ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1531.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1531/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci dědictví po V. V. , zemřelé dne 18. října 2013, D., za účasti 1) V. V. , D., zastoupeného JUDr. Janem Riedlem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova č. 638, a 2) Ž. V. , D., zastoupené Mgr. Alešem Podrábským, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého mostu č. 111/4, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 35 D 1318/2013, o dovolání V. V. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. října 2015, č. j. 84 Co 708/2015-149, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. července 2015, č. j. 35 D 1318/2013-109 (s výjimkou výroků I., II. a III.), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po V. V., zemřelé dne 18.10.2013 (dále jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 23.10.2013, č.j. 35 D 1318/2013-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen JUDr. Vratislav Makovec, notář v Děčíně (§38 občanského soudního řádu).
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 7.7.2015, č.j. 35 D 1318/2013-109, určil obvyklou cenu majetku, který měla zůstavitelka s pozůstalým manželem V. V. ve společném jmění manželů, částkou 60.566,40 Kč (výrok I.), dále určil, co z tohoto majetku patří do dědictví a co pozůstalému manželovi V. V. (výrok II.), a obvyklou cenu dědictví částkou 960.283,20 Kč, dluhy dědictví částkou 492.441,30 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 467.841,90 Kč (výrok III.); rovněž potvrdil, že veškerý majetek patřící do dědictví po zůstavitelce nabývá Ž. V. (výrok IV.), stanovil odměnu notáře JUDr. Vratislava Makovce částkou ve výši 16.425,- Kč, hotové výdaje částkou 324,- Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % částkou 3.517,- Kč s tím, že Ž. V. je povinna tyto částky zaplatit notáři do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok V.), a rozhodl, že Ž. V. a V. V. jsou povinni zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Děčíně náhradu nákladů spojených s podanými znaleckými posudky v celkové výši 7.422,- Kč, a to tak, že Ž. V. je povinna zaplatit částku ve výši 1.211,- Kč a V. V. částku ve výši 6.211,- Kč, oba do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok VI.), a že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). Soud prvního stupně při rozhodování o potvrzení nabytí dědictví započetl na podíl pozůstalého manžela V. V. částku ve výši 5,500.000,- Kč, „představující obvyklou cenu nemovitostí v katastrálním území P., které obdržel darem od zůstavitelky“ - pozemek v katastrálním území P., a to zastavěnou plochu a nádvoří číslo parcely 849/1, přičemž součástí tohoto pozemku je budova bydlení č.p. , vše zapsáno na listu vlastnictví č. 2655, a na podíl pozůstalé dcery Ž. V. částku v celkové výši 4,134.000,- Kč, „představující obvyklou cenu nemovitostí, které obdržela darem od zůstavitelky“. Při stanovení obvyklé ceny darovaných nemovitostí vycházel ze znaleckých posudků vypracovaných k datu, kdy k darování došlo. Soud prvního stupně dále dovodil, že jelikož celková výše uvedených darů činila částku ve výši 9,634.000,- Kč a čistá hodnota dědictví činila částku ve výši 467.891,90 Kč, rovnala se kolační podstata součtu čisté hodnoty dědictví a ceny darů, tj. částce ve výši 10,101.841,- Kč, přičemž z této částky by měl každý z dědiců obdržet jednu polovinu, tedy majetek v ceně 5,050.920,- Kč, a proto uzavřel, že „vzhledem k tomu, že pozůstalý manžel V. V. nabyl od zůstavitelky dar v ceně obvyklé 5,500.000,- Kč, nenabude z dědictví ničeho, neboť jeho podíl je vyčerpán, že však není povinen do dědictví ničeho vracet“. V důsledku tohoto závěru potvrdil nabytí dědictví po zůstavitelce pouze pozůstalé dceři Ž. V.
K odvolání V. V. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27.10.2015, č.j. 84 Co 708/2015-149, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku IV. i v souvisejících nákladových výrocích a rozhodl, že „pozůstalý manžel V. V. je povinen nahradit pozůstalé dceři Ž. V. náklady odvolacího řízení ve výši 29.453,- Kč k rukám Mgr. Ludmily Pražákové, advokátky se sídlem v Praze 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení“. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně „správně na dědický podíl dědiců započetl to, co za života zůstavitelky obdrželi nad rámec obvyklých darování“, přičemž v případě zápočtu na dědický podíl pozůstalého manžela „není pro účely vypořádání dědictví v daném případě relevantní dohoda o zúžení společného jmění manželů – zůstavitelky a pozůstalého manžela“, neboť „k zúžení společného jmění manželů přistoupili zůstavitelka a V. V. dobrovolně, dohoda plnila jimi sledovaný hospodářský účel“, a proto „v tomto úkonu nelze spatřovat újmu V. V. nespravedlivě utrpěnou“, a „darování nemovitosti darovací smlouvou ze dne 8.7.2013 bylo provedeno z vůle zůstavitelky a pozůstalý manžel jím nabyl majetkové hodnoty přesahující rámec obvyklého darování“. Dále uzavřel, že „pro vypořádání dědictví nemá žádný význam ani ´smlouva´ uzavřená zůstavitelkou, pozůstalým manželem a pozůstalou dcerou dne 10.7.2013, v níž účastníci mimo jiné ujednali, že po smrti zůstavitelky přechází byt v D., do osobního vlastnictví pozůstalého manžela“, že „tento závazek je ve vztahu k pozůstalé dceři pouze závazkem morálním, který však nelze právně vynutit“, a že proto „se za této situace jeví nadbytečným dokazování skutečnosti, zda zůstavitelka k sepsání uvedené listiny přistoupila ze svobodné vůle“. Odvolací soud také dodal, že „otázka, zda měl pozůstalý manžel zásluhu na nabytí majetku, který následně nabyla pozůstalá dcera darováním od zůstavitelky, nemá v projednávané věci žádný význam“, že „ostatně pozůstalí účastníci při jednání před soudním komisařem opakovaně shodně prohlásili, že na nabytí a udržení majetku, tvořícího společné jmění manželů, se oba manželé zasloužili stejnou měrou“, a že ani „neshledal pochybení v postupu ustanovené soudní znalkyně, jež by mohla vést k pochybnostem o správnosti jejích závěrů o obvyklé ceně nemovitostí darovaných zůstavitelkou pozůstalému manželovi a pozůstalé dceři“. Rovněž „neshledal nesprávnosti“ ve výrocích soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení státu a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť „odvolatel nebyl v řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit pozůstalé dceři náklady, které účelně vynaložila“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal V. V. dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda „započtení na dědický podíl dle ustanovení §484 věty druhé obč. zák. při darování, pokud nejde o obvyklé darování, je bezvýjimečné“, a „jaký je výklad termínu obvyklého darování“. Má za to, že „v jeho případě, když v důsledku zúžení společného jmění nejprve převedl veškerý majetek (tedy i nemovitý) ze SJM na zůstavitelku, je nutno takovýto úkon zohlednit“, že „ustanovení §484 druhá věta obč. zák. hovoří výslovně o tom, co dědic bezúplatně obdržel, pokud nejde o obvyklé darování“, že „však neřeší otázku, zda předchozí bezúplatný převod totožného majetku z dědice na zůstavitele je nutno také zohlednit, případně zda takovéto vzájemné dispozice majetkem možno podřadit pod termín obvyklé darování“, a že „soud měl případně zvažovat, zda není možné zpětné darování části majetku dovolateli zahrnout pod běžné darování bez dopadu na započtení“. Dovolatel dále prezentuje své odlišné stanovisko stran smlouvy ze dne 10.7.2013, uzavřené mezi pozůstalým manželem, zůstavitelkou a pozůstalou dcerou, když je toho názoru, že „právě v této listině vyjádřila zůstavitelka svůj pohled na rozsah darování jak dceři, tak manželovi“, neboť „uvedená listina vznikla v krátké časové souvislosti s darovacími smlouvami uzavřenými s oběma účastníky dědického řízení“. Vzhledem k tomu, že „soud v napadeném usnesení nepřihlédl k tomu, že dovolatel nejprve bezúplatně převedl na zůstavitelku veškerý nemovitý majetek, a naopak přihlédl jen k tomu, že zůstavitelka část totožného nemovitého majetku bezúplatně převedla na dědice (dovolatele), a pominul tak smysl právní úpravy, kterým by mělo být spravedlivé rozdělení majetku v rámci dědění“, dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Ž. V. navrhla dovolání V. V. jako nedůvodné odmítnout, příp. zamítnout, neshledá-li dovolací soud důvody pro odmítnutí dovolání. Podle jejího názoru „předmětem právního posouzení započtení neobvyklého darování na podíl dědice nemají být dřívější okolnosti nabytí majetku zůstavitelem“, když „zákon nepřipouští prostor pro zkoumání argumentů, jakých užívá dovolatel ve svém dovolání“, neboť „při dědění ze zákona se dědici bez dalšího započte (ex offo) na jeho podíl to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování“. Dále mimo jiné uvedla, že „jelikož dovolatel svým způsobem života výrazně ohrožoval udržení majetku (exekuce), došlo k zúžení společného jmění manželů a jeho vypořádání“, že „po zúžení a vypořádání společného jmění manželů došlo ze strany zůstavitelky k výraznému zhodnocení majetku (zejména nemovitostí) z výlučného jmění zůstavitelky“ a „takto zhodnocený majetek byl následně před smrtí zůstavitelky převáděn na dovolatele, v menším rozsahu pak na dědičku“, a že „dne 10.7.2013 zůstavitelka i dědička pod nátlakem podepsaly s dovolatelem listinu nazvanou Smlouva“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda započtení na dědický podíl ve smyslu ustanovení §484 věty druhé občanského zákoníku je „bezvýjimečné“ za předpokladu, že nejde o obvyklé darování, nebo zda lze zohlednit skutečnost, že o majetek, který se stal předmětem započtení na dědický podíl pozůstalého manžela, byl před jeho darováním zůstavitelkou pozůstalému manželovi zúžen rozsah a bylo provedeno vypořádání společného jmění zůstavitelky a pozůstalého manžela tak, že tento předmětný majetek bezúplatně nabyla do výlučného vlastnictví zůstavitelka. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v těchto souvislostech vyřešena a že její řešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání V. V. je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka V.V. zemřela dne 18.10.2013, je třeba při dědění po zůstavitelce použít právo platné (účinné) v den její smrti, tj. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá , že zůstavitelka se svým manželem V. V. uzavřeli jednak smlouvu o zúžení společného jmění manželů ze dne 6.4.2004, č.j. NZ 73/2004, N 75/2004, ve které se dohodli na zúžení zákonem stanoveného rozsahu jejich společného jmění mimo jiné ve vztahu k majetku - domu č.p. D. se stavební plochou č. parc. 849/1 - tak, že nepatří do společného jmění manželů, ale do výhradního vlastnictví zůstavitelky, jednak darovací smlouvu ze dne 8.7.2013, jíž zůstavitelka předmětnou nemovitost darovala V. V. a v níž prohlašují, že „tuto smlouvu sepsali ze své svobodné vůle za nikterak nevýhodných podmínek“. V průběh u řízení o dědictví V. V. opakovaně namítal, že k tomu, co nabyl darováním od zůstavitelky, nemělo být přihlíženo, neboť se jednalo o „zpětné darování“ majetku, které tudíž nepředstavovalo jeho zvýhodnění.
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§461 odst. 1 obč. zák.). V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem (§473 odst. 1 obč. zák.).
Je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou (§482 odst. 1 obč. zák.). Nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (§483 obč. zák.). Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (§484 věta první obč. zák.). Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení §473 odst. 2, započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek (§484 věta druhá obč. zák.).
Z ustanovení §484 obč. zák. vyplývá, že požadavek zápočtu (kolace) má sloužit spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců. Cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici, pokud mají svůj původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele. Účelem institutu započtení je tedy dosažení alespoň přibližného či částečného srovnání (vypořádání) hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak dědictvím, tak bezplatným převodem za života zůstavitele. Při dědění ze zákona se započtení na dědický podíl provádí vždy a u všech dědiců bez rozdílu (ex offo).
Podle ustálené judikatury soudů je při dědění ze zákona předmětem započtení na dědický podíl vše, co dědic obdržel bezplatně od zůstavitele za jeho života nad rámec obvyklého darování, tj. např. mimo rámec příležitostných darů (zejména obvyklé dary k narozeninám, jmeninám, Vánocům, rodinným výročím, ukončení studia, svatbě, narození dítěte apod.). V případě darování jako předmětu zápočtu podle zmíněného ustanovení má zákon na zřeteli věnování bez odpovídajícího případného protiplnění ze strany pozdějšího dědice, přičemž takovéto darování svou povahou a výší překračuje obvyklá darování odpovídající výdělkovým a majetkovým poměrům dárce. Konečně z možnosti započtení jsou dále vyloučena plnění, k nimž byl zůstavitel ze zákona povinen, např. poskytovat výživné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2003, sp. zn. 30 Cdo 889/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20, ročník 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.4.2015, sp. zn. 21 Cdo 2860/2013). Obvyklost či neobvyklost daru je třeba do značné míry posuzovat objektivně podle obecné zkušenosti, zčásti však záleží také na konkrétních poměrech v rodině, především na majetkových poměrech zůstavitele a na zvyklostech v rodině (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v Holub, M. a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2002, str. 709).
Slovní spojení „bezplatně obdržel“ použité v ustanovení§484 věty druhé, části před středníkem obč. zák. je nutno vykládat s ohledem na smysl institutu započtení, jenž má zabránit zvýhodnění toho z dědiců, který nabyl bezplatně od zůstavitele majetek ještě za života zůstavitele. Účelem institutu započtení je dosažení alespoň přibližného či částečného srovnání (vypořádání) hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak dědictvím, tak bezplatně za života zůstavitele. Přestože předmětem zápočtu bude zpravidla plnění z darovací smlouvy, nelze vyloučit případy, kdy lze započíst také plnění z kupní nebo jiné úplatné smlouvy (např. smlouvy o nájmu či podnájmu, smlouvy o zřízení věcného břemene), jestliže bude prokázáno, že se jednalo o právní úkon jen předstíraný (učiněný naoko), kterým byl zastírán jiný dissimulovaný právní úkon (typicky darovací smlouva), kdy zůstavitel ve skutečnosti od nabyvatele (dědice) žádné plnění neobdržel, případně obdržel plnění podstatně nižší, než jaké bylo ujednáno ve smlouvě nebo jaké by mu jinak (obvykle) náleželo, eventuelně, že zůstavitel zaplacení původně sjednané úplaty (kupní ceny, nájemného apod.) dědici zcela nebo z podstatné části prominul (srov. k tomu právní názor vyjádřený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp. zn. 24 Co 315/97, publikovaném v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1998, nebo právní názor v Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. 2. vydání. Praha: Linde, 2003, str. 709).
Dovolací soud proto již dříve dospěl k závěru, že podle ustanovení §484 věty druhé, části před středníkem obč. zák. lze při dědění ze zákona započíst dědici na jeho dědický podíl plnění, které obdržel od zůstavitele za jeho života na základě jakékoli smlouvy (nejen darovací), jestliže za plnění, jež na základě této smlouvy dědic získal, nebyla zůstaviteli poskytnuta přiměřená protihodnota. Jestliže dědic poskytl zůstaviteli protihodnotu nižší, než jaká by zůstaviteli obvykle náležela, je za bezúplatné nabytí ve smyslu ustanovení §484 věty druhé, části před středníkem obč. zák. třeba považovat rozdíl mezi fakticky uhrazenou cenou a skutečnou (obvyklou) cenou nabytého plnění v době jeho uskutečnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.4.2015, sp. zn. 21 Cdo 2860/2013).
V projednávané věci soud prvního stupně dovodil, že darování předmětných nemovitostí zůstavitelkou pozůstalému manželovi V. V. naplňuje předpoklady pro započtení dle ustanovení §484 obč. zák., neboť je V. V. od zůstavitelky obdržel bezplatně a nejednalo se o obvyklé darování. S tím se ztotožnil také odvolací soud, když uzavřel, že V. V. darováním nemovitostí darovací smlouvou ze dne 8.7.2013 „nabyl majetkové hodnoty přesahující rámec obvyklého darování“. Dovolací soud s tímto názorem souhlasí. Tím, že soudy přistoupily k provedení zápočtu na dědický podíl V. V. z důvodu, že předmět zápočtu nenaplňoval znaky „obvyklého darování“, postupovaly v souladu se zákonem a s výše uvedenou ustálenou judikaturou.
V projednávané věci však zůstává otázkou nikoliv to, zda (vůbec) započtení hodnoty darovaného majetku provést, ale zda má být - při splnění předpokladů pro provedení zápočtu na dědický podíl pozůstalého manžela V. V., ve smyslu ustanovení §484 věty druhé, část před středníkem obč. zák. - při uvažování výše, jaká bude započtena na podíl zákonného dědice V. V., vzato v úvahu to, že předmět daru (nemovitosti) byl „původně“ součástí společného jmění zůstavitelky a V. V.a že jej zůstavitelka bezúplatně nabyla na základě dohody o zúžení společného jmění manželů, tedy zda má být na dědický podíl V. V. započtena hodnota daru v celém rozsahu nebo v rozsahu částečném představujícím jeho majetkové zvýhodnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že „pro účely vypořádání dědictví není v daném případě relevantní dohoda o zúžení společného jmění zůstavitelky a pozůstalého manžela“. S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.
Má-li být naplněn záměr ustanovení §484 obč. zák. a smysl započtení, je nutno jako důvod pro započtení posuzovat také uzavření takové dohody o zúžení (rozšíření) společného jmění manželů, na jejímž základě dochází k bezplatnému majetkovému zvýhodnění pozůstalého manžela, např. stal-li se v důsledku zúžení výlučným vlastníkem majetku, který by jinak byl předmětem společného jmění manželů, nebo stane-li se v důsledku rozšíření předmětem společného jmění manželů majetek, který by jinak byl ve výlučném vlastnictví zůstavitele a stal by se jako celek předmětem dědictví (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v Holub, M. a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2002, str. 710).
V projednávaném případě však uzavřením dohody o zúžení společného jmění pozůstalého manžela V. V. a zůstavitelky nedošlo k bezúplatnému obdržení majetku V. V., naopak, výlučným vlastníkem majetku, který by jinak byl předmětem společného jmění manželů, se bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění stala zůstavitelka. Ke zvýhodnění V. V. došlo až následným darováním části tohoto majetku z výlučného vlastnictví zůstavitelky, v návaznosti na něž (ani následně) zůstavitelka od V. V. žádné protiplnění neobdržela.
Za situace, kdy pozůstalý manžel V. V. „přenechal“ dohodou o zúžení společného jmění manželů zůstavitelce také „svoji polovinu“ ze společného majetku, má dovolací soud za to, že bez ohledu na to, z jakého důvodu a kdy k takovému převodu došlo, zůstavitelka daný majetek obdržela od pozůstalého manžela bezúplatně a k takovému zvýhodnění, kterého se jí tím dostalo „na úkor“ pozůstalého manžela, by mělo být při úvaze o rozsahu zvýhodnění V. V. následným darováním části majetku původně náležejícího do společného jmění manželů přihlédnuto tak, aby byl naplněn smysl institutu započtení spočívající ve spravedlivém rozvržení majetkového přínosu nabytého V. V. od zůstavitelky předmětným darováním. Nelze totiž odhlédnout ani od skutečnosti, že v případě, že by k dohodě o zúžení společného jmění manželů nedošlo, náležela by na základě vypořádání společného jmění manželů dle ustanovení §175l o.s.ř. (zřejmě) jedna polovina předmětných nemovitostí (reálně či finančně) do dědictví po zůstavitelce a druhá polovina pozůstalému manželovi V. V.
S ohledem na uvedené tedy V. V. opodstatněně odvolacímu soudu vytýká, že se při zkoumání okolností odůvodňujících provedení zápočtu daru na jeho dědický podíl vůbec nezabýval předchozím bezúplatným „převodem“ majetku ze společného jmění zůstavitelky a V. V. do výlučného majetku zůstavitelky a že provedl započtení hodnoty daru na jeho dědický podíl v plném rozsahu.
Při posouzení rozsahu zvýhodnění pozůstalého manžela předmětným darováním je však třeba - s ohledem na to, že ohledně předmětných nemovitostí došlo nejprve k zúžení společného jmění manželů ve prospěch zůstavitelky a jejich následnému darování pozůstalému manželovi - přihlédnout také k tomu, z jakých prostředků (tedy zda z výlučných prostředků zůstavitelky či ze společných prostředků zůstavitelky a V. V.) byl předmět darování po dobu, kdy jej měla zůstavitelka ve svém výlučném vlastnictví, udržován, zhodnocován, apod., a to zejména v projednávaném případě, kdy mezi dohodou o zúžení společného jmění zůstavitelky a V. V. ze dne 6.4.2004 a darovací smlouvou mezi zůstavitelkou a V. V. ze dne 8.7.2013 uplynulo devět let (především s ohledem na obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 6.4.2004 založené na č. l. 36 dědického spisu a také obsah smlouvy o úvěru č. 0283968109 ze dne 29.9.2006 založené na č. l. 64 dědického spisu).
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud dosud nezabýval „převody“ mezi zůstavitelkou a pozůstalým manželem V. V. za trvání jejich manželství ani rozsahem zvýhodnění pozůstalého manžela V. V. v důsledku předmětného darování z hledisek výše uvedených, je jeho závěr o správnosti započtení daru na dědický podíl V. V. v plném rozsahu předčasný, a proto také nesprávný.
K dovolacím námitkám vztahujícím se ke smlouvě ze dne 10.7.2013, uzavřené mezi zůstavitelkou, V. V.a Ž. V., a jejímu posouzení odvolacím soudem jako „pouhého“ morálního závazku považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že podle ustálené judikatury soudů má z hlediska teoreticko-právního vždy povahu takového závazku i přání či prosba, které rovněž nejsou právně závazné a jejichž splnění nelze vynutit (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3373/2011).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroků I., II. a III., které nebyly napadeny odvoláním, a které proto nabyly samostatně právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Děčíně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu