ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2547.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2547/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Martinem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Výstaviště č. 67, proti žalovanému T. M. , zastoupenému Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora č. 740/34, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 7 C 286/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2015, č. j. 11 Co 183/2015-176, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. listopadu 2014, č. j. 7 C 286/2010-143, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 10. 8. 2010 domáhal určení, že „je dědicem ze zákona po zůstavitelce V. M., zemřelé dne 14. 5. 2010“, a to „pro neplatnost vydědění“. Žalobu odůvodnil tím, že ho „matka vydědila listinou ze dne 7. 2. 2006“, že „jako důvody v listině uvedla: 1/ že jí v rozporu s dobrými mravy neposkytl potřebnou pomoc, 2/ trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako syn projevovat měl, 3/ trvale vede nezřízený život“, a že „bratr žalovaný T. M. by tak dle občanského zákoníku byl jediným dědicem“. Uvedl, že „žil až do svých 15 let v rodině se svou matkou, otcem T. M., který si jej v jeho 6 letech osvojil, neboť nebyl jeho biologickým otcem“, že „matka se s biologickým otcem žalobce v jeho 2 letech rozvedla“, že „v období od svých 13, 14 let byl otcem T. M. nepřiměřeně pro každou maličkost fyzicky trestán tak, že byl nucen rodinu opustit a bydlel se svou babičkou, matkou zemřelé, V. H. na adrese, kde bydlí dosud“, že „u babičky byl asi půl roku a na naléhání adoptivního otce a matky byl zcela zbytečně umístěn do diagnostického ústavu v K., ač jeho babička byla rozhodnuta se o něj starat a řádně jej vychovávat“, že „později byl přemístěn do diagnostického ústavu v P., kde byl až do svých 18 let“, že „po dosažení 18 let odešel z diagnostického ústavu zpět ke své babičce, neboť jeho matka a adoptivní otec se přestěhovali do M. a ani nechtěli, aby je častěji navštěvoval“, že „matka i adoptivní otec zásadně upřednostňovali jeho bratra T.“, že „vztahy s matkou se ještě podstatně zhoršily po smrti jeho adoptivního otce v r. 2003, když byl sice pominut v závěti, ale na upozornění notářky, že může požadovat polovinu podílu, který by na něj připadl ze zákona, svůj zákonný nárok uplatnil“, že „uplatnění tohoto nároku mu matka velice zazlívala“, že „někdy v roce 2007 se jeho matka odstěhovala z M., které přenechala jeho bratrovi T. M., a to zpět do svého původního bytu v P.“, že „o této skutečnosti se žalobce dozvěděl pouze od své babičky“, že „se několikrát v průběhu doby až do její smrti u matky zastavil“, že „mu neotevřela“ a že „jej sama navštívila pouze jednou“. Dále uvedl, že „o svou matku zájem projevoval“, že „to byla naopak matka, která o něj zájem neprojevovala a poslední roky se s ním vůbec nechtěla stýkat“, a že „mu není známo, že by jakýmkoliv způsobem vedl nezřízený život“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 5. 2012, č.j. 7 C 286/2010-61, určil, že „žalobce je dědicem po zůstavitelce V. M., zemřelé dne 14. 5. 2010, v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 26 D 865/2010“, a současně rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12.500,- Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, na účet zástupce žalobce JUDr. Martina Nováka“. Dospěl k závěru, že „důvody pro vydědění z hlediska dikce zákona shledány nebyly“. K důvodu vydědění, spočívajícímu v trvalém vedení nezřízeného života, uvedl, že jej „lze spatřovat u jedince, který je zcela závislý na alkoholu, drogách, dopouští se opakované trestné činnosti apod.“, že však „tyto skutečnosti v případě žalobce zjištěny nebyly“, že „z výpovědí svědků (D. M., V. Ř.) vyplynulo, že zůstavitelka žalobci vyčítala, že se nevyučil, nemá stálé zaměstnání, má dluhy“, že „prokázané dluhy žalobce však nebyly většího rozsahu, nebylo zjištěno vedení exekučního řízení“ a že „skutečnost, že si žalobce nenašel stálé zaměstnání, nelze označit za trvalé vedení nezřízeného života“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 11 Co 538/2012-90, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že soud prvního stupně „v odůvodnění napadeného rozsudku neuvádí, z jakých důkazů vycházel, které skutečnosti má za prokázány a které nikoli, resp. jaké závěry učinil z v odůvodnění uvedených prokázaných skutečností“, odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem o nutnosti provedení dalšího dokazování „o zájmu rodičů žalobce o něj a jejich vzájemných vztazích“, „proč žalobce dlouhodobě není zapojen do pracovního procesu, z jakých prostředků je živ, jaké dluhy a z jakých důvodů má a jak se vypořádává s jejich zaplacením“, a k nové skutečnosti „trestního stíhání žalobce pro týrání blízké osoby“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. 11. 2014, č.j. 7 C 286/2010-143, rozhodl tak, že „žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je dědicem po zůstavitelce V. M., zemřelé dne 14. 5. 2010, se zamítá“, a současně rozhodl, že „žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 34.350,- Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, na účet zástupkyně žalovaného Mgr. Soni Adamové“. Na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že „žalobce má pouze základní vzdělání, nevyučil se (učební obor nedokončil), nemá řidičský průkaz, avšak s ohledem na věk si později mohl vzdělání doplnit, ale o to se nijak nesnažil“, že „v určitých obdobích byl veden jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce, ale období, kdy nepracoval, je výrazně delší“, že „vystřídal řadu zaměstnání a přijímal peníze od babičky, což ona také uvedla s tím, že mu přispívala na tabák, mobil apod., jednalo se o menší částky“, že „během soužití s babičkou dostatečně nepřispíval na bydlení a na stravu“, že „v roce 2005 bylo vůči němu vedeno trestní stíhání“ a že „žalobci vznikl dluh neplacením zdravotního pojištění, který je vymáhán exekučně a dosud není splacen“. Vycházel dále z toho, že žalobce naopak neprokázal, že, „pokud nebyl v evidenci uchazečů a nebyl v trvalém pracovním poměru, přivydělával si brigádami“ a že „účelně vynaložil finanční prostředky získané z dědictví po nevlastním otci“. Dospěl proto k závěru, že „důvody vydědění vyplývající z ustanovení §469a odst. písm. d) občanského zákoníku jsou v posuzované věci dány“ a že „jsou dány důvody vydědění i podle §469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2015, č. j. 11 Co 183/2015-176, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že „žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 5.600,- Kč, k rukám Mgr. Soni Adamové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Uvedl, že „zůstavitelka vydědila žalobce z důvodů uvedených v §469a odst. 1 písm. a), b), d) obč. zák.“, že „k důvodům uvedeným v §469a odst. 1 písm. a) obč. zák. se soud I. stupně v napadeném rozsudku nijak nevyjádřil“, že „k důvodu podle §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. uvedl pouze tolik, že žalobce neprokázal, že o zůstavitelku projevoval zájem, jaký by jako potomek projevovat měl, že ji navštěvoval a zajímal se, zda něco nepotřebuje“, že „takto obecně formulované závěry však nemohou obstát, ve vztahu k tomuto vyděďovacímu důvodu soud I. stupně navíc nepostupoval v souladu s pokyny obsaženými v předchozím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 3. 2013, č.j. 11 Co 538/2012-90, když nikterak nehodnotil vztahy mezi žalobcem a zůstavitelkou a jejich vývoj od dětství žalobce až do doby sepsání listiny o vydědění“. Konstatoval, že „oprávněnost důvodů pro vydědění podle §469a odst. 1 písm. a), b) obč. zák. nelze konečným způsobem posoudit“, a „proto má prostor pouze k posouzení důvodu vydědění podle §469a odst. 1 písm. d) obč. zák., tedy zda žalobce vedl trvale nezřízený život, rozhodující přitom je stav v době, kdy listina o vydědění byla sepsána, tedy ke dni 7. 2. 2006“. V tomto ohledu uzavřel, že „nelze přihlížet ke zjištěním ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 39/2013, kde byl žalobce odsouzen pro fyzické a psychické napadání své babičky V. H., k němuž mělo docházet v době od prosince 2011 do ledna 2013, stejně jako k dluhu žalobce u zdravotní pojišťovny, když v řízení nebylo prokázáno, že by tento dluh vznikl v době do 7. 2. 2006“. Vycházel ze zjištění, že „žalobce nepracoval po celé roky 1997, 1998 a 1999, v roce 2000 byl zaměstnán pouze ve dvou kratších časových úsecích, v letech 2001 a 2002 nebyla jeho pracovní činnost souvislá, nepracoval po celé období od 8. 4. 2003 do 24. 5. 2004, poté znovu od 1. 11. 2004 do 29. 3. 2005, a poté znovu od 1. 11. 2005“, že „s výjimkou období od 5. 8. do 25. 8. 2002 žalobce nebyl hlášen jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce“, že „v roce 2003 žalobce získal v rámci dědictví po svém otci 430.000,- Kč, s těmito prostředky nenaložil žádným smysluplným způsobem“, že „v období, kdy tyto prostředky měl k dispozici (8. 4. 2003 až 24. 5. 2004 – tedy více než rok), nebyl nikde zaměstnán a nebyl ani hlášen jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce“, že „v tomto období též byla na jeho majetek nařízena exekuce pro dluh ve výši 14.257,- Kč vůči společnosti Eurotel Praha s. r. o.“, že „z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 2 T 76/2005, pak vyplývá, že žalobce se dne 8. 1. 2005 dopustil deliktního jednání, když rozbil skleněnou výplň dveří zaparkovaného osobního vozidla, čímž způsobil škodu“, a že „věc byla postoupena k projednání přestupku s tím, že žalobce se uvedeného jednání dopustil, nebyl však prokázán úmysl ve vztahu k trestnému činu krádeže a výše způsobené škody nedosahuje částky 5.000,- Kč“. Dospěl k závěru, že „žalobce tedy dlouhodobě a kontinuálně nezískával prostředky k životu řádným způsobem, aniž by mu v tom bránilo zdravotní omezení, pokud jde o jeho kvalifikaci, lze souhlasit s námitkou žalovaného, že i osoby pouze se základním vzděláním se mohou řádně zapojit do pracovního procesu“, že „žalobci rovněž přitěžuje i ta zmíněná skutečnost, že s jedinou výjimkou nebyl v době, kdy nevykonával žádnou výdělečnou činnost, hlášen u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a že není tedy zřejmé, z jakých zdrojů prostředky k obživě získával“, a že (v souvislosti s dědictvím po adoptivním otci) „není rozhodné, že žalobce získal jednorázově 100.000,- Kč a poté každý měsíc 5.000,- Kč, podstatné je, že žalobce takto získané prostředky neúčelně promrhával a spotřebovával, byť na svou obživu, aniž by vyvíjel legální výdělečnou činnost či se o to alespoň snažil“. Nakonec shrnul, že „všechny výše uvedené skutečnosti svědčí o tom, že žalobce dlouhodobě nezískával prostředky k obživě legální výdělečnou činností, neúčelným způsobem naložil s částkou přesahující 400.000,- Kč získanou v rámci dědického řízení, neplnil řádně své závazky k mobilnímu operátorovi a dopustil se úmyslného poškození cizí věci (osobního automobilu)“, že „zůstavitelka (matka žalobce) tímto jeho jednáním trpěla (správný poukaz soudu I. stupně na výpovědi svědků M., P. a Ř.)“ a že „k vydědění žalobce přistoupila v souladu se zákonem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Je přesvědčen, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odmítá závěr odvolacího soudu, podle nějž je jeho pracovní morálka hodnocena jako „zcela neuspokojivá“ a podle nějž se použití prostředků z dědictví ke své obživě jeví jako „nezřízený způsob života“. Podotýká, že „není a nikdy nebyl závislý na alkoholu, drogách či hazardu, trvale se nezadlužoval apod.“ a že „pokud ojediněle vybočil z běžného způsobu života – přestupek z roku 2005, bylo mu v té době 22 let, a proto není možné toto jednání označit za trvale nezřízený způsob života“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) bylo v projednávané věci z obsahu spisu (mimo jiné) zjištěno, že V. M. , zemřelá dne 14. 5. 2010 (dále též jen „zůstavitelka“), byla vdova a měla dva syny (žalobce a žalovaného). V dědickém řízení po zůstavitelce byla předložena listina o vydědění vlastnoručně sepsaná zůstavitelkou dne 7. 2. 2006, v níž vyděďuje svého syna (žalobce) z důvodů, že „1/ v rozporu s dobrými mravy neposkytl jí a jejímu synovi T. M. po smrti jejího manžela T. M. potřebnou pomoc“, že „2/ o ni trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako syn projevovat měl“, a že „3/ trvale vede nezřízený život“. Obvodní soud pro Prahu 6, v řízení o dědictví po zůstavitelce, usnesením ze dne 26. 7. 2010, č. j. 26 D 865/2010-22, odkázal pozůstalého syna J. M., aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu na určení, že „listina o vydědění zůstavitelky ze dne 7. 2. 2006 není platná, neboť důvody vydědění nebyly dány“. Na základě tohoto (byť nesprávného) odkazu dědického soudu J. M. podal dne 10. 8. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 6 řádnou žalobu na určení, že „je dědicem ze zákona po zůstavitelce“.
V posuzovaném případě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobce není dědicem zůstavitelky, neboť listina o vydědění ze dne 7. 2. 2006 je platná, když byl naplněn důvod vydědění spočívající v trvalém vedení nezřízeného života.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci (mimo jiné) významné (určující) vyřešení právní otázky, zda lze za trvalé vedení nezřízeného života považovat jednání žalobce, který v době rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho vydědění nebyl dlouhodobě zaměstnán, ani hlášen jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce, použil pro svou obživu částku cca 400.000,- Kč získanou z dědického řízení po otci, nesplnil závazek (ve výši 14.257,- Kč) vůči mobilnímu operátorovi a dopustil se úmyslného poškození cizí věci (osobního automobilu), a to za situace, kdy toto jednání zjevně mohlo být důsledkem nedostatečného uspokojení potřeb žalobce v mladistvém věku. Protože při řešení této otázky hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka V. M. zemřela dne 14. 5. 2010 a při dědění se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitelky, řídí se dědické právo po zůstavitelce i v současné době právní úpravou účinnou v době její smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“, srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří, nebo v jiných závažných případech (§469a odst. 1 písm. a/ obč. zák.); jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§469a odst. 1 písm. b/ obč. zák.); jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody, v trvání nejméně jednoho roku (§469a odst. 1 písm. c/ obč. zák.) nebo jestliže trvale vede nezřízený život (§469a odst. 1 písm. d/ obč. zák.).
Vydědění ve smyslu ustanovení §469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§469a odst. 3 část věty za středníkem obč. zák.). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením §469a odst. 1 obč. zák. vymezen taxativně (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 5. 1985, sp. zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985, str. 271, 272).
V posuzovaném případě zůstavitelka v listině o vydědění ze dne 7. 2. 2006 uvedla, že vyděďuje svého syna J. M. mimo jiné z důvodu, že „trvale vede nezřízený život“.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka blíže nerozvedla konkrétní skutečnosti, které ji k vydědění syna z tohoto důvodu vedly, bylo v posuzovaném případě třeba zodpovědět otázku, zda jednání žalobce naplňuje podmínky pro závěr, že žalobce trvale vedl v době před sepsáním listiny o vydědění, tj. před 7. 2. 2006, nezřízený život.
Za vedení nezřízeného života lze označit takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 2012).
Vedením nezřízeného života je proto na místě rozumět - v souladu s právní teorií - zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod. (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, str. 1416, nebo Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému Obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Linhart, 1936, str. 435).
Namístě je podotknout, že důvod vydědění uvedený v §469a odst. 1 písm. d) obč. zák. je shodný i s důvodem uvedeným v §1646 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a proto lze říci, že výklad i posuzování důvodnosti a intenzity naplňující pojem „nezřízený život“ by se s novou právní úpravou v budoucnu neměly měnit. Obecný zákoník občanský přitom definoval tento důvod vydědění slovy „vede-li trvale život příčící se veřejné mravnosti“, osnova čsl. obč. zák. slovy „vede-li vytrvale zhýralý život“. Všechna tato vyjádření však mají společný znak, a to trvalost takového počínání nepominutelného dědice, a míní tím takový život, který zjevně vybočuje z běžných společenských představ o tom, jak se má chovat člen společnosti. To se posoudí podle názorů obecných a nikoli podle trestního zákoníku. Stačí, že takové chování je způsobilé vyvolat veřejné pohoršení, není zapotřebí, aby takové pohoršení bylo skutečně vyvoláno [k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 4. 1929, sp. zn. Rv I 921/28, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu – Vážný, pod č. 8879, rozhodnutí Gl. U. N. F. 2241 nebo v Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému Obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Linhart, 1936, str. 440; příp. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala, J. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Dědické právo (§1475 až 1720). Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 361].
P ři posouzení otázky, zda v konkrétním případě je dán důvod vydědění pro trvalé vedení nezřízeného života, je třeba přihlédnout nejen k dobrým mravům, které se ve společnosti ustálily, ale zohlednit i všechny okolnosti daného případu. Mezi okolnosti případu , k nimž je třeba přihlédnout, patří i to, zda zůstavitel sám plnil své povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti vůči svému potomkovi a zda chování potomka zůstavitele, v němž je spatřováno vedení nezřízeného života, není (bezprostředním a hlavním) důsledkem disharmonického rodinného prostředí, v němž byl potomek vychováván. K podobným závěrům dospěla již dříve judikatura soudů při posuzování důvodnosti vydědění podle §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008) . Soud proto může při posouzení důvodnosti vydědění přihlédnout k tomu, zda zůstavitel pečoval o zdraví svého potomka a jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zda důsledně chránil zájmy svého potomka v době jeho nezletilosti, používal přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a aby nebylo jakkoli ohroženo jeho zdraví, případně jeho vývoj po stránce tělesné, citové, rozumové a mravní. Není totiž dost dobře představitelné, aby vydědění přicházelo v úvahu i tam, kde zůstavitel sám neplnil své rodičovské povinnosti, zanedbával je, případně (jen) přihlížel tomu, jak jiné osoby, například z důvodu soužití ve společné domácnosti se zůstavitelem a jeho potomkem (např. manžel či druh zůstavitele, který není rodičem dítěte), nepřiměřeným způsobem zasahují do řádné výchovy jeho potomka, a tím se bezprostředně podílel na nesprávném způsobu života svého potomka, jenž je jeho přímým a hlavním důsledkem.
Dovolací soud proto již dříve dospěl rovněž k závěru, že vydědění ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. d) obč. zák. přichází v úvahu jen tam, kde vedení nezřízeného života potomkem není bezprostředním a hlavním důsledkem nedostatečného uspokojení důležitých psychických či fyzických potřeb potomka v jeho dětském či mladistvém věku, případně zcela chybějícího či disharmonického rodinného zázemí, na němž se zůstavitel sám podílel (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3213/2012).
V posuzované věci bylo závěrečnou zprávou dětského diagnostického ústavu, která se „četla k důkazu“ (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 35 verte), mimo jiné prokázáno (srov. rozsudek soudu prvního stupně č. l. 62 verte), že žalobce (dále též jen „nezletilý“) byl v období od 13. 5. do 31. 8. 1993 umístěn do Dětského diagnostického ústavu v P. (dále též jen „DDÚ“), že rodiče mají k nezletilému odmítavý vztah, nezletilý utíká k babičce pro nadměrné fyzické tresty otce, babička však není schopna zvládnout jeho výchovu, zajistit řádnou docházku do školy, že se nezletilý stýká se „závadovou“ partou, odmítá návrat k rodičům a ti se také k této možnosti staví negativně, že nezletilý dává najevo nedůvěru k okolí, pocity křivdy, že v popředí je rodinná problematika, konfliktní vztahy mezi rodiči a babičkou, rodiče se vše snaží řešit zákazy, které končí tím, že nezletilý hledá u babičky útočiště, že s rodiči je obtížnější spolupráce, mají sklon k zaujímání kategorických, často vyhrocených postojů, dlouho zcela odmítali jakýkoliv kontakt s nezletilým a sami v době synova útěku k babičce požádali o ústavní výchovu.
Z tohoto provedeného dokazování však soud prvního stupně (ani soud odvolací) nedovodily žádné důsledky při posouzení důvodnosti vydědění žalobce podle ust. §469a odst. 1 písm. d) obč. zák. [soud prvního stupně již ve svém dřívějším rozhodnutí ve věci ze dne 25. 5. 2012 argumentoval zprávou DDÚ pouze ve vztahu k posouzení důvodnosti vydědění podle §469a písm. a) a b) obč. zák., a odvolací soud pak ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 27. 3. 2013 pouze konstatoval, že pro závěr o tom, zda neprojevování opravdového zájmu potomka (žalobce) o zůstavitelku je důsledkem chování zůstavitelky v minulosti, se jeví jako „zcela nedostatečná“ pouhá zjištění ze zprávy DDÚ, neboť se jedná o „časově nepatrný zlomek období, které případně mohlo mít předpokládané důsledky“].
Již z výše uvedeného je zřejmé, že zůstavitelka k disharmonickému rodinnému zázemí žalobce svým chováním pravděpodobně zásadním způsobem přispěla. Avšak obsah spisu, který nezahrnuje ani závěrečnou zprávu dětského diagnostického ústavu (viz výše), prozatím neumožňuje dospět k úplnému a spolehlivému zjištění o tom, zda se zůstavitelka podílela na způsobu života, který žalobce vedl v době předcházející sepsání listiny o vydědění ze dne 7. 2. 2006 (např. tím, že by ho v době jeho nezletilosti nedokázala ochránit před chováním ze strany svého manžela, nespravedlností v rodině a nepřiměřenými zásahy do jeho důstojnosti v podobě fyzických trestů či déletrvajícího domácího vězení, což mohlo vést k dlouhodobému neuspokojení základních psychických potřeb žalobce a následnému vzniku citové deprivace žalobce, jež mohla být příčinou způsobu života žalobce v době předcházející jeho vydědění). Nezabýval-li se odvolací soud (ani soud prvního stupně) touto otázkou, nemůže být správný ani závěr odvolacího soudu, že důvod vydědění podle §469a odst. 1 písm. d) obč. zák. v posuzované věci byl - v době sepsání listiny o vydědění ze dne 7. 2. 2006 - dán. Je proto třeba uzavřít, že závěr odvolacího soudu o důvodnosti vydědění žalobce podle §469a odst. 1 písm. d) obč. zák. je předčasný.
V posuzované věci je nezbytné, aby byly provedeny (hodnoceny) důkazy, které směřují k objasnění okolnosti, zda se zůstavitelka na způsobu života žalobce podílela, neboť jsou navíc zásadní i pro řešení navazující otázky opodstatněnosti dalších důvodů vydědění žalobce, zvláště pak důvodu podle §469a odst. 1 písm. b) obč. zák., kterou je třeba se zabývat, pokud by bylo shledáno, že důvod vydědění žalobce podle §469a odst. 1 písm. d) obč. zák. není dán. V tomto ohledu je dovolací soud toho názoru, že soud prvního stupně (aniž by byl usměrněn soudem odvolacím) zejména nesprávně zamítl žalobcem navrhovaný důkaz opatrovnickým spisem, vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 6 (k tomu srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. 2. 2012 na č.l. 42), rovněž dostatečně nezohlednil výsledek již provedeného dokazování výslechy svědků (k okolnosti komplikovaných rodinných vztahů, zejména mezi zůstavitelkou a její matkou – babičkou žalobce, nebo k užívání výchovných prostředků vůči žalobci v průběhu dětství před jeho umístěním do DDÚ), vůbec se nezabýval stěžejním obdobím života žalobce do jeho 18 let stráveném ve výchovném ústavu v Praze 9, a konečně ani nijak nehodnotil dopad rodinných vztahů, způsobu výchovy žalobce a jeho pobytu v obou ústavních zařízeních na pozdější styl života žalobce v době předcházející sepsání listiny o vydědění ze dne 7. 2. 2006.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že odvolací soud správně uzavřel, že při posouzení důvodnosti vydědění žalobce zůstavitelkou nelze přihlížet k jeho odsouzení pro týrání blízké osoby (babičky V. H.), stejně jako k jeho dluhu u zdravotní pojišťovny, když v řízení nebylo prokázáno, že by tyto okolnosti nastaly v době do 7. 2. 2006. Důvod vydědění totiž musí být v listině o vydědění uveden (srov. §469a odst. 3 část věty za středníkem obč. zák.) a zůstaviteli ke dni sepsání listiny o vydědění znám. Nelze jej tudíž spatřovat v budoucím chování potomka, a proto jsou pro posouzení platnosti vydědění rozhodné pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, resp. v době předcházející vydědění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1798/2005; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2860/2011).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu