ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2243.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2243/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S. , narozeného zastoupeného Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem se sídlem v České Lípě, Paní Zdislavy č. 418/8, proti žalované E. H. , zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova č. 614/11, o 1.003.753,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 692/1997, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2015 č.j. 5 Cmo 53/2015-155, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 2014 č.j. 19 Cm 692/1997-101 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Komerční banka, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 33, IČO 45317054, se žalobou podanou dne 14.3.1997 u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhala, aby jí žalovaná a P. H. "zaplatili 1.003.753,36 Kč s úroky 25% p.a. od 1.3.1997 do zaplacení s tím, že vůči žalované je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje "zastavených nemovitostí - dům v B., parcela č. 168 zast. plocha, parcela č. 378/2 díl 1 louka, parc.č. 378/2 ost.plocha, parc.č. 379/2 díl 1 pastvina, parc.č. 379/2 ost. plocha, vše zapsáno na LV č. 282 u KÚ v České Lípě pro k.ú. B.". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 19.3.1993 reg.č. 527/93 poskytla P. H. "střednědobý úvěr ve výši 680.000,- Kč na nákup zemědělské techniky" a že k zajištění této pohledávky uzavřela s ním a se žalovanou (dlužníkovou manželkou) dne 12.3.1993 zástavní smlouvu k nemovitostem, a to "domu v B., parcele č. 168 zast. plocha, parcele č.378/2 díl 1 louka, parc.č. 378/2 ost. plocha, parc.č. 379/2 díl 1 pastvina, parc.č. 379/2 ost.plocha, vše zapsáno na LV č. 282 u KÚ v České Lípě pro k.ú. B.". Jelikož P. H. dlužnou částku včas neuhradil, zaslala Komerční banka, a.s. jemu a žalované dne 9.9.1996 listinu označenou jako "Pokus o mimosoudní dohodu - urgenci úhrady dluhu", ve které je vyzvala k úhradě dlužné částky do 30.9.1996, ti však ničeho neuhradili.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31.3.2014 č.j. 19 Cm 692/1997-101 - poté, co usnesením ze dne 21.11.2012 č.j. 19 Cm 692/97-70 připustil, aby na místo žalobce vstoupil do řízení "nabyvatel práva J. S.", zastavil řízení vůči P. H., který zemřel dne 13.6.2003, a rozhodl, že "žalobce a P. H. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení" - zastavil řízení co do částky 408.856,11 Kč, zamítl "žalobu o zaplacení částky 594.897,25 Kč s úrokem 25% p.a. z částky 1.003.753,36 Kč od 21.3.1997 do 22.10.2010 a z částky 594.897,25 Kč od 23.10.2010 do zaplacení" a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že zástavní smlouva ze dne 12.3.1993 v čl. I uvádí, že "zástavní věřitel uzavřel s dlužníkem P. H. smlouvu o úvěru - po zapsání vkladu zást. smlouvy do katastru nemovitostí - pod reg. č. 527/93, znějící na částku 680.000,-Kč a příslušenství s termínem splatnosti 15.3.1997", dovodil soud prvního stupně, že "je třeba tento článek zástavní smlouvy vykládat tak, že zástavní věřitel uzavře úvěrovou smlouvu až po vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí". Po zjištění, že P. H. zemřel dne 13.6.2003, že usnesením ze dne 15.9.2009 č.j. 12 D 669/2003-304 Okresní soud v České Lípě rozhodl o likvidaci dědictví a současně upozornil věřitele, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou, a že byl žalobce uspokojen v rozsahu 408.856,11 Kč na základě rozvrhového usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 22.10.2010 č.j. 12 D 669/2003-464, dospěl soud prvního stupně k závěru, že došlo k zániku zástavního práva jednak z důvodu zániku pohledávky žalobce z úvěrové smlouvy, jednak z důvodu pravomocného skončení likvidace dědictví (právní mocí usnesení o "zastavení" likvidace dědictví).
K odvolání účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26.5.2015 č. j. 5 Cmo 53/2015-155 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí "žaloby o zaplacení 594.897,25 Kč s příslušenstvím" a o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 28.925,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Štětiny. Nejprve odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba "odpovídá" tomu, že žalovaná byla "pouze zástavcem a nikoliv dlužníkem ze smlouvy". Vzhledem k tomu, že v "rozhodné době právo neznalo zástavní žalobu", nemohl žalobce dosáhnout uspokojení jinak, než žalobou na plnění s tím, že "případný výkon rozhodnutí byl omezen jen výnosem z prodeje zastavených věcí". Odvolací soud dále dovodil, že z ustanovení zástavní smlouvy o tom, že "zástavní právo trvá po dobu trvání závazkového vztahu" je zřejmá vůle vyloučit, aby zástavní právo zaniklo dříve, než zanikne zajištěná pohledávka. Jelikož však byla provedena likvidace dědictví po zemřelém P. H. a ustanovení §175v odst. 4 občanského soudního řádu, "jak platil v rozhodné době", stanovilo, že pravomocným skončením likvidace dědictví zanikly všechny neuspokojené pohledávky včetně jejich zajištění, je podle odvolacího soudu smyslem tohoto ustanovení "zjevně" to, aby po skončení likvidace nezůstala žádná práva a žádné povinnosti, jež by měly původ v osobě zůstavitele. Žalovaná sice byla zástavní dlužnicí od počátku, a dále i po smrti P. H., nicméně skončením likvidace dědictví zástavní právo zaniklo "silou zákona" a "ničeho na tom nezměnilo ani rozdělení společného jmění manželů". Zástavní právo zřízené původně k "celému společnému jmění" se vztahuje nyní pouze k "části, která na žalovanou ze společného jmění připadla". I tak je však důsledkem ustanovení §175v odst. 4 občanského soudního řádu a skončení likvidace dědictví zánik do té doby trvajícího zástavního práva.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že otázka možnosti uspokojení věřitelů vůči osobám, které poskytly zajištění zůstaviteli, po pravomocném skončení likvidace dědictví byla již judikaturou vyřešena, a to tak, že na uplatnění pohledávky, která byla zajištěna třetí osobou (například ručením, zástavním právem), nemají vliv skutečnosti, že dlužník zemřel a že tu není nikdo, kdo by za jeho dluhy odpovídal, popřípadě že jeho dědici odpovídají za dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví. Žalobce proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o zániku zajištění závazků hlavního dlužníka v důsledku pravomocného skončení likvidace dědictví. Zástavní právo je specifickým druhem zajištění, jímž věřitel rozšiřuje okruh "potenciálně povinných osob" a je ovládáno principem subsidiarity a principem akcesority, který vyjadřuje vazbu zajištění na osud zajišťované pohledávky, nikoli na osobu hlavního dlužníka. Žalobce má za to, že "dovětek o zajištění" uvedený v ustanovení §175v odst. 4 občanského soudního řádu se týká pouze zajištění, jež je spjato se zpeněžovaným majetkem zůstavitele, a že tedy zajištění poskytnuté třetí osobou není předmětem likvidace dědictví. Smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že "věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka, má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami; neznamená to však, že by tím zanikla povinnost náhradního dlužníka, neboť okolnosti týkající se hlavního dlužníka nedopadají do právních poměrů náhradního dlužníka a nemohou mít za následek (s ohledem na smysl a účel zástavního práva) zánik jeho povinnosti vůči věřiteli". Podle dovolatele zánik zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů se týká pouze majetku zůstavitele, který byl předmětem zpeněžení při likvidaci dědictví a který byl (zpeněžením) převeden na jiného, aniž by byl (mohl být) nadále zatížen právními prostředky zajištění pohledávek zůstavitelových věřitelů. Zajištění, které poskytly ve prospěch pohledávek zůstavitelových věřitelů třetí osoby, se zánik práva podle ustanovení §175v odst. 4 věty první o.s.ř. nedotýká. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Má za to, že v dovolání položené právní otázky již byly judikaturou řešeny a navíc se na danou věc nevztahují, neboť se nejedná o zajištění váznoucí na majetku třetí osoby, když v době zřízení zástavního práva náležely zastavované nemovité věci do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že Komerční banka, a.s. uzavřela s P. H. dne 19.3.1993 smlouvu o úvěru reg. č. 527/93, podle níž mu poskytla úvěr v celkové výši 680.000,- Kč. K zajištění této pohledávky bylo na základě zástavní smlouvy ze dne 12.3.1993, uzavřené mezi Komerční bankou, a.s. jako zástavní věřitelkou a P. a E. H. jako zástavci, zřízeno zástavní právo k nemovitostem, které náležely do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19.9.2002 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena J. S. V průběhu řízení P. H. zemřel (dne 13.6.2003) a v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 D 669/2003 byla na návrh "státu - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových" nařízena likvidace dědictví. Z výtěžku zpeněženého majetku zůstavitele byla - na základě "rozvrhového" usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 22.10.2010 č.j. 12 D 669/2003-464 - pohledávka žalobce uspokojena ve výši 408.856,11 Kč.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodování soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda podle ustanovení §175v odst. 4 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 (dále jen "OSŘ") zaniká pravomocným skončením likvidace dědictví zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů váznoucí na majetku, který náležel (v době smrti zůstavitele) do bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění) zůstavitele a jeho manžela. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zástavní právo je definováno (srov. §151a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 1.8.1998 - dále jen "obč. zák.") jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Uhrazovací ("realizační") funkce zástavního práva je vyjádřena v ustanovení §151f odst. 1 obč. zák., podle kterého "není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena".
Právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§151f odst. 1 obč. zák.) může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Rozhodnutí, které ukládá povinnému zástavnímu dlužníku povinnost vyjadřující tento nárok zástavního věřitele, je způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Tímto způsobem lze vymáhat splnění povinnosti i po zástavním dlužníku, jehož věc je zástavou, a který současně není zavázaným z pohledávky, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno (osobním dlužníkem) - srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998.
Dlužník P. H. zamřel dne 13.6.2003 a výtěžek získaný zpeněžením likvidační podstaty byl mezi věřitele rozvržen usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 22.10.2010 č.j. 12 D 669/2003-464.
Nařízení likvidace dědictví má za následek, že veškerý majetek, o němž se podařilo zjistit, že patřil zůstaviteli, soud zpeněží, a že výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku bude rozvržen mezi věřitele zůstavitele. Způsoby, jimiž lze provést zpeněžení zůstavitelova majetku, jsou vypočteny v ustanovení §175u odst. 1 OSŘ.
Dojde-li ke zpeněžení majetku zůstavitele, soud provede rozvrh jeho výtěžku mezi věřitele (srov. §175v odst.1 OSŘ). Poté, co byl zůstavitelův majetek zpeněžen, rozdělí se získaný výtěžek mezi zůstavitelovy věřitele k úhradě jejich pohledávek; pravidla tohoto rozvrhu výtěžku jsou uvedena v ustanovení §175v odst. 2 a 3 OSŘ. Pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění (srov. §175v odst. 4 věta první OSŘ).
Vzhledem k tomu, že k zániku neuspokojených pohledávek věřitelů a jejich zajištění podle ustanovení §175v odst.4 věty první OSŘ dochází "proti dědicům", a za přihlédnutí ke smyslu a účelu likvidace dědictví, která se netýká právních poměrů třetích osob, je třeba dovodit, že zánik zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů se týká pouze majetku, který patřil zůstaviteli, který (proto) byl předmětem zpeněžení při likvidaci dědictví a který byl (zpeněžením) převeden na jiného, aniž by byl (mohl být) nadále (po zpeněžení) zatížen právními prostředky zajištění pohledávek zůstavitelových věřitelů. Zajištění, které poskytly ve prospěch pohledávek zůstavitelových věřitelů třetí osoby, jakož i zajištění, které vázne na majetku, který nebyl součástí likvidované podstaty, se zánik zajišťovacího práva podle ustanovení §175v odst.4 věty první OSŘ nedotýká, a ani týkat nemůže, neboť osoby, které vlastní majetek, jenž nepatří do likvidační podstaty, nemohou být ve svých právech a povinnostech dotčeny likvidací zůstavitelova majetku (srov. též například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2015 sp. zn. 21 Cdo 919/2014, který byl uveřejněn pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015).
Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka.
Smrtí dlužníka (fyzické osoby) povinnost plnit nezaniká, ledaže by jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem (srov. §579 odst.1 obč. zák.). V případě, že povinnost plnit smrtí dlužníka nezanikla, nemohlo zaniknout ani zajištění pohledávky dlužníkova věřitele, včetně zajištění zástavním právem. Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení §470 odst.1 obč. zák., podle kterého dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, neboť toto ustanovení upravuje odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy, a nikoliv přechod dluhů na ně; nelze proto z něho ani dovozovat, že by smrtí dlužníka zanikaly jeho dluhy, jestliže převyšují cenu nabytého dědictví, a ani to, že se vztahuje na jiné osoby než dědice. Soudní praxe proto již dříve dospěla k závěru, že na uplatnění pohledávky, která byla zajištěna třetí osobou (například ručením, zástavním právem apod.), nemají vliv skutečnosti, že dlužník zemřel a že tu není nikdo, kdo by za jeho dluhy odpovídal, popřípadě že jeho dědici odpovídají za dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2006 sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Z výsledků řízení o dědictví po P. H. vyplývá, že po nařízení likvidace dědictví patřila do likvidované podstaty (mimo jiné) pouze "jedna polovina domu v k.ú. B. s pozemky a příslušenstvím v obvyklé ceně ke dni úmrtí 450.000,- Kč". Vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na smysl ustanovení §175v odst. 4 OSŘ, je tedy zřejmé, že zaniklo zajištění neuspokojené pohledávky zástavním právem pouze ve vztahu k "jedné polovině" nemovitostí, která byla zpeněžena při likvidaci dědictví. "Druhá polovina" nemovitostí předmětem likvidace nebyla, a proto se jí zánik práva podle ustanovení §175v odst. 4 OSŘ nedotýká a zástavní právo "v tomto rozsahu" nadále trvá.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. ledna 2017
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu