ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1352.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1352/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Ing. Z. K. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Křepelkou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí č. 580/4, proti žalovanému CSRC, spol. s r. o. se sídlem v Brně – Králově Poli, Kolejní č. 3094/9, IČO 60722550, zastoupenému JUDr. Martinou Mikolajczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rašínova č. 103/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o určení, že přípis označený jako okamžité zrušení pracovního poměru není okamžitým zrušením pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 2/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2015 č. j. 15 Co 101/2015-261, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že přípis označený jako okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. 11. 2013 není okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §55 zákoníku práce, se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou části, ve které byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že přípis označený jako okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. 11. 2013 není okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §55 zákoníku práce) a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2014 č. j. 115 C 2/2014-210 (s výjimkou výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že přípis označený jako okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. 11. 2013 není okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §55 zákoníku práce) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 5. 11. 2013 žalovaný sdělil žalobci, že využívá svého práva „daného“ mu ustanovením §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a že pracovní poměr žalobce „okamžitě končí“ z důvodu, že dne 31. 10. 2013 žalobce v rámci jednání s jednateli žalovaného Ing. M. Š. a Prof. Ing. J. B., CSc., vyhrožoval žalovanému, že žalobce nebo společnost KB micro s. r. o., jejíž je žalobce společníkem, k půlnoci dne 6. 11. 2013 způsobí vypnutí serveru a počítačů, na kterých jsou uloženy projekty zaměstnavatele, a „nebude možno v daných projektech dále pokračovat“, že konstatoval, že pokud nebude společnosti KB micro s. r. o. zaslána částka dle výzvy ze dne 25. 9. 2013, tak společnost zaměstnavatele zničí právě tímto znemožněním dokončení projektů, které získala společnost zaměstnavatele, že dne 5. 11. 2013 došlo k opakování tohoto postupu a že dále žalobce odmítl zástupcům žalovaného převzít si svoje dílo – „SW a další produkty nehmotné povahy“, které žalobce bezdůvodně umístil na zařízení „své firmy“ KB micro s. r. o., a tedy bránil zaměstnavateli ve výkonu jeho práv (nakládání s jeho majetkem v podobě částí díla na projektu) v prostorech, které má zaměstnavatel v pronájmu, poškodil tak zásadním způsobem práva a zájmy zaměstnavatele a ztížil výkon jeho práv „za účelem koordinace na jeho projektech“, které jsou pro zaměstnavatele existenčně důležité, na což byl žalobce upozorněn.
Dopisem ze dne 13. 11. 2013, nazvaným „Věc: Okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“, žalovaný sdělil žalobci, že pracovní poměr žalobce „okamžitě končí, resp. doplňuje úkon ze dne 5. 11. 2013“ o skutečnosti, kterých se žalobce dopustil v rámci pracovního poměru a které žalovaný zjistil až po 5. 11. 2013, že tak činí z důvodu, že žalobce mimo jakékoli vědomí jednatelů žalovaného založil u společnosti Česká spořitelna, a. s. účet jménem žalovaného, že dne 23. 10. 2013 z daného účtu převedl platbu ve výši 7 500 EUR a dne 24. 10. 2013 další platbu ve výši 7 500 EUR, a to i přes skutečnost, že v ten okamžik nebyl nijak oprávněn s danými finančními prostředky nakládat, že se tak dopustil trestného činu „k tíži“ žalovaného a že tato skutečnost byla zjištěna žalovaným po ukončení pracovního poměru.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 6. 1. 2014 domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5. 11. 2013 je neplatné, a aby bylo určeno, že přípis označený jako „Okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ ze dne 13. 11. 2013 není okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §55 zákoníku práce. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalobce v rámci daného jednání nevystupoval jako zaměstnanec žalovaného, nýbrž jako společník společnosti KB micro s. r. o., která je společníkem ve společnosti žalovaného, že jednání ze dne 31. 10. 2013 mělo dvě části, kdy v rámci jeho první části byly projednávány vztahy mezi žalobcem a žalovaným související s předmětným pracovním poměrem a v rámci druhé části uvedeného jednání, na kterou byl pozván i L. K. jako jednatel společnosti KB micro s. r. o., pak byly řešeny vztahy mezi žalovaným a společností KB micro s. r. o., že tato část jednání se týkala zejména služeb poskytovaných společností KB micro s. r. o. žalovanému a požadavku na jejich úhradu, že žalovaný byl v této souvislosti společností KB micro s. r. o. upozorněn, že dluží za poskytnuté služby, a dále na trvající dluh z úvěrové smlouvy, a že společnost KB micro s. r. o. zároveň deklarovala, že v případě, že „vzájemné vztahy nebudou vypořádány, resp. nebude ze strany žalovaného navrženo řešení“, bude nucena poskytování služeb ukončit. Žalobce si není vědom, že „by si odmítl převzít svoje dílo – SW a další produkty nehmotné povahy – umístěné na zařízení své společnosti“ nebo že by žalovanému nebyl předán jakýkoliv produkt nehmotné povahy, a to i umístěný na zařízení společnosti KB micro s. r. o., neboť servery byly žalovaným užívány až do 16. 11. 2013, kromě toho zaměstnanci společnosti KB micro s. r. o. provedli dne 5. 11. 2013 kompletní zálohování dat a jejich předání žalovanému a předmětné servery jsou nadále přístupné prostřednictvím „služby VPN“. Žalobce má s ohledem na evidentní absenci souvislosti jednání považovaného za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem s pracovněprávním vztahem a na to, že skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru a vymezení povinností, k jejichž porušení mělo daným jednáním dojít, není dostatečně určité a nezaměnitelné, za to, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Uvedl, že přípis ze dne 13. 11. 2013 nelze s ohledem na „deklarované účinky, tj. ukončení pracovního poměru ke dni 5. 11. 2013“, považovat za okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu §55 zákoníku práce, a to z důvodu „nepřípustnosti retroaktivních účinků takového právního jednání zaměstnavatele“.
Žalovaný zejména uvedl, že se žalobcem nikdo nejednal jako se společníkem KB micro s. r. o., že s údaji, které se nacházely na serveru, pracoval žalobce vždy jako zaměstnanec žalovaného, že takto je i vyhotovoval a ukládal na server a že, pokud vyhrožoval jeho vypnutím, jednal „ve vztahu zaměstnanec a zaměstnavatel“ a ne jako společník „jiného subjektu“, který navíc za „daný subjekt“ nemůže jednat, neboť není jeho jednatelem. Žalovaný je přesvědčen, že z textu okamžitého zrušení pracovního poměru je zcela zřejmé, že žalobce dne 5. 11. 2013 odmítl zástupcům žalovaného předat dílo zaměstnavatele, které žalobce vytvářel v rámci svého pracovního poměru, a ne dílo zaměstnance.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 11. 2014 č. j. 115 C 2/2014-210 zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 50 820 Kč k rukám advokátky JUDr. Martiny Mikolajczykové. Na základě zjištění, že žalobce v pracovním poměru u žalovaného vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2006 „funkci“ odborného konzultanta, že s účinností od 1. 3. 2010 žalobce „nastoupil do funkce provozního ředitele“, že v období od 18. 9. 2008 do 23. 10. 2013 vykonával funkci jednatele žalovaného a že po celou dobu výkonu funkce jednatele fakticky vykonával i odborně technickou činnost odborného konzultanta, soud prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobce nemohl skončit jmenováním do funkce jednatele a že trval až do 5. 11. 2013, kdy mu bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru. Dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5. 11. 2013 obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti a že z jeho obsahu bylo zřejmé, jaké jsou důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje pracovní poměr. K žalobcem vznesené námitce nesrozumitelnosti slovního spojení „převzít si svoje dílo“ soud prvního stupně uvedl, že mezi účastníky bylo nesporné, komu patří výsledky práce zaměstnanců žalovaného, které byly v podobě dat ukládány na servery počítačů, byť ohledně vlastnictví serverů, počítačů a softwaru panovaly mezi účastníky spory, že je zřejmé, že se jednalo o dílo žalovaného, a nikoliv společnosti KB micro s. r. o. či žalobce, neboť společnost KB micro s. r. o. podle výpovědi svědka Ing. L. K. v roce 2013 nevyvíjela žádnou činnost, a že uvedené slovní spojení lze „bez pochybností vyložit“. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce opakovaně vyhrožoval žalovanému vypnutím serverů a počítačů tzv. „blackoutem“ žalovaného, jakož i to, že zabránil přístupu k dílu žalovaného, a dospěl k závěru, že žalobce tímto jednáním porušil povinnost střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, uložené mu jako zaměstnanci v §301 písm. d) zákoníku práce, neboť za situace, kdy zaměstnanci žalovaného zpracovávají výsledky své práce v elektronické podobě, je zřejmé, že „výhrůžka žalobce spočívající v odpojení od dat znamená pro žalobce hrozbu ztráty, zničení či zneužití výsledků práce zaměstnanců žalovaného zaznamenaných v elektronické podobě“, a že odmítnutí žalobce žalovanému převzít si dílo v elektronické podobě znamená zásah do majetku žalovaného. Obrana žalobce spočívající v tvrzení, že při jednání vystupoval jako společník společnosti KB micro s. r. o. a chránil její zájmy, podle názoru soudu prvního stupně neobstojí, neboť za společnost byl oprávněn jednat její jednatel, kterým žalobce nebyl, a žalobce byl jako zaměstnanec žalovaného povinen nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Při zjišťování intenzity porušení povinností žalobce vzal soud prvního stupně v úvahu, že k vytýkanému jednání žalobce došlo ve „výpovědní lhůtě“, že se výhrůžky žalobce opakovaly, že obsahovaly reálné hrozby, neboť počítačovou infrastrukturu žalovaného zajišťoval syn žalobce, který bez výhrad plnil jeho pokyny, a že se týkaly chování, které mohlo mít pro žalovaného „likvidační účinky“, a dodal, že nelze přehlédnout, že k naplnění výhrůžek došlo tím, že dne 6. nebo 7. 11. 2013 provedl syn žalobce odpojení žalovaného od účtů serveru a dne 18. 11. 2014 (správně 18. 11. 2013) žalobce se synem odvezli z prostor žalovaného počítačové vybavení. Na žalobcem požadovaném určení, že přípis označený jako okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. 11. 2013 není okamžitým zrušením pracovního poměru ve smyslu ustanovení §55 zákoníku práce, soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem, neboť rozhodnutí o tomto nároku by na právním postavení žalobce nic nezměnilo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 10. 2015 č. j. 15 Co 101/2015-261 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 826 Kč k rukám advokátky JUDr. Martiny Mikolajczykové. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na určení, že úkon žalovaného ze dne 13. 11. 2013 není okamžitým zrušením pracovního poměru, není naléhavý právní zájem, neboť je zřejmé, že žalovaný jím doplňuje úkon z 5. 11.2013 o další skutečnosti, které následně nastaly, přičemž sám žalovaný uvedl, že se nejednalo o úkon směřující k rozvázání pracovního poměru se žalobcem, a případným vyhověním „návrhu na tuto určovací žalobu“ by se tak na právním postavení žalobce nic nezměnilo. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalobce sám v žalobě uvedl, že jednání mezi účastníky dne 31. 10. 2013 mělo dvě části, a to první část, kde byly řešeny vztahy mezi žalobcem a žalovaným související s předmětným pracovním poměrem, a část druhou, ve které byly řešeny obchodní vztahy mezi žalovaným a společností KB micro s. r. o., kde žalobce vystupoval jako společník, a ze zjištění, že ve vztazích účastníků se úzce prolínaly vztahy pracovněprávní i vztahy obchodněprávní, neboť v osobě žalobce „se kumulovala funkce provozního ředitele a do srpna 2013 jednatele žalovaného“ a stejně tak se kumulovaly funkce jednatelů žalovaného ve společnosti KB micro s. r. o., ve které byli žalobce i žalovaný společníky, a dovodil, že žalobce nesouhlasil se skončením pracovního poměru, že jako obranu využil (zneužil) svého postavení u žalovaného jako provozního ředitele a svého postavení ve společnosti KB micro s. r. o. a že jestliže v této souvislosti vyhrožoval (podle svého tvrzení upozorňoval) na možnost „blackoutu“ žalovaného vypnutím serveru počítačů, na kterých byly uloženy projekty žalovaného, a tedy výsledky jeho práce, „činil tak v souvislosti s jednáním o jeho trvání pracovního poměru u žalovaného a činil tak tedy jako zaměstnanec“, přičemž tyto výhrůžky byly reálné s ohledem na jeho postavení ve společnosti KB micro s. r. o. i funkci správce sítě, kterou vykonával jeho syn. Další spory mezi účastníky v oblasti obchodních vztahů podle názoru odvolacího soudu nepředstavovaly „problém natolik akutní“, jako byl problém žalobce se skončením pracovního poměru u žalovaného, a otázka vlastnických i jiných vztahů tak mohla být řešena vyjednáváním, což se také následně v budoucnu stalo. Odvolací soud uvedl, že výhrůžky žalobce žalovanému vypnutím serveru a počítačů s ohledem na jeho postavení u žalovaného a postavení ve společnosti KB micro s. r. o. lze považovat za „velmi nebezpečné a zavržení hodné“, neboť v možnostech žalobce bylo tyto výhrůžky realizovat, a že žalobce těmito výhrůžkami porušil své pracovní povinnosti vyplývající z jím vykonávané práce zvlášť hrubým způsobem. Dovodil, že z předložených listin nelze mít za prokázáno, že by se žalobce dopustil jednání spočívajícího v „odmítnutí vydání věci produktů nehmotné i hmotné povahy“ žalovanému, že tedy ke dni 5. 11. 2013 nelze mít za to, že by žalobce porušil své povinnosti a odmítl žalovanému předat jeho dílo, avšak že první porušení povinností vytýkané žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru je natolik závažné, že již toto samo opravňovalo žalovaného k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to „do všech jeho výroků“, podal žalobce dovolání. Závěr odvolacího soudu, že žalobce vyhrožování možností „blackoutu“ žalovaného vypnutím serveru a počítačů, na kterých byly uloženy projekty žalovaného, činil v souvislosti s jednáním o trvání jeho pracovního poměru, dovolatel považuje za „více nežli překvapivý“, neboť z výpovědí svědků, zejména Ing. L. K. a Ing. M. Š., Ph.D., je nepochybné, že se tak stalo v „obchodněprávní“ části jednání. Dovolatel zdůraznil, že stejně jako s ukončením pracovního poměru nesouhlasil ani s odsouváním řešení majetkových nároků společnosti KB micro s. r. o. a že právě tento nesouhlas považuje za příčinu udělení výpovědi i následného „okamžitého ukončení pracovního poměru“ ze dne 5. 11. 2013, a vytýká odvolacímu soudu, že „se s konkurencí těchto ,nesouhlasů‘ nikterak nevypořádává“. Závěr odvolacího soudu, že pokud jde o další spory mezi účastníky v oblasti obchodních vztahů, nejednalo se o problém natolik akutní, jako byl problém žalobce se skončením pracovního poměru, a že otázka vlastnických i jiných vztahů mohla být řešena vyjednáváním, což se také následně v budoucnu stalo, dovolatel považuje za nesprávný. Naopak má za to, že posloupnost kroků, které účastníci následně učinili (pokus žalovaného zamezit žalobci v přístupu k majetku společnosti KB micro s. r. o., oznámení žalovaného společnosti KB micro s. r. o. o jeho záměru uplatnit k majetku zadržovací právo a odvoz tohoto majetku žalobcem do svého bydliště), ani délka časového úseku, ve kterém proběhly, v žádném případě nesvědčí o následném vyjednávání, ale naopak prokazují akutnost celé záležitosti, která je co do své povahy nepochybně vztahem obchodněprávním. Za „nosnou“ dovolatel považuje obchodněprávní linii vzájemných vztahů mezi ním a žalovaným, které byly podle jeho názoru důvodem ukončení pracovního poměru, a vytýká odvolacímu soudu, že se těmito obchodněprávními „momenty vztahů“ zabývá „ve dvou větách, které navíc neodpovídají obsahu spisu“. Dovolatel má za to, že žalovaný si v době vzniku pracovního poměru musel být vědom i případného rizika kolize vzájemných práv a povinností mezi žalobcem a žalovaným, že žalovaný věděl o „dvojakém postavení“ žalobce a byl s ním smířen, že je nepřípustné, aby žalovaný využil (zneužil) svého zaměstnavatelského postavení vůči žalobci jakožto podřízenému, že nemůže jít k tíži žalobce, že je zároveň zaměstnancem společnosti, neboť v takovém případě by se žalovaný mohl souvislosti s pracovním poměrem dovolávat kdykoli a neomezeně, a že není přípustné postihovat žalobce za jednání směřující k vymožení pohledávek společnosti KB micro s. r. o., a to bez ohledu na to, v které části vzájemného jednání k němu došlo. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že přípis označený jako okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. 11. 2013 není okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §55 zákoníku práce, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť ve vztahu k této části rozsudku odvolacího soudu neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ani dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a ve zbývající části se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl od 1. 12. 2006 u žalovaného zaměstnán v pracovním poměru jako odborný konzultant, že na základě dohody o změně druhu práce ze dne 26. 2. 2010 žalobce s účinností od 1. 3. 2010 vykonával „funkci“ provozního ředitele, že v období od 18. 9. 2008 do 23. 10. 2013 byl jednatelem žalovaného, že dne 23. 10. 2013 dal žalovaný žalobci výpověď podle §52 písm. g) zákoníku práce a žalobce byl převeden na práci technického asistenta, že žalobce je společníkem společnosti KB micro s. r. o., že od 4. 3. 1994 do 19. 8. 2013 byl žalobce jednatelem této společnosti, že v některých obdobích byli jednateli této společnosti i jednatelé žalovaného a žalovaný byl zároveň společníkem společnosti KB micro s. r. o., že mezi žalovaným a společností KB micro s. r. o. panovaly poté, co byl žalobce odvolán z funkce jednatele žalovaného a dostal výpověď z pracovního poměru, spory ohledně počítačového vybavení žalovaného, na kterém pracovali jeho zaměstnanci, ohledně serveru, softwaru i hardwaru, a že dne 5. 11. 2013 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru žalovaným podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, které žalovaný odůvodnil jednak tím, že žalobce v rámci jednání s jednateli žalovaného dne 31. 10. 2013 vyhrožoval žalovanému, že žalobce nebo společnost KB micro s. r. o. způsobí vypnutí serveru a počítačů, na kterých jsou uloženy projekty žalovaného, a konstatoval, že pokud nebude společnosti KB micro s. r. o. zaslána částka dle výzvy ze dne 25. 9. 2013, tak společnost zaměstnavatele zničí právě tímto znemožněním dokončení projektů, a jednak tím, že žalobce odmítl zástupcům žalovaného, aby si převzali svoje dílo – „SW a další produkty nehmotné povahy“, které žalobce bezdůvodně umístil na zařízení „své firmy“ KB micro s. r. o.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr z důvodu, že zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem [§55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 5. 11. 2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č.367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce je proto podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jež je mu v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno, a zda toto porušení dosahuje intenzity požadované v ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé).
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §301 a §302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení §52 písm. g) a §55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§55 odst. 1 písm. b), §52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
Pracovněprávní vztahy jsou právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi aměstnanci a zaměstnavateli [§1 písm. a) zák. práce]. Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně; závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě (srov. §2 zák. práce).
Individuální pracovněprávní vztahy vznikající v souvislosti s výkonem závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele nevznikají – jak je zřejmé ze zákoníku práce a z dalších právních předpisů – jen mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale i mezi zaměstnavatelem a dalšími osobami (např. pozůstalými nebo dědici po zemřelém zaměstnanci). Pracovněprávní vztahy současně nejsou omezeny jen na dobu trvání pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nelze za ně považovat pouze uvedené poměry. Protože zákoník práce ani žádný jiný právní předpis nestanoví dobu, do kdy pracovněprávní vztahy trvají (kdy nejpozději pracovněprávní vztahy končí), jsou pracovněprávními vztahy také například nároky zaměstnavatele nebo zaměstnance na náhradu škody podle ustanovení §250 a násl. zák. práce, i když ke škodě došlo až po skončení pracovního poměru. Za pracovněprávní nelze ovšem považovat takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce, jako například nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem, půjčku poskytnutou zaměstnavatelem zaměstnanci apod. (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001 sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 385/2014 uveřejněného pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 633/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8/2007, s. 609).
Uzavřením pracovního poměru a vznikem pracovního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nezanikají ostatní právní vztahy mezi zaměstnanci navzájem a mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Stejně tak skutečnost, že mezi nimi pracovní poměr vznikl, neznamená, že by od tohoto okamžiku nemohly mezi nimi vznikat i jiné právní (nikoli jen pracovněprávní) vztahy. Proto je třeba rozlišovat, kdy právní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebo mezi zaměstnanci navzájem je vztahem pracovněprávním (a jen porušení povinností v takovém vztahu může zakládat zákoníkem práce předpokládané sankce) a kdy se jedná o jiný právní vztah mezi těmito subjekty. Jednotícím kritériem – jak výše uvedeno – je posouzení, zda se jedná o vztah (a z něj vyplývající povinnosti) vyplývající z pracovněprávního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem [má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce]. Porušení jiných povinností nemůže představovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Jde tedy o to, zda jednání zaměstnance, jež má být poměřováno z hlediska případného porušení povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu, má tento zmíněný vztah k výkonu nesamostatné (závislé) práce (srov. například odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 633/2006).
V projednávané věci – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů – se vzájemné vztahy účastníků v době okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného žalovaným dne 5. 11. 2013 vyznačovaly tím, že mezi nimi byl jednak pracovní poměr, z něhož dal žalovaný žalobci dne 23. 10. 2013 výpověď podle §52 písm. g) zák. práce, jednak byli oba zároveň společníky společnosti KB micro s. r. o., mezi níž a žalovaným panovaly poté, co byl žalobce odvolán z funkce jednatele žalovaného a byla mu doručena výpověď z pracovního poměru, spory ohledně počítačového vybavení žalovaného, na kterém pracovali jeho zaměstnanci, ohledně serveru, softwaru i hardwaru. Vyhrožoval-li za těchto okolností žalobce v rámci jednání s jednateli žalovaného dne 31. 10. 2013, že žalobce nebo společnost KB micro s. r. o. způsobí vypnutí serveru a počítačů, na kterých jsou uloženy projekty žalovaného, nebude-li společnosti KB micro s. r. o. zaslána částka podle výzvy ze dne 25. 9. 2013, a odmítl-li, aby si zástupci žalovaného převzali software a další „produkty nehmotné povahy“, které byly umístěny na zařízení společnosti KB micro s. r. o., nelze toto jeho jednání vytýkané mu v okamžitém zrušení pracovního poměru považovat za jednání související s plněním pracovních úkolů, na které by dopadaly povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu mezi ním a žalovaným, neboť již ze samotného znění této výhrůžky je zřejmé, že žalobce tímto jednáním hájil zájmy společnosti KB micro s. r. o., že se toto jeho jednání týkalo obchodněprávních vztahů mezi společností KB micro s. r. o. a žalovaným a řešení jejich vzájemných sporů (nikoli pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným) a že proto postrádalo přímou příčinnou souvislost s výkonem závislé práce žalobce pro žalovaného, zejména pak věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu této práce. Se závěrem odvolacího soudu, že vyhrožoval-li žalobce možností „blackoutu“ žalovaného vypnutím serveru a počítačů, na kterých byly uloženy projekty žalovaného, a tedy výsledky jeho práce, činil tak jako zaměstnanec žalovaného a že tímto jednáním porušil své pracovní povinnosti vyplývající z jím vykonávané práce zvlášť hrubým způsobem, proto nelze souhlasit. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že žalobce byl v době jednání s jednateli žalovaného (dne 31. 10. 2013), v rámci něhož se měl dopustit porušení pracovních povinností vytýkaného mu v okamžitém zrušení pracovního poměru, (pouze) společníkem (a nikoli jednatelem) společnosti KB micro s. r. o., a že tedy nebyl oprávněn za tuto společnost jednat, neboť tato okolnost není pro posouzení, zda jednání žalobce mělo časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce, významná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 5. 11. 2013, a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 5. 11. 2013, a ve výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu