ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2555.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2555/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Waldviertler Sparkasse Bank AG se sídlem ve Zwettlu, Sparkassenplatz č. 3, Rakouská republika, organizační složka v Jindřichově Hradci, Klášterská č. 126, IČO 49060724, zastoupeného JUDr. Filipem Pundou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská č. 100, proti povinnému REALITY Kunratice spol. s r. o. se sídlem v Praze 4, Velké Kunratické č. 1355/15, IČO 48025313, zastoupenému JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Šrobárova č. 2391/23, pro 10 397 526,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 3952/2015, o návrhu povinného na zastavení exekuce, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2017 č. j. 16 Co 15/2017-98, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017 č. j. 16 Co 15/2017-98 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, že zástavní smlouvy uzavřené dne 29. 4. 2009 mezi oprávněným a povinným nejsou neplatné ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor s ustanovením §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce vymezení osob blízkých právnické osobě srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §196a obch. zák. – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, uveřejněný pod č. 136 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, a v nich vyjádřený právní názor, že právnickou osobu je třeba považovat (za analogické aplikace §116 obč. zák.) za osobu blízkou fyzické osobě, je-li tato fyzická osoba jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby, popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah, a současně, kdyby důvodně pociťovala újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní; tak jako ve vztazích mezi fyzickými osobami není z hlediska ustanovení §116 obč. zák. podstatná jakákoliv jejich vzájemná vazba, ale jen vztah určité kvality, založený na poměru rodinném nebo na poměru obdobném poměru rodinnému, musí i vztah fyzické osoby k právnické osobě - má-li mít v právu význam - vykazovat určité vlastnosti; vztah věřitel – dlužník však takové vlastnosti nevykazuje a není ani vztahem obdobným vztahu společníka, člena nebo zaměstnance právnické osoby] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu