ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1338.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1338/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Bc. J. T. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Tesákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 940/23, proti žalované Nemocnici Břeclav, příspěvkové organizaci se sídlem v Břeclavi, U Nemocnice č. 3066/1, IČO 00390780, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 388/8, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 51/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2016 č. j. 49 Co 110/2016-170, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lukáše Wimětala, advokáta se sídlem v Brně, Údolní č. 388/8.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2016 č. j. 49 Co 110/2016-170 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názory uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013; k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007; k otázce, v jaké lhůtě zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, srov. (kromě ustanovení §58 zákoníku práce) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4837/2010 a v něm vyjádřený právní názor, že zaměstnavatel může rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem okamžitým zrušením pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, že stane-li se v průběhu dvouměsíční lhůty jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, předmětem šetření jiného orgánu, prodlužuje se tato lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru tak, že skončí teprve uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel o výsledku tohoto šetření dověděl, a že dvouměsíční lhůta, během které musí být okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnanci dáno (a také způsobem uvedeným v ustanovení §334 zákoníku práce doručeno), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem), a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Námitky, jimiž žalobkyně uplatnila jiné dovolací důvody, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, že žalobkyně na noční směně spala a že svým jednáním způsobila potenciální ohrožení života a zdraví pacientů, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování otázky, zda žalobkyně svým jednáním, které se stalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, porušila povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, a vytýká-li odvolacímu soudu, že dospěl k jiným skutkovým a právním závěrům než soud prvního stupně, aniž by prováděl jakékoliv další dokazování), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu