ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1941.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1941/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. D. , zastoupeného Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad č. 1554/6, proti žalované Říčany – Výroba domácích knedlíků s. r. o. se sídlem v Říčanech, Bezručova č. 295/28, IČO 01947982, zastoupené JUDr. Miroslavem Štorkanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nové náměstí č. 1370/17 , o určení neplatnosti skončení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 7 C 364/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2016, č. j. 23 Co 335/2016-84, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 23 Co 335/2016-84, do části výroku I., v níž se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. mění tak, že se žaloba na určení neplatnosti skončení pracovního poměru dopisem žalované ze dne 31. 7. 2014 zamítá, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce účinků podání žaloby a důsledků nepodání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40/69 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75/97 v časopise Soudní judikatura nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1436/2001, uveřejněný pod č. 29/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nichž byl přijat právní názor, že lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, kterou je třeba uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním, je lhůtou prekluzivní, bylo-li právo na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne, chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný, není-li nárok uplatněn včas, tedy alespoň v poslední den lhůty u soudu, právo na určení neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo postiženo vadami, je platné a účinné, po marném uplynutí dvouměsíční lhůty se tedy soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; k otázce skončení pracovního poměru více právními úkony srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31/98 v časopise Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2647/2000, v nichž byl přijat právní názor, že rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují) a že jednotlivé právní úkony se posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky; k otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2388/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2206/2012, z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Závěry vyjádřené ve výše citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu jsou použitelné rovněž při aplikaci zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, jímž se řídí projednávaná věc. Na právních názorech v těchto rozhodnutích uvedených, které dosud nebyly judikatorně překonány a jejichž správnosti se nedotýkají ani argumenty žalobce uvedené v dovolání, nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
K podání dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 23 Co 335/2016-84, do části výroku, kterým se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje (jímž bylo vyhověno žalobě o skončení pracovního poměru dané žalovanou dopisem ze dne 17. 7. 2014), není žalobce oprávněn (subjektivně legitimován), protože napadeným rozhodnutím bylo dovolateli (jeho požadavku na určení neplatnosti skončení pracovního poměru dopisem žalované ze dne 17. 7. 2014) plně vyhověno a nevznikla mu ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu.
V části dovolání, v níž žalobce vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení provedených důkazů, nezpochybňuje právní posouzení věci, ale ve skutečnosti tím napadá skutková zjištění soudu a uplatňuje tak proti rozsudku odvolacího soudu jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. září 2017
JUDr. Mojmír P u t n a
předseda senátu