ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1752.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1752/2016-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně Ch. A. , zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Praze 4, Branická č. 1884/193, proti žalované G. M. , zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova č. 547/4, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 5 C 39/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 14 Co 369/2015 – 71, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 6. 10. 2015, č. j. 5 C 39/2015-59, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-sever k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „darovací smlouva ze dne 26. 3. 2012, uzavřená mezi K. A., jako dárcem, a žalovanou jako obdarovanou, kterou dárce převedl do vlastnictví žalované nemovitosti
- pozemek parc., zahrada,
- pozemek parc., ostatní plocha, jiná plocha,
- pozemek ve zjednodušené evidenci - parcela původní Pozemkový katastr,
- pozemek ve zjednodušené evidenci - parcela původní Pozemkový katastr,
- pozemek ve zjednodušené evidenci - parcela původní Pozemkový katastr,
- pozemek ve zjednodušené evidenci - parcela původní Pozemkový katastr,
vše zapsáno na LV pro katastrální území Z., obec Z. – S., okres P.;
- podíl o velikosti 9/10 na pozemku parc., ostatní plocha, ostatní komunikace,
- podíl o velikosti 9/10 na pozemku parc., ostatní plocha, ostatní komunikace,
- podíl o velikosti 9/10 na pozemku parc., ostatní plocha, ostatní komunikace,
- podíl o velikosti 9/10 na pozemku evidovaném ve zjednodušené evidenci - parcely původní Pozemkový katastr parc.,
- podíl o velikosti 9/10 na pozemku evidovaném ve zjednodušené evidenci - parcely původní Pozemkový katastr parc.,
- podíl o velikosti 9/10 na pozemku evidovaném ve zjednodušené evidenci - parcely původní Pozemkový katastr parc.,
- podíl o velikosti 9/10 na pozemku evidovaném ve zjednodušené evidenci - parcely původní Pozemkový katastr parc.,
- podíl o velikosti 9/10 na pozemku evidovaném ve zjednodušené evidenci - parcely původní Pozemkový katastr parc.,
vše zapsáno na LV pro katastrální území Z., obec Z. – S., okres P., je vůči žalobkyni právně neúčinná ve smyslu ustanovení §42a zákona č. 40/1964, občanského zákoníku.“
Okresní soud Plzeň - sever usnesením ze dne 6. 10. 2015, č. j. 5 C 39/2015-59, „Řízení vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 5 C 39/2015 přerušil do pravomocného rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů, žalobkyně a K. A., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 21 C 194/2013“. Dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť „v řízení o vypořádání SJM vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 194/2013, je součástí konečného rozhodnutí také případný výrok o výši vypořádacího podílu, který bude muset jeden z manželů zaplatit druhému“, tedy případně i K. A. žalobkyni. Skutečná výše této pohledávky pravomocně přiznané je přitom podstatná pro posouzení důvodnosti žaloby na odporovatelnost právního jednání K. A., spočívajícího v darování nemovitosti žalované.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 11. 2015, č. j. 14 Co 369/2015 – 71, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odkázal na závěry vyplývající z ustálené judikatury, podle nichž je možno odporovat právnímu úkonu dlužníka i v případě, že věřitelova pohledávka se stane vymahatelnou a splatnou teprve v budoucnu. Dovodil, že „taková pohledávka žalobkyně za jejím bývalým manželem je právě předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 194/2013, kde je vedeno řízení o vypořádání společného jmění bývalých manželů A.“, v němž žalobkyně požaduje výplatu vypořádacího podílu ve výši 20.000.000,- Kč.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud své rozhodnutí postavil na nesprávném právním závěru, že vymahatelná pohledávka, z pohledu institutu odporovatelnosti právnímu úkonu podle ustanovení §42a občanského zákoníku, může být i pohledávkou, která v době učinění právního úkonu ještě nevznikla, neexistuje a vznikne až v budoucnu. V době uzavření odporované darovací smlouvy neexistovala pohledávka žalobkyně za K. A. na vypořádání zaniklého společného jmění manželů, neboť toto majetkové společenství existovalo. Z neexistující pohledávky nemohla být žalobkyně věřitelkou, a proto K. A. nemohl jednat s úmyslem krátit možnost uspokojení pohledávky žalobkyně. Správné není ani posouzení případné „hypotetické“ pohledávky žalobkyně z titulu vypořádání společného jmění manželů odvolacím soudem, neboť výsledek takového řízení nelze předvídat, zejména, když přednost má mít rozdělení společného jmění tak, aby nedocházelo k vyrovnání v penězích. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu i usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 6. 10. 2015, č. j. 5 C 39/2015-59, byla zrušena a věc byla vrácena Okresnímu soudu Plzeň – sever k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť oba soudy posoudily věc správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky předpokladů pro rozhodování o neúčinnosti právních úkonů podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, která dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 26. 3. 2012 - posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 13. 6. 2012, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 170/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný právní úkon, jímž dlužník nakládal se svým majetkem a v důsledku kterého došlo ke zkrácení uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je – jak uvádí ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. – věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku. Z hlediska ustanovení §42a obč. zák. není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí; významné je, že vznikl právní vztah, z něhož má pohledávka v budoucnu vzniknout. Ten, kdo nemá za dlužníkem pohledávku, nemůže být jeho věřitelem a je také pojmově vyloučeno, aby dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit „svého věřitele“ (tj. zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky). Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je proto jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná [vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci)]; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1010/2013).
Rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění) manželů má konstitutivní povahu. Teprve na jeho základě se mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Takové soudní rozhodnutí je samo teprve důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popř. důvodem jeho změny nebo zániku; občanskoprávní vztah vzniká teprve právní mocí takového rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, a ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 373/2015). Z uvedeného vyplývá, že teprve právní mocí rozhodnutí vydaného v řízení o vypořádání společného jmění manželů vzniká (může vzniknout) pohledávka jednoho z (bývalých) manželů za druhým z manželů z důvodu vypořádání společného jmění. Až v takovém okamžiku (nikoli dříve) se může z pohledu ustanovení §42a obč. zák. stát jeden z manželů dlužníkem a druhý z nich věřitelem ve vztahu k téže pohledávce. Je přitom nerozhodné, zda jde o pohledávku (prozatím) nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě existujícího právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Podstatné je, že tato pohledávka vzniká až právní mocí rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů.
V projednávané věci soudy přerušily řízení o určení neúčinnosti darovací smlouvy proto, že podle jejich názoru probíhá řízení (o vypořádání společného jmění manželů), v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Jak však bylo výše rozvedeno, pro posouzení důvodnosti žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. je bezpředmětné, zda někdy později, než byl učiněn odporovaný úkon, (možná) vznikne pohledávka za tím, kdo tvrzený odporovaný úkon učinil. Pojmovým předpokladem úspěchu takové žaloby totiž je existence pohledávky (byť i nesplatné nebo pohledávky, která má na základě vzniklého právního vztahu vzniknout až v budoucnu) v okamžiku učinění odporovaného úkonu.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň - sever) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§226 odst. 1, §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá, §243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu