ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2819.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2819/2017-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci dědictví po M. B. , zemřelé dne 24. listopadu 2009, , za účasti 1) A. K. , zastoupené JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II č. 1062, 2) M. K. , a 3) D. K. , o žalobě na obnovu řízení podané A. K. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. března 2013, č. j. 20 D 1489/2009-284, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 1489/2009, o dovolání A. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2016, č. j. 24 Co 113/2016-327, takto:
I. Dovolání A. K. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání A. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 24 Co 113/2016-327, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru, že byla-li v řízení o dědictví zařazena do aktiv dědictví na základě shodných údajů účastníků určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota, není důvodem obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. skutečnost, že se posléze (v době po skončení řízení o dědictví) ukázalo (na základě pravomocného rozhodnutí soudu nebo jiným způsobem), že do aktiv dědictví ve skutečnosti nenáležela, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4165/2013, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2015) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani okolnost, že věc byla zařazena do aktiv dědictví na základě zjištění soudního komisaře (nikoli shodných údajů účastníků). Zároveň tím není dotčena (jak správně uvedl i odvolací soud) ani možnost účastníků domáhat se nároků vyplývajících z této skutečnosti žalobou dle části třetí o. s. ř.
Navíc ani v případě námitky, že „účelem obnovy řízení je v souvislosti s korekcí aktiv a pasiv dědictví i samotná možnost dědictví přijmout či odmítnout“, nepředkládá dovolatelka žádnou otázku hmotného (ani procesního) práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe soudů se prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví vztahuje na celé dědické řízení po zůstaviteli, jehož součástí je i řízení o žalobě na obnovu tohoto nesporného řízení (srov. např. právní názor v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 12. 1972, sp. zn. 4 Cz 87/72, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, ročník 1974 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4548/2016). Proto prohlásil-li právní předchůdce dovolatelky v dědickém řízení po zůstavitelce M. B., zemřelé dne 24. 11. 2009, že dědictví po zůstavitelce neodmítá, jsou tímto prohlášením vázáni i jeho právní nástupci, kteří již nemají znovu právo dědictví po zůstavitelce přijmout či odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání A. K. proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu