a jinak nebyla udržována), se jednalo o pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nesouhlasil však se závěrem odvolacího soudu, že v důsledku uvedeného porušení pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci žalobcem se žalovaný zcela zprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem, neboť příčinou škody vzniklé žalobci pracovním úrazem ze dne 27. 2. 2003 nebylo jen zaviněné porušení pokynu žalovaného vstupovat za vrata montážní haly pouze při navážení materiálu, ale též okolnost, že žalovaný uvedeného dne nezajistil uzamčení vrat, přestože se materiál nenavážel a přestože právě jejich uzamykáním zajišťoval kontrolu dodržování uvedeného pokynu (byla-li by vrata uzamčená, žalobce by jimi nemohl opustit montážní halu a k jeho úrazu by nedošlo tak, jak k němu došlo). Dovolací soud uzavřel, že bylo-li za těchto okolností žalobcem zaviněné porušení pokynu žalovaného vstupovat za vrata montážní haly pouze při navážení materiálu jen jednou z příčin škody, mohl se žalovaný zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem pouze zčásti.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 11. 2016 č. j. 15 Co 287/2011-397 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku co do 78 149 Kč, ve zbývající části tohoto výroku jej změnil tak, že žalobu co do dalších 78 149 Kč s příslušenstvím zamítl a že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci „na úrocích z prodlení z částky 78 149 Kč za dobu od 19. 8. 2004 do 31. 10. 2016 částku 78 210,38 Kč a od 1. 11. 2016 do zaplacení úrok z prodlení z částky 78 149 Kč ročně ve výši repo sazby stanovené ČNB pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů“, a ve výroku o soudním poplatku jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek ve výši 3 128 Kč; současně rozhodl, že „České republice“ se právo na náhradu nákladů řízení před soudy „všech stupňů“ nepřiznává a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy „všech stupňů“. Dospěl k závěru, že žalovaný se zprostil své odpovědnosti pouze zčásti, neboť porušení pokynů vstupovat za vrata montážní jámy žalobcem nebylo jedinou příčinou škody vzniklé mu pracovním úrazem, když příčinou úrazu byla též okolnost, že žalovaný rozhodného dne nezajistil uzamčení vrat, přestože materiál v té době nebyl navážen, a že míra zavinění žalobce na porušení pokynu nevstupovat za vrata je srovnatelná s okolností, že žalovaný nezajistil řádně kontrolu dodržování pokynu o zákazu vstupu za vrata, když tato nechal odemčená; znalost a dodržování pokynu tedy nebyly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Odvolací soud určil část škody, kterou nese žalobce, ve výši 50 % a přiznal žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 39 449 Kč, na bolestném 8 700 Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 30 000 Kč, celkem 78 149 Kč. Shledal, že soud prvního stupně správně přiznal žalobci úroky z prodlení až od 19. 8. 2004, neboť žalovanému byla žaloba doručena dne 18. 8. 2004, kapitalizoval úroky z prodlení z částky 78 149 Kč za dobu od 19. 8. 2004 do 31. 10. 2016 na částku 78 210,38 Kč a rozhodl, že od „následujícího data“ do zaplacení je žalovaný povinen zaplatit žalobci úroky z prodlení „z částky 78 149 Kč ročně ve výši repo sazby stanovené ČNB pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým tento rozsudek napadl v části výroku, jíž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení. Namítá, že odvolací soud se při řešení otázky, který den je rozhodující pro určení výše úroků z prodlení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 33 Cdo 4198/2013 a stanovisku občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. Cpj 202/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2006, a postupoval nesprávně, když výši úroků z prodlení nestanovil podle právního předpisu účinného k prvnímu dni prodlení, ale podle právního předpisu účinného ke dni vyhlášení rozsudku, tj. nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Uvedl, že z podané žaloby je zřejmé, že žalobce požaduje úroky z prodlení ode dne následujícího po podání žaloby, tj. od 6. 8. 2004, a má za to, že výše úroků z prodlení se řídí - vzhledem k době, kdy došlo k prodlení - nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 27. 4. 2005 a činí ročně dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou; k prvnímu dni prodlení činila diskontní sazba 1,25 % p. a., výše úroků pak měla být stanovena ve výši 2,5 % p. a. a pokud soud kapitalizoval úroky z prodlení do dne vyhlášení rozsudku, pak měl při výpočtu vycházet ze sazby 2,5 % p. a. a takto stanovit výši úroků z prodlení i do budoucna. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci úroky z prodlení od 6. 8. 2004 do zaplacení z částky 78 149 Kč ve výši 2,5 % ročně“.
Žalobce k dovolání žalovaného uvedl, že „ponechává toto rozhodnutí na úvaze dovolacího soudu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (v jaké výši mají být stanoveny úroky z prodlení v projednávané věci), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek v části výroku, ve které bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Podle ustanovení §253 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2003 (dále jen „zák. práce“), podle něhož je třeba projednávanou věc posuzovat - vzhledem k tomu, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce - i v současné době, není-li doba uspokojení nároku stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí nebo dohodnuta, musí být nárok uspokojen do tří dnů ode dne, kdy o uspokojení oprávněný účastník požádal.
Podle ustanovení §256 odst. 1 zák. práce účastník, který včas a řádně neuspokojí nárok druhého účastníka, je v prodlení.
Podle ustanovení §256 odst. 2 věty první zák. práce účastník, jehož peněžitý nárok nebyl včas a řádně uspokojen, může požadovat úroky z prodlení ve výši stanovené pro občanskoprávní vztahy.
Výši úroků z prodlení stanovil do 31. 12. 2013 ve smyslu §517 odst. 2 části věty za středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, prováděcí předpis, jímž bylo nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku (dále jen „nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“). Tento právní předpis byl změněn s účinností od 28. 4. 2005 nařízením vlády č. 163/2005 Sb., s účinností od 1. 7. 2010 nařízením vlády č. 33/2010 Sb. a s účinností od 1. 7. 2013 nařízením vlády č. 180/2013 Sb.
Podle ustanovení §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že výše úroků z prodlení byla (před účinností nařízení vlády č. 163/2005 Sb., tj. do 27. 4. 2005) závislá na výši diskontní sazby, která byla stanovena Českou národní bankou a která byla platná k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Takto určená výše úroků z prodlení se přitom neměnila a platila po celou dobu trvání prodlení (srov. například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 33 Cdo 4198/2013). Právními úpravami v nařízeních vlády č. 163/2005 Sb. (výše úroků z prodlení podle tohoto nařízení odpovídala ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, a v každém kalendářním pololetí, v němž trvalo prodlení dlužníka, byla závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí), č. 33/2010 Sb. (výše úroku z prodlení podle tohoto nařízení odpovídala ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů) a č. 180/2013 Sb. (výše úroku z prodlení odpovídala ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů), kterými bylo nařízení vlády č. 142/1994 Sb. změněno, se výše úroků z prodlení řídila, jen jestliže prodlení s plněním peněžitého dluhu nastalo až po nabytí účinnosti těchto nařízení vlády (srov. přechodná ustanovení těchto nařízení). Rovněž současná právní úprava výše úroků z prodlení v ustanovení §2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. účinná od 1. 1. 2014 (výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů) se uplatní jen v případech, kdy prodlení nastalo až po nabytí účinnosti tohoto nařízení (srov. §19 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).
V projednávané věci odvolací soud při rozhodování o úrocích z prodlení vycházel z toho, že žalovaný byl o uspokojení nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení §253 odst. 2 zák. práce požádán dne 18. 8. 2004, kdy mu byla doručena žaloba. Vzhledem k tomu, že prodlení žalovaného, který nárok uplatněný žalobcem do tří dnů od doručení žaloby neuspokojil, tak nastalo dne 22. 8. 2004, řídí se výše úroků z prodlení ustanovením §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 27. 4. 2005 a činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné ke dni 22. 8. 2004; takto určená výše úroků z prodlení se přitom – jak vyplývá z výše uvedeného - nemění a platí po celou dobu trvání prodlení žalovaného. Rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 78 149 Kč za dobu od 19. 8. 2004 do 31. 10. 2016 ve výši 78 210,38 Kč a od 1. 11. 2016 do zaplacení úroky z prodlení „z částky 78 149 Kč ročně ve výši repo sazby stanovené ČNB pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů“, při němž odvolací soud nepostupoval podle právní úpravy účinné do 27. 4. 2005 a navíc v rozporu s ustanovením §153 odst. 2 o. s. ř. přiznal žalobci na úrocích z prodlení více, než se domáhal (žalobce požadoval úroky z prodlení jen ve výši 2,5 %), proto není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v této části (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu